V Číně sice dochází k nevídaným protestům, které překonávají ty z roku 1989, ale naděje na systémovou změnu jsou mizivé. Čínskému disentu přitom nepomáhá ani postoj západních zemí, které s východní velmocí úzce spolupracují především na obchodní úrovni.
V Čínské lidové republice na konci listopadu vzplál bezprecedentní protest proti vládním opatřením. Zažehl jej požár věžového domu v Ürümči, hlavním městě Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang, při kterém uhořelo deset lidí, což je dáváno za vinu covidovým restrikcím. Co do míry kritiky nejvyššího vedení nemají nedávné protesty v takzvané Nové Číně, založené roku 1949, obdoby. Spontánní projev odporu bez jasného vedení sice nemá v konfrontaci se silou orgánů veřejné bezpečnosti velkou šanci něčeho dosáhnout, i tak se ovšem jedná o zásadní ránu pro image generálního tajemníka Si Ťin-pchinga a protestující Číňané si za svou statečnost zaslouží podporu a solidaritu.
S internacionálou na rtech
Po celé Číně vyšly do ulic velkých měst davy lidí nespokojených s vládní politikou „nulové tolerance vůči covidu“. Došlo k tomu po zmíněném požáru 24. listopadu, kdy přišlo o život deset osob, které by nejspíše mohly před plameny utéct, kdyby ovšem úřady v rámci tvrdé proticovidové politiky nezatarasily únikové cesty. Jde už o několikáté hromadné úmrtí spojované s opatřeními, jež zahrnují i nucené přesuny do covidových táborů nebo zatloukání nakažených v jejich bytech. Tři roky trvající série přísných lockdownů, včetně omezování přístupu k lékařské péči nebo potravinám, radikalizovaly část čínské společnosti do míry přesahující masové celonárodní protesty z roku 1989. Ačkoliv letošní protesty nejsou homogenní a většinově se vymezují hlavně proti covidovým opatřením, některé skupiny volají po odstoupení generálního tajemníka a vlády komunistické strany jako takové. To si v ČLR za 73 let její existence nedovolil téměř nikdo, a už vůbec ne někdo bez vlivu a v ulicích plných kamerových systémů a policie. Ironií osudu protesty proti čínské státostraně vyvolala právě tragédie v Sin-ťiangu, kde úřady v posledních sedmi letech páchají genocidu na turkických menšinách, aniž by to vyvolalo známky odporu většinového čínského etnika Chan.
Radikální odsouzení současného čínského režimu však nutně neznamená, že je vedeno z pravicových nebo antikomunistických pozic. Ačkoliv čínské úřady – a také někteří západní levičáci na sociálních sítích – odsoudili lidový odpor za ilegální shromažďování „zahraničních sil“ (agentů Západu), mnohá videa zabírají mladé lidi zpívající Internacionálu. Studenti v Pekingu se nařčení vysmáli s tím, že nemají přístup k jinému než čínskému internetu, takže „zahraniční síly“ nemohou ani kontaktovat, a položili řečnickou otázku, zda zmíněnými silami není myšlen Marx, Engels nebo Lenin se Stalinem. V minulých letech navíc především na prestižních univerzitách východní Číny proběhlo několik zátahů na příliš levicové marxistické studentské skupiny. Požadavek na odstoupení komunistické strany od moci tak může být i voláním po skutečně socialistické vládě.
Zatímco úřady označily protesty za novou barevnou revoluci, před nimiž v posledních letech státostrana varuje, samotní protestující a jejich podporovatelé mluví o „revoluci prázdného papíru“. Místo transparentů se totiž na shromážděních v Číně, Hongkongu, ale také v zahraničí (včetně Prahy) objevují prázdné listy A4. Zřejmě jde především o kritiku omezení svobody slova a zároveň o snahu vyhnout se tvrdším trestům za protirežimní hesla. Tresty totiž na nespokojence stejně dopadnou, ať už v podobě vězení, internace na protidrogových nebo psychiatrických léčebnách nebo v podobě fyzického a psychického násilí ze strany veřejné bezpečnosti. Perzekuce navíc nejspíše postihnou i rodiny účastníků demonstrací. Lidé v čínských ulicích čelí silnému a krutému protivníkovi a svým bojem za svobodu podstupují riziko, které si jen těžko dokážeme představit.
Tlakové hrnce
Si Ťin-pching v roce 2012 nastupoval do vedení země mimo jiné proto, aby podobným protestům zabránil. Jako krizový manažer měl zlikvidovat disent ve straně a dostat pod kontrolu lidskoprávní hnutí a občanské skupiny mobilizující se přes sociální sítě a další internetové platformy. To se mu v prvních pěti letech dařilo – dnes je čínský veřejný (online i offline) prostor pod kontrolou státních a stranických orgánů. Bezprecedentní protesty ovšem ukazují, že ani tato kontrola nestačí. Fakt, že přes všechny překážky do ulic vyrazilo nejvíce lidí za poslední dvě dekády, zároveň svědčí o vysoké míře frustrace. Jak velká část populace ale politiku současného režimu neschvaluje, není možné zjistit. U silně represivních diktatur nelze míru nespokojenosti změřit, což znamená, že se pád takové diktatury jeví jako nemožný až do okamžiku jejího zhroucení.
Podpora diktatur či závislost na nich tedy není jen neetická, ale i nestrategická, ať už jde o Čínu, Rusko, Saúdskou Arábii nebo Írán. Podobné systémy jsou jako tlakové hrnce a jejich obvyklou reakcí na zvýšení tlaku jsou jen další represe, což může pouze zhoršit konečný výbuch. Čím brutálněji čínské vedení likviduje zbytky opozice, tím menší je šance na pád režimu, jenž by se obešel bez krve a násilí. Nezbývá než doufat, že se společenství západních zemí poučí a znovu začne podmiňovat své obchodní vazby dodržováním lidských práv. Takové rozhodnutí by oslabilo samotné diktatury, ale také by posílilo naši bezpečnost. Bohužel korporátní svět nic takového nepřipustí a bude s vidinou krátkodobého zisku dál zvyšovat dlouhodobá rizika.
Současné protesty v diktaturách po celém světě ukazují, že touha po svobodě je univerzální, a zároveň že západní peníze i technologie pomáhají autoritářským režimům povstání potlačovat. Naděje na skutečnou změnu zespoda jsou tudíž nevelké a ze současného čínského protestního hnutí zůstanou nejspíše jen modřiny a cáry prázdného papíru.
Autor je sinolog.