Skryté hranice Alternativy

Festivalu Alternativa se od raných devadesátých let bezesporu podařilo v českém kulturním prostředí významně rozšířit povědomí o experimentální či okrajové hudbě. Přesto se mi zdá, že tato zavedená přehlídka, kolem níž se během desetiletí přirozeně vytvořila určitá komunita, v současnosti může působit jako poněkud jednostranná prezentace zvuků a hluků, pojatá na způsob „výstavy“ uměleckých objektů. Není načase debatu o „alternativě“, kterou u nás festival formuje, rozšířit o kulturně­-společenský kontext, v němž tato hudební produkce vzniká?

Že je takové rozšíření možné, naznačila série koncertů nazvaná Eastern Europe experimental music guard, která se uskutečnila 12. listopadu v prostorách Kasáren Karlín a vznikla ve spolupráci Alternativy se slovenským labelem Mappa a bratislavským kulturním prostorem T3 – kultúrny prostriedok. Kromě slíbené „hutné hudby“ dramaturgie večera nabídla vhled do tvorby několika východoevropských hudebních projektů, které jako by i dnes zůstávaly ve stínu pomyslné železné opony. Mlhavost konceptu východní Evropy přitom otevírá prostor pro zpochybnění a překonání jejích hranic, zatímco její „utopická“ minulost a devastující současnost podněcují k hledání nových způsobů, jak se vypořádat s dnešní neuspokojivou situací postkomunistického Východu. Právě této části programu letošní Alternativy se podle mého názoru podařilo přesáhnout rámec pouhé „expozice“ experimentální hudby. Průvodce experimentální hudbou východní Evropy podněcoval k přemýšlení o hranicích a jejich dekonstrukci pomocí zvuku.

Elektrokoule a akvárium

Slovenská skladatelka Barbora Tomášková a český soundartista Slávek Kwi alias alfa00 ve svých projektech překračují limity konvenčního zacházení s nástrojem. Ať už je zdrojem zvuku podomácku vyrobený kvazi monochord s vidličkou místo smyčce, nebo elektrokoule a akvárium, mimoděk odkazující k nedoceněné sci­-fi klasice Johnny Mnemonic (1995), rituální až šamanský charakter performancí obou hudebníků navozuje dojem post­apokalyptické zvukové krajiny.

Co zůstane, až všechno zanikne? A jak se na­­­učit komunikovat nejen mezi sebou, ale i s mi­molidskými entitami? Tomáškové a Kwiho zkoumání a zpochybňování fyzického těla skrze jeho zvukové vlny ani jejich zahrávání si se schopností publika naslouchat a přijímat poněkud diskomfortní sonické prostředí na tyto otázky přímo neodpovídá. Inspiruje však jednak k přehodnocení postojů k environmentální zodpovědnosti, jednak k rozšíření, ne­-li odmítnutí konvenčních tradic a praktik.

Křehkost světa

K tématu rozpadajícího se světa se vztahuje i album slovenského producenta Adama Badího Donovala Sometimes Life Is Hard And So We Should Help Each Other (2022), ačkoli jeho vystoupení kontrastovalo se zvukovými plochami výše zmíněných autorů. Donovalův sentimentálně ambientní, jemný, místy kolážovitý proud hudby se nebojí melancholické melodie ani akusmatického přístupu ke zpracování zvuků hudebních nástrojů a hlasů lidí či přírody. „Nástroje nikdy nebojují o prostor, vynořují se z hudebního éteru jako detritus z jiného vesmíru, ozývají se přes rozdrcené sykavky pásků a pečlivě vybrané prvky prostředí,“ dočteme se v krátké recenzi na Boomkatu. Různorodé noisové nebo prostě jen tělesné elementy splývaly s náhodnými zvuky Kasáren a spektrální hustota bílého šumu v pozadí přitom narušovala vjem ustáleného časoprostoru.

Podobný efekt efemérnosti hranic reality vytvořila během svého vystoupení polská experimentální hudebnice Martyna Basta, která vyplnila někdejší kasárenský bazén křehkým zvukem citary, trianglu, delikátního vokálu a terénních nahrávek. Efekt ozvěny prodlužuje a překračuje hranice těla, deformuje zvuk hlasu a nástrojů a rozšiřuje jeho fyzické a akustické vlastnosti, čímž vytváří magickou a naplňující „lynchovskou“ atmosféru. Nesoulad viditelných objektů s jejich sonickým obrazem pak navozuje dojem snu. Jakkoliv se však může zdát, že jde o zcela abstraktní, dokonce esoterické stavy, zvukové plochy Martyny Basty odkazují ke křehkosti světa a potenciální neomezenosti jeho krea­tivního přetváření.

Nostalgie a transformace

„Rodjenice existují jako živé muzeum hudby minulosti,“ říká o sobě srbské ženské trio, které se zaměřuje na tradiční hudbu zemí bývalé Jugoslávie. Tři hudebnice s etnomuzikologickým vzděláním představují publiku nejen autentický lidový zpěv s jeho mikrointervaly, expresivitou a „neučesaností“, ale i vhled do kulturní a sociální transformace lidové tradice. Skladby doprovázejí ironické komentáře, které posluchačům dávají jasně najevo, že projekt směřuje k transformaci, nikoliv preservaci zastaralých společenských norem, jež podle zakladatelky uskupení Mirjany Raić Tepić (nejen) v Srbsku přetrvávají. Zpochybnění ženských rolí, národní identity i tradičních rituálů a jejich symbolického významu v narativech minulosti otevírá nový pohled na historii.

Ukrajinský producent a soundartista Dmytro Nikolaienko se prostřednictvím muzejních dioramat a zvuků analogových nástrojů vymezuje proti běžnému pojetí nostalgie jako nekritickému pohledu na minulost. Vypovídající je název alba Nostalgia Por Meso­zóica (2020), které Nikolaienko s až chirurgickou soustředěnosti představil v závěru večera. S odkazem na imaginární minulost ve svém sonickém „mezozoiku“ hojně vy­­užívá perkusí a zvuků tropické přírody, které ovšem produkuje na svých syntezátorech jako jakési pseudoterénní nahrávky doprovázející obrazy přírody z různých koutů světa. Celé vystoupení by přitom mohlo sloužit jako přednáška o vývoji analogu. A proč právě mezozoikulm? „Za prvé, tehdy ještě ne­­existovali lidé jako druh, takže nostalgie po tomto období je tak trochu oxymóron. Za druhé, kultura je přesycena nostalgií po různých obdobích od šedesátých do devadesátých let, a tak jsem si řekl, že je čas jít dál. Proč by například někteří naši občané měli nostalgicky vzpomínat na Sovětský svaz, když mohou tesknit po mezozoiku – tehdy nebyly války, problémy s životním prostředím ani klimatem…“

Ačkoliv si některé přehlížené, a přitom objevné hudební projekty takzvané východní Evropy postupně získávají i mezinárodní pozornost a několik prestižních hudebních časopisů podněcuje debatu o exkluzivitě a mezerách západní hudební publicistiky, v globální rovině – včetně té geopolitické – marginalizace Východu přetrvává. Izolace navíc trvá i mezi jednotlivými zeměmi někdejšího východního bloku. Snad tedy letošní kurátorovaný „průvodce“ nezůstane jednorázovou záležitostí.

Autorka studuje hudební vědu.