Upír z pralesa

Pralesy Jižní Ameriky jsou v jistém ohledu ještě nebezpečnější než ty africké, protože jsou obývány značným množstvím šelem lačnících po lidském mase. Člověk, který jimi prochází, musí být neustále připraven, že ho to bude stát život, neboť jej neohrožují pouze šelmy, ale také různí nebezpeční opeřenci; radno není dokonce ani odpočívat ve stínu některých rostlin, jelikož takový odpočinek se může snadno změnit ve věčný spánek.

Roku 1886 zažívaly početné kruhy evropských přistěhovalců v Uruguayi určité oživení. Poté, co se rozšířila zvěst, že v hustých lesích omývaných řekou Tocantins byla nalezena ložiska zlata, opustili mnozí migranti osady, aby se rychle chopili příležitosti a mohli se vrátit domů s opaskem plným žlutých valounů.

Mezi prvními, kdo se odvážili do pralesa, který možná předtím žádný Evropan nenavštívil, byli bratři Puracové, dva dobří mládenci kolem pětadvaceti let, odvážní a plní odhodlání, kteří ne bez lítosti opustili rodnou Sicílii, aby hledali štěstí v Novém světě. Oba již pracovali v laplatských stříbrných dolech, a protože uměli kutat, byli si jistí, že rychle zbohatnou a stejně rychle se budou moci vrátit na svůj ostrov.

Vybaveni mezkem, zbraněmi a zásobami na jeden měsíc opustili Giovanni a Marco, plni nadějí, Santu Rosu de Dilen a vydali se na pravý břeh řeky Uruguay.

Po patnácti dnech náročného pochodu dospěli bez nehod k okraji pralesa, o němž se říkalo, že ukrývá zlato.

Jejich první starostí bylo postavit si přístřešek, což bylo velice jednoduché, protože okolí skýtalo dostatek materiálu, a pak obdělat trochu země, aby mohli pěstovat obilí a kukuřici a uchránili se před smrtí hladem.

Zrovna dokončili práci a chystali se zkoumat, zda je v půdě skutečně naleziště zlata, když na kraji pralesa spatřili obřího indiána s tváří pomalovanou červeně a černě, s modrým obočím a proděravělými rty, ze kterých mu trčely dva kančí kly. V pravé ruce držel dva metry dlouhou foukačku a v levé svazek šípů.

Když Marco a Giovanni ošklivého divocha spatřili, přestali pracovat a sáhli po puškách, protože v té foukačce rozeznali jednu z nejstrašnějších zbraní, kterou jihoameričtí indiáni vystřelují šípy napuštěné jedem kurare.

„Co zde dělají bílí muži?“ zeptal se indián s děsivým přízvukem. „Nevědí snad, že tady je zem rudých mužů?“

„Kdo jste?“ zeptal se Marco, který si dodal odvahy a který rozuměl divochově španělštině.

„Já jsem Upír z pralesa, a kdybych chtěl, nechám vás dnes v noci vykrvácet.“

„Pane Upíre,“ řekl Marco, který se indiánů bál méně než svého bratra, „žádáme vás, abyste odešel a nechal nás v klidu pracovat, pokud nechcete zakusit naše zbraně.“

„Nevěříte tomu, co jsem vám řekl?“ zeptal se indián a probodl je prudkým pohledem.

„Tvého chvástání se vskutku nebojíme.“

Vtom indián zapískal a bratři s úžasem sledovali, jak se z koruny stromů vynořil obrovský netopýr s načervenalými chlupatými křídly a v poklidu usedl na divochovo rameno.

„Tento létavý živočich vysaje bílé muže, pokud neopustí zemi náležející Patalos,“ zakřičel ­indián. „Domluvil jsem.“

Pak, aniž by počkal na odpověď, bez jediného ohlédnutí zmizel v pralese.

Marco a Giovanni byli zjevením podivného létajícího živočicha natolik překvapeni, že ­úplně zapomněli po indiánovi střílet.

„Bratře,“ řekl mladší Marco. „Co té příhodě říkáš?“

„Indián nás chtěl vyděsit,“ odpověděl Giovanni. „Ale co to bylo za zvíře? Netopýr?“

„Ochočený upír.“

„Nebezpečný?“

„Ano, Marco,“ odpověděl Giovanni zamyšleně. „Tito netopýři, ve zdejