Taky smrt - básnická redukce

„Hovořit o poezii znamená vždycky hovořit o něčem velmi starém. Toto prastaré nepřipouští ani přemrštěnosti, ani nehoráznosti a tím také žádná překvapení či reprízy (…) Ono staré, tvrdé jako kámen, co nazýváme poezií, lze těžko snést,“ říká Hans Magnus Enzensberger.

Něco velmi starého, tvrdého, nesnesitelného je taky smrt. Historicky vzato (vnímáte tu nehoráznou malichernost?) je však život starší, tvrdší, nesnesitelnější. A přece jej každý žije. Nejspíš taky proto, že postavit se dobrovolně jeho tvrdosti a nesnesitelnosti znamená zadívat se, byť na krátký čas, do očí té druhé tvrdosti a nesnesitelnosti, o níž se jen obtížně mluví.

Někteří v čase mezi dvěma tvrdostmi píší básně a takovým nezbývá než o smrti mluvit. Jenomže jak? Střežit se pohodl­ných, bezbolestných slov. Nenechat si nazout perspektivu, která řeč o „tom“ nahradí komentářem k „tomu“. Hledat způsoby, jak promluvit přímo, třebaže dnes jako kdykoli dřív se takové mluvení zpříma děje mluvením navzdory, mluvením oklikou, mluvením přeneseně, mluvením přes obrazy, slova, znaky i zámlky. Mluvením, na jehož způsob je třeba vždycky znovu přicházet.

Na konci svého života takhle promluvil Josef Hiršal. Napsal a vydal básně, které mluví řečí frázivzdornou, třebaže jsou z frází nejednou udělány, hrkají rýmy jako dětská říkadla a pletou vtip a vážnost téměř nerozlišně, o to však výmluvněji, takže za slovy pro ten účel tak nepravděpodobnými každou chvíli zívá smrt úplně zblízka. Hiršal dobře věděl, že není možné, je­-li řeč o smrti, aby si básník nedal tu práci. Aby se spokojil s literárními odvary zdvořilého strachu připraveného nadužíváním o veškerou palčivost. Šel na to cestou nepatosu. „– Jste soudce nebo kat?/ – Přišla jsem to jenom spočítat./ – Tak vy jste paní nad osudem!/ – Nekláboste, za chvíli půjdem./ – Už se vám všechno plete./ Za moment vypadnete./ – Vy se mnou./ – Kam?/ – To zažijete sám.“

Svoje básně označil Hiršal šaškovsky za „třásně“. Čímž se nás pokusil ukolébat, připravit na ornamentální hříčky, abychom si mysleli, že to zase jeden koryfej vydává svůj počet a zrovna se u toho neposírá. Pro účinek sbírky je to rozhodující. Je doporučeníhodné na tuhle hru přistoupit a koukat se očima dítěte i starce. A bacha, každá taková hříčka skrývá otázku, odporučení, nikdy nebude zbytečné připomínat si, že způsob podání zásadně mění smysl podávané informace. Odtud třetí slovo z titulu – „rohypnol“.

Hiršal nemohl spát a psal. Psal a to mu skýtalo útěchu i zapomnění. Na krátkou chvíli. Bylo mu jasné, že kterákoli báseň psaná důmyslně proti smrti dříve či později smrt přivede zpátky a blíž. „Je pták./ Lítá a zpívá./ Je hák./ Visí a kývá./ Už odjakživa/ je tomu tak.// Taky však bývá –/ a to se skrývá:/ Pták/ visí a kývá./ Hák/ lítá a zpívá./ A na něm vrak,/ bývalý drak.“

Je tohle málo člověku, který se bojí i nebojí? Dokud tu není smrt, hraje každý, jak nejlíp dovede. Žádá si zvláštní odvahy čekat na ni v básních, posílat za ní verše jako „Gertrude Stein/ ta byla fajn“ a v rozestlané posteli nevědět dne ani hodiny.