Toujours

Hele, poslyš, je tam uvnitř? Takhle ke mně mluví tyhle holky, holky v kozačkách a s maličkými mobily, opřené o dveře výtahu, zatímco si potahují vlasy a zapalují cigarety. Cigarety! A to na stěně budovy visí cedule ZÁKAZ KOUŘENÍ. Italsky i anglicky. Hele, je tam uvnitř?

Směšné, řekl jsem své manželce, své Lu. Tyhle holky – jsem u Señora dvacet let a ani jedna z těchhle holek se nikdy nenaučí moje jméno.

Pokrčila rameny, nalila kávu. Vlasy měla ve slunci proudícím oknem zlatostříbrné, jako na obraze od Tiziana. Ále, řekla, jsou to děti. Dokážeš se zlobit na děti? Kromě toho tvoje jméno zná Charles… Dnes ráno zase volala Maritsa. Ta večeře po křtu –

Señor mě možná bude potřebovat. Dnes přijeli novináři a ten člověk z umělecké školy – pokusím se.

Aspoň pronést přípitek? Vždyť je to tvůj vnuk. A Maritsa říká –

Vzal jsem ji za ruku, levou ruku s tím maličkým diamantem, co připomíná semínko nebo kapku; zaslouží si něco velkolepějšího, jak už jsem říkal dřív. Pokusím se.

A pak jsem byl na cestě, od stolu, z bytu s prosluněnými okny, terasou, kde pěstuje svoje květiny, a květináči bílých sedmikrásek; říkával jsem jí stejně, Daisy, podle těch květin, jako by byla Američanka. Příjemná vůně kávy na chodbě, kamenné tváře na každém odpočívadle, připomínající světce a chrliče, jaké bývají vidět na hřbitovech: v zamyšlení, souhlasné, zamítavé – ten novinář, ten Angličan z Le Pop!, o mně minulý měsíc uvedl: Stárnoucí, ale působivá pravá ruka, která se nad značkou Ezterhas věčně vypíná jako gotický chrlič. Tak to v téhle branži chodí, i když nemají co říct, přesto něco říct musejí. Tahle branže, kde létají peníze a kde se bere tolik drog, a ty holky – ty „děti“, ano, a čím dál mladší, ale žádná není natolik mladá, aby nemohla před kýmkoliv, kdekoliv, na přehlídkách, v ateliérech, roztáhnout nohy, co všechno jsem už viděl!

Jen se na ně podívejte, třeba přímo dnes ráno na Gold Street: jedna se zaujatě věnuje svému maličkému telefonu, druhá se mračí za kulatými černými slunečními brýlemi, brýlemi značky Desmundo, které tuhle sezonu nosí všechny; vyskočí jako chrti, když se k nim přiblížím: „Poslyš, hele, poslyš, Charles mě chce, volal mi –“, ale to už se dopředu dere další: „Mě taky – i mě chce!“ Zalykají se a celou cestu výtahem jsou drzé, ale nechám je čekat před dveřmi; Señor je uvnitř s párem rukavic z modré kůže, moc hezké zboží. Natáhne si levou, usměje se na mě, podá mi ruku; upravím mu pravou.

„Poslali dva páry,“ řekne, „jeden červený a jeden modrý. Kterým bys dal přednost?“

„Červeným,“ odpovím, „to je, jako by vás někdo přistihl při zločinu, non?“ a on se usměje zuby bílými jako okvětní lístky sedmikrásky. Když jsem ho poznal, neusmíval se ani trochu.

„Ty myslíš na všechno, Gianfranco. Dobře, budou to ty modré.“

„Nechal jste přivolat modelky, Señore? Z Vity?“ A když souhlasně přikývne, pustím je dál: lačně se k němu nahrnou, sevřou mu modré ruce, ani jednu nenapadne poděkovat tomu, kdo jim otevřel. Ale Señor přikývne, když vezmu prázdné pouzdro od rukavic, přikývne a na rozloučenou se usměje.

Později lovím brýle značky Desmundo z pisoáru. Pláč, monotónní pláč, odněkud zvenčí, z chodby. Muž z umělecké školy přichází dost brzo, přivádí další dívku, další kostnaté stvoření se světlými vlasy a jasnýma očima, zdrží se na sklenku, zdrží se na večeři. Señor to přehání s vínem. Maritsa mi pošle několik zlostných zpráv. Když se vrátím domů, Lu spí.

On sám byl napůl ještě dítě, když jsem se s ním seznámil v Paříži, venkovský kluk s lodenovým kabátem a maličkými pastelkami; přinesl mi café noisette, utřel stůl, jedno rameno pokleslé, jako by ho něco bolelo: Jedl jsi dnes vůbec? zeptal jsem se a on pokrčil rameny, styděl se. Ty křivé, špičaté, vlčí zuby; i za ty se styděl a styděl se za to, že dostal padáka. Třikrát za jeden měsíc, ze tří různých kaváren. Protože jsem si kreslil.

Podíval jsem se na jeho výtvory, jeho „holky“. Ty nejsi z města, řekl jsem, protože jsem ho už znal, čekal jsem na něho, věděl jsem přesně, co musím udělat: promluvit si s provozním kavárny, promluvit si s jeho strýcem, jakýmsi šmej­dem z předměstí, co se vztekal: Charles by měl být ve škole, ne kreslit nějaké pitomé obrázky, „módu“, co máte s mým Charlesem za lubem?

Chci, aby se navečeřel, odpověděl jsem. K chlapci jsem prohodil: Běž si pro věci.

Z Paříže, z deště a sraček na ulicích, jsem ho odvezl, přivezl jsem ho sem na slunce. Prvních šest měsíců spal v pokoji u terasy, pomáhal Lu zalévat květiny, šmejdil po krámcích a galeriích; nakreslil spoustu dalších „holek“. Když jsem koupil byt na Gold Street, trápilo ho, že je příliš velký, je ho prostě moc. Všechny ty pokoje? Ale ateliér, namítal jsem, potřebuje prostor. Po kresbách následovalo oblečení, při první přehlídce se všechno prodalo – a pak ke mně přišel, hodně brzo ráno, ještě vzhůru z předešlé noci a prý: Willys chce celou řadu. A ve Vogue se mnou chtějí udělat rozhovor – prý jsem čaroděj. Rozhlédl se po terase, po květináčích se sedmikráskami pod vycházejícím sluncem. Panebože! To ty jsi čaroděj, tys mi dal všechno, jinak bych byl pořád v té zasrané kavárně, kdybys –

Nemluv sprostě, řekl jsem mu. Takhle to prostě všechno mělo být. Prohlédni si lilie.

Cože?

Señore, řekl jsem; když mě uslyšel, málem ucukl. Señore, přeji si vám sloužit. Navždy.

 

Od té doby Señorovi sloužím mnoha způsoby; ve vztahu k novinářům a jejich šéfredaktorům; ve vztahu k nákupčím, těm dravcům, a obchodům, licencím – teď chtějí dát jeho jméno i na kondomy, Ezterhas Zlaté rouno, což zní neskutečně hloupě a vulgárně… Señorovi sloužím také ve vztahu k dívkám, modelkám, Señor v této věci občas vykazuje politováníhodný vkus, ale vždycky toho pak velice lituje, a vždycky se najde nějaká nová dívka, spousta nových dívek, ze kterých se dá vybrat na sezonu nebo na večer. Někdy se zdá, že dává přednost jedné před druhými, jako loni v zimě, té tmavovlásce z Vídně s tím nervózním smíchem, a když se do Vídně vrátila, Lu si povzdechla: Ach, chudák Charles, nestýská se mu po té dívence? Proč myslíš, že odjela?

Odjela, protože jsem jí koupil lístek, protože jsem zavolal jejímu agentovi, protože jsem jí dal jasně na srozuměnou, že On si zaslouží něco lepšího; v těchto záležitostech jsem rozumnější než jeho vlastní srdce, já se nepoddávám vzrušení ani vrtochům… Až přijde čas, kdy se Señor bude muset usadit, postarám se, aby si vybral tu nejlepší, ne nějakou, jako byla ta Vídeňačka, nebo to bledé stvoření z včerejší noci –

– co je tady zas, v modrých kalhotách, modré blůzce, skoro plachá a zdrženlivá, i když žádná z těchhle holek se nikdy neobtěžuje nosit podprsenku; na slunci má vlasy bílé jako kost. A nenosí sluneční brýle, dívá se mi zpříma do očí, když říká: „Dobré ráno, Gianfranco“ a podává mi malý růžový pytlík: amaretti od Sofie, ty, co mám nejraději, u nichž se dokonale snoubí hořkost se sladkostí. Za zády slyším, jak se blíží Señor, rychlým krokem, mokasíny od Hermès, které má obuté, pleskají o mramorovou podlahu.

„Gitte,“ řekne až s příliš velkým potěšením. „Jdeš přesně na snídani.“

Gitte se usměje, ale ne na něho, na mě. Úsměv má velice bílý.

„Přidej se, prosím, k nám,“ vyzve mě.

Od té chvíle je tu den co den, Gitte, co se usmívá, co nekouří, co toho moc nenamluví a nikdy neprozradí, odkud je, Gitte, co mi nosí amaretti, dokud jí neřeknu, aby toho nechala, a také jogurty a vitaminy a taky všelijaká udělátka pro Señora, dnes je to jakési ošklivé malé ocelové zařízení ve tvaru těhotné trubky: „Podívejte,“ říká Gitte, zatímco manipuluje s uzávěry a páčkami, až z trubky vyrazí kalný zelený proud, nechutný příval tekutiny barvy žluči. „Tohle je odšťavňovač,“ odpoví na můj upřený pohled. „Avokádový džus.“

„Ahá. Takže jsi servírka?“

Usměje se, aniž ji moje otázka vyvede z míry. Señor žluč vypije. „Mmm, výtečné. Zbavilas mě kocoviny.“ Když ji líbá, Gitte se na mě dívá.

Servírka to není, ani modelka, ani novinářka. Přišla s tím mužem z umělecké školy, ale umělkyně to není a není to ani studentka: Gitte? Ne, řekne, chodila do kursu fotografie, ale už je to nějaká doba. Myslím, že byste ji mohl označit za moji asistentku, svým způsobem, dělala od všeho něco –

Taková pravá ruka.

Jistě, jasně… Je úžasná, že? A obrovská Charlesova fanynka, oba toho máte hodně společného, což je pravda, příšerná pravda, ona to věděla dřív, ale teď už to vím i já. Odšťavňovač, pak náramek na sledování srdečního tepu, pak ta pěší túra. „Jen na víkend,“ říká mi Señor, jako by kolekce už byla hotová, jako by na ní už nezbývalo nějak zvlášť moc práce, závratné množství práce. „Gitte říká, že potřebujeme trochu čerstvého vzduchu.“ Mávnu rukou směrem k oknu. „Chci říct – udělat si tak trochu volno, na chvíli vypadnout.“

„Vypadnout před čím?“

Señor neodpovídá. Má protáhlejší obličej, víc mu z něj vystupují jednotlivé plochy, podobně jako jí; už chodí v modré jako ona a nechal si hodně zkrátit vlasy. Tolik zásadních změn za tak krátkou dobu, ta holka je tady sotva tři měsíce; je to obludné. Señor si pohrává s monitorovacím náramkem, krčí rameny, vytáčí mě, chlácholí: „Bude se mi pracovat mnohem líp, když využiju téhle příležitosti si napřed odpočinout. Gitte zná jednu fantastickou pěší trasu kolem Sólleru –“

„Španělsko. Španělsko se vám, Señore, přece nelíbí, nikdy se vám nelíbilo –“

„– a vím – chci říct, že mezi Gitte a tebou dochází k menšímu tření,“ takto to říká, její jméno napřed, „ale kdybys s ní jenom strávil nějakou dobu – Už roky do mě hučíš, abych tolik nepil, že? A teď se to děje. Gitte na mě má velice pozitivní vliv, to sám vidíš, je to tak?“ Mluví žadonivým tónem, skoro kňourá. „A velice tě uznává, pořád o tobě mluví, pořád se vyptává –“

Na co se vyptává? Ale na to se nezeptám, protože to vím, stejně jako vím, že následně přijde za mnou, a přesně to udělá: oblečená v modré tak tmavé, že vypadá skoro černá, jako moře za noci, oči černé jako oči barakudy, a řekne: „Bude se mu líp pracovat, když se bude cítit líp. Umím zařídit, aby se cítil dobře. Proč bys to chtěl pokazit?“ Neuráčím se jí odpovědět. „Měl bys jet s námi.“

„Do Španělska?“

„Ať se vydáme kamkoliv.“

Nakloním se k ní, tak blízko, že cítím její pach, hořkosladký, ano: jako amaretti, jako mandle, jako jed. „Po Señorově boku jsem stál v době, když jsi ty ještě nebyla na světě,“ řeknu jí do ucha. „Holky jako ty jsem viděl přicházet a odcházet, spoustu holek, co –“

„Žádné holky jako já nejsou,“ přeruší mě.

Upřeně se na sebe díváme, na chodbě, zatímco z pracovny drnčí telefon a Señor si hvízdá na pisoáru. Gitte pokrčí rameny. „Když s námi nepojedeš,“ řekne, „zůstaneš opuštěný.“ A odejde, její mokasíny, mokasíny od Hermès, pleskají o podlahu, když se vzdaluje: chodbou, do Španělska, hlouběji a stále hlouběji do jeho srdce.

Věří někdo na lamie, na sukuby? Usmála se vůbec někdy Medusa? Jaký parfém, mohl by se někdo zeptat, měla v oblibě Messalina?

 

Sedím sám na terase, stále ve smokingu; Señor se nezúčastnil oficiální večeře Asociace módních firem, této každoroční události, kde byl každý. Byl jsem to já, kdo místo něho přijal ocenění, „Cenu skutečného vizionáře“ – vizionáře, a jak teď oslepl! Lu projde dveřmi, zavolá na mě, ale měsíc je ukrytý za oblaky – z jejích květináčů s verbenou a střevíčníkem pantoflíčkem se ve tmě stávají překážky. Klopýtá, dokud ji nezachytí a nenavede moje ruka, nepřitáhne ji k lavici, vedle mě. „Sem,“ řeknu jí. „Posaď se, něco pro tebe mám.“

Druhou rukou sáhnu do kapsy pro krabičku z klenotnictví, světle žlutý diamant, který nahradí ošoupaný solitér: zatáhnu ji za prsteníček, tahám, až slabě zaúpí, až ji nakonec zbavím starého prstenu. „Pro tebe, moje Lu, moje sedmikrásko. Běž s ním na světlo, podívej se, co ti dávám… Snad nepláčeš?“

Pláče. „Je nádherný,“ řekne. „Akorát… můj prstýnek…“

„Zasloužíš si něco lepšího.“

A tak sedíme, já jí svírám ruku, ona si otírá oči. Nakonec řekne: „Zapomněla jsem“ a napůl se zvedne. „Máš návštěvu – tu milou dívku, Charlesovu dívku,“ která na mě čeká na podestě a vzhlíží k chrličům a světcům, zatímco já řeknu: „Přišla jsi až sem.“ Mluvím až příliš nahlas. „Jak se sem opovažuješ chodit, do mého domu, po tom, co jsi mu znemožnila přijít na večeři, setkat se s lidmi, kteří ho chtěli uctít.“

„Poslal mě,“ odpoví, „abych ti to řekla.“

Sejdu o schod níž, o dva schody. „Abys mi řekla co?“ Čtyři schody, šest. Už stojím vedle ní, shlížím do její vzhůru natočené tváře, věčně se vypínám jako gotický chrlič, a ona je ve skutečnosti velice malá, tato Gitte, malá jako dítě v nových modrých šatečkách – v jedněch z jeho šatů, už ostatně řekl, že tuto kolekci pojmenuje po ní, „Toujours Gitte“ – její dětská ručka se zvedá, útlé prsty jako klacíky, kdyby je někdo trochu silněji sevřel, přelomil by jí kosti –

„Podívej,“ řekne a zakomíhá prstem, tím klacíkem, a ukáže: prsten. Diamantový prsten. „Dneska večer mě požádal o ruku.“ Usměje se; nemůže si pomoct, prohnaně, spokojeně, těmi drobnými bílými zoubky. „Nelíbí se ti? Sama jsem si ho vybrala.“

Nic na to neřeknu, nemůžu, vlastní jazyk mi připadá jaksi tlustý a rozpálený; a jako by ji obklopily chrliče, jsou jako Lilith a zlí andělé, proměňuje se jí úsměv a pak zamumlá: „Proč mě tak nesnášíš? Hodně se ti podobám.“

„Ty – odkud procházíš? Nikdo tě nezná, nikdo –“

„S ním můžu být královnou. Tak jako jsi ty byl dlouho králem. Ale neboj,“ dodá potichu, krutě, „v našem životě pro tebe bude vždycky místo. Pokud se nebudeš tak umanutě chovat jako kretén.“

Už je tady Lu – jak se sem dostala? – a rozplývá se, objímá ji, obdivuje její prsten: „Páni, ten je ale krásný, Gitte, strašně krásný. Gianfranco, tys to věděl? Jistěže jsi to věděl, Charles ti všechno řekne… Jé, to musíme oslavit!“

„To se bude Charlesovi moc líbit,“ pronese Gitte. Má nebojácný úsměv.

 

Koná se oslava, velký podnik, kterého se všichni chtějí zúčastnit, z Milána a Madridu a Paříže a New Yorku; koná se svatba, podnik ještě větší, pozvánku dostal i ten dávný strýček z předměstí. Já obě akce pořádám, všechno platím, pronáším přípitky, tančím s nevěstou, která má na sobě šaty speciálně vytvořené jejím novým manželem; navrhne celou takovou řadu, dodává, speciální řadu pro moderní nevěstu. Mohla by být středověkou královnou, z rodu Medicejských, se svým diadémem a safíry, ledově modrými safíry na pozadí bílých kučer; všichni hosté se shodují, že celá září.

