Sny procházejí zdivem

„Leč lidský rozum není s to logikou zdůvodnit věci, jejichž kořeny se ztrácejí v příšeří obraznosti, stejně tak, jako oko nedokáže určit tvar předmětů, jež se jen třpytivě zakmitnou v nočních tmách,“ píše Ann Rad­cliffová v Záhadách Udolfa (1794, česky 1978). Tyto řádky – může ostatně po jejich přečtení někdo považovat autorku za druhořadou spisovatelku? – naznačují celý estetický program. Žánr gotického románu se záhy, už na konci 18. století, rozrůznil do dvou klíčových směrů, konvenčně už u dobových čtenářů označovaných jako terror a jako horror. První z nich, jehož typickou reprezentantkou je právě Radcliffová, je založen na atmosférické drobnokresbě, jejímž cílem má být oddalování konečného rozluštění tajemství – krátce řečeno, jakýsi literární coitus interruptus. Druhý, jehož ztělesněním je legendární Lewisův Mnich (1796, česky 1971), spočívá naopak v tom, že nám předměty hrůzy bez obalu ukazuje. Jestliže terror nakonec přes všechny nekonečné odklady dospívá k víceméně racio­nálnímu rozluštění všech záhad, horror čtenáře napřímo konfrontuje s nadpřirozenem.

Potěšení z děsu

Zcela bez ohledu na tuto žánrovou diferenciaci nás zmiňovaná literární vyprávění stavějí před otázku, jejíž zdánlivá jednoduchost čtenáře nikdy nepřestane uvádět do rozpaků. Ve velmi přímočaré podobě si ji položila u nás dnes zcela neprávem pozapomenutá literátka Anna Laetitia Barbauld v krátkém eseji On the Pleasure Derived from Objects of Terror (O potěšení plynoucím z předmětů děsu, 1773). Jak je možné, že hororová vyprávění – autorka hovoří o „příbězích o strašidlech a skřetech, o vraždách, zemětřeseních, požárech, ztroskotaných lodích a všech nejhroznějších pohromách, které provázejí lidský život“ – v nás paradoxně vyvolávají slast, přestože podle všech „objektivních“ pravidel bychom se od popisovaných situací a scén měli odvracet „with disgust and horror“, s odporem a hrůzou?

Je to skutečně podivný paradox. V tomto velice jasnozřivém textu je jako jedna z možných odpovědí dokonce naznačen směr (třebaže autorka ho nepokládá za uspokojivý), kterým se později vydá Sigmund Freud ve slavném eseji Das Unheimliche (Cosi tísnivého, 1919): není na naší fascinaci těmito strašidelnými příběhy něco regresivního, něco z oné zvláštní slasti dětí, naslouchajících „s bledou a němou pozorností“ strašidelným příběhům a uhranutých stejně jako ptáče hledící do chřestýších úst?

Carmilla (1872, česky 1925) Sheridana Le Fanu je pozoruhodným případem vyprávění, které, jak se zdá, je dědicem jak „odkladové“ strategie charakteristické pro terror, tak důrazu na racionálně nevysvětlené nadpřirozeno, jímž se vyznačuje horror. Radcliffové samozřejmě tento příběh (do češtiny mimochodem přeložený způsobem – diplomaticky řečeno – dosti volným) za mnohé vděčí. Kulisy, ve kterých se odehrává, především onen „schloss“ ve Štýrsku, jsou snad ještě radclif­fovštější než samotný hrad Udolfo: „nothing can be more picturesque or solitary“ (v češtině ovšem: „těžko si představit opuštěnější a příjemnější místo“). Je zde „krásný vzrostlý les“, „kamenný gotický most“, „věže gotické kaple“… Všechno je připraveno k tomu, aby se zde odehrál prazvláštní příběh, který bude následovat.

Protivné, a přece tak sladké

Postupy související s terrorem jsou využity velmi specifickým způsobem. Radcliffová má ve svých románových freskách k dispozici mnohem větší prostor, umožňující důmysl­nou práci s anticipacemi nebo naopak reminiscencemi, s drobnými zklamanými nebo naopak naplněnými náznaky a předjímkami; Le Fanu naproti tomu svůj příběh buduje, co se týče jeho časové povahy, v mnohem zhuštěnější podobě. Hned od začátku nás za­­ujme kondenzovaná síť analepsí a prolepsí, která je pro gotický žánr tak typická. Příkladem může být anticipační sen hned na prvních stránkách, ve kterém se vypravěčce zjeví „nějaká mladá dáma“ klečící „u její postele s rukama pod přikrývkou“; „dojem jakési sladké a konejšivé rozkoše“ je záhy vystřídán „ostrým bodnutím, jako by se mi dvě dlouhé a ostré jehly zaryly hluboko do prsou“. Na tento výjev, o němž vypravěčka lakonicky a s jistotou praví, že to „sen nebyl“ (ale chce vlastně, aby jí čtenář věřil?), později symetricky naváže sen samotné Carmilly, která navíc dodá zvláštní detail: „Je to tak divné, že jsme obě měly stejný sen. Ještě divnější je, že jsme viděly své dnešní obličeje, ačkoli nám tehdy bylo teprve šest let.“ Velice tvůrčím způsobem se zde pracuje s oněmi dětskými strachy, jež na lidskou představivost, jak si dobře povšiml Freud, dovedou působit neobyčejně silným dojmem.

Kromě složitých časových posunů ale do vyprávění zasahuje spousta dalších dílčích prvků, které na scénu uvedl právě žánr gotického románu. Mnohokrát bylo zmíněno, že jedním ze základních motivů, jež se u Radclif­fové, ale i jejích literárních souputníků a souputnic objevují, je hrozba rozvratu rodinných a sexuálních vztahů (všudypřítomné téma incestu nikdy nemizí z obzoru a zřejmě nejdále v tomto směru zašel úchvatný a i pro dnešního čtenáře šokující román Matilda od Mary Shelleyové). Spíše než o incest jde v Carmille (jejíž předchůdkyní je patrně Coleridgeova Christabel) ovšem o transgresi v podobě výrazně lesbického nádechu vztahu obou protagonistek, kterému ambivalentní postoj na straně vypravěčky jen dodává perverzní charakter. „Někdy mě brávala má společnice za ruku a tiskla mě dlouho a opětovně. Tváře jí zahořely vzrušením, hleděla mi do tváře planoucím zrakem, zprudka oddychovala a ňadra se jí bouřlivě dmula. Chovala se jako milenec. Mátla mě; bylo to protivné, a přece tak sladké.“

Nejpodivnější příběh

A podobně spojuje Carmillu s tradičnější podobou gotického románu i tolik typický literární prostředek, jímž je vložený narativ. Vedlejších vyprávění, komplikujících časovou strukturu příběhu i navzdory relativně omezenému prostoru, v němž je tento příběh vybudován, najdeme v Carmille hned několik: generálovo vyprávění „jednoho z nejpodivnějších příběhů“, které vypravěčka podle vlastních slov kdy slyšela, představuje jakési mise en abyme, zrcadlový obraz její vlastní trýzně; patří sem ovšem i drobná, ale podstatná vsuvka o moravském šlechtici, který zbaví vesnici kletby v podobě upíra, a několik dalších.

Zkrátka a dobře, příběh o Carmille, ženském upírovi, který pozoruhodným způsobem přežívá a obnovuje své síly na základě „anagramatických obměn“ vlastního jména (Carmilla – Mircalla – Millarca) snadno čtenáře strhne natolik, že zapomene, jak obratně je tato novela, stojící na hranici mezi realitou a halucinací, literárně vybudována – a nakolik je více než důstojnou dědičkou velkých klasiků gotického románu. Úvodní citát z Ann Rad­­cliffové obdivuhodně vystihuje ambivalenci, se kterou Sheridan Le Fanu tento příběh spřádá. Sám Le Fanu ostatně píše něco velmi podobného: „Ale sny infiltrují i kamenným zdivem, tmavé pokoje ozařují temným světlem, tlumí záři svic a postavy vcházejí i vycházejí bez ohledu na zámky a petlice.“ Žádný výrok by nemohl povahu tohoto vyprávění, které si i pro dnešního čtenáře uchovává všechna svá tajemství, vystihnout lépe.

Autor je filosof, univerzitní pedagog a překladatel.