„Jen záříte,“ řeknu jí. „Je s vámi velmi šťastný, Señoro.“

„Jsem moc ráda, že už to vidíš,“ opáčí.

Před večeří pronesu přípitek – „Ať je váš společný život jako ve snu! – a všechny stoly aplaudují. Oči mojí Lu se třpytí slzami, líbá mě na líci: „Je to, jako bys byl táta, že? Ačkoliv ti drásá srdce, a vím, že to tak je, když ho musíš nechat odejít.“

Po večeři si mě Señor odvede stranou, jen za oblouk porostlý břečťanem a bílými růžemi: i jemu se lesknou oči. „To je den!“ vydechne; tiskne mi ruku, je víc než přiopilý. „Gitte, a ty tady, to je všechno –“ Ještě jednou mi sevře ruku. „Všechno, co jsem kdy chtěl.“

Na okamžik ho obejmu, jen na krátký okamžik; jako bych byl táta. Její bílé zuby jsou ostřejší než hadí zub: sleduje nás přes chodbu, z hloučku svých družiček, gratulantů a pochlebníků, neslyší, co si říkáme. „Přeju vám hodně štěstí, Señore, navždy.“

„Vím, že jsi ji… že sis jí napřed nebyl jistý. Ale něco ti povím,“ zašeptá. „Tajemství. Čeká dítě. Chlapečka, u doktora už jsme viděli snímek… Nechce, abych o tom někomu říkal, ale tobě to povím. Jenom tobě,“ a znovu mi stiskne ruku.

Ještě jednou si ho k sobě přitáhnu, do ucha mu zašeptám: „Tohle pro mě udělej.“ Celá září, ano: už vím proč. Takže chlapeček. „Jednu jedinou věc. Slib mi, že mu dáte jméno Gianfranco.“

Po líci se mu kutálí slza. „Panebože, jistě, uděláme to. Ano, uděláme.“

Ona už opouští svůj kouzelný kroužek, přechází taneční parket. Tak dlouho jsi byl král. Proč mě nenávidíš? Pokud se nebudeš tak umanutě chovat jako kretén. „Slib mi to, Charlesi, za všechno, co jsem pro tebe kdy udělal, za moji práci, všechny ty roky, za všechno.“

„Udělám to, slibuju, udělám.“

Už je mezi námi, zavěsí se do něho, předstírá, že je překvapená jeho slzami, na mě upře káravý, hravý pohled, který ve skutečnosti není ani jedno, ani druhé: „Co má tohle všechno znamenat? Proč jsi rozplakal mého manžela?“ A rukávem mu otře oči a rozesměje se a on se rozesměje spolu s ní a já se rozesměju také, jako stará veselá kopa, legrační starý rodinný přítel, milující dědeček… Když jsem se s ním seznámil, byl ještě napůl dítě, ano, ale teď je tu skutečné dítě, novorozené, maličký Gianfranco, jen považte. Moje jméno, můj vliv už od kolébky, můj hlas coby první hlas, který uslyší, hlas, co zpívá, konejší, učí – A maminka zaneprázdněná v ateliéru a kanceláři, maminka příliš zaneprázdněná péčí o tatínka, takže kdo je vhodnější než ten legrační starý děda, aby pomáhal dítěti v růstu, aby byl vším, čím jeho otec není, nemůže být, na co je příliš slabý. Navždy vedle něho, můj hlas navždy v jeho oušku –

„Pláče čistou láskou k vám, Señoro.“ Charles se rozzáří. A ona neví, jak mi má odpovědět. Rozzářím se i já. „Slyšíte, už vás volají, vidíte? Je čas jít a nakrojit svatební dort.“

Postrkuju je zpátky přes parket k dortu a družičkám, opět se posadím vedle své Lu, stříbrný nůž se zvedne, spustí veselá hudba. Dort je výtečný, chutná po mandlích; jeho hořkost má sladkou chuť. V našem životě pro tebe bude vždycky místo, ach, ano; navždy, toujours, Señoro, ve světě – mém světě – bez konce.

 

Z anglického originálu Toujours, publikovaného v antologii Blood and Other Cravings (Tor Books, New York 2011), přeložil Milan Žáček.

 

Zimní literární příloha A2 je samostatně neprodejnou součástí kulturního čtrnáctideníku A2 č. 25–26/2022. Připravili Blanka Činátlová a Antonín Tesař, redakce textů Ondřej Klimeš a Michal Špína, ilustroval František Štorm, grafická úprava Lukáš Fairaisl. Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR a Státního fondu kultury ČR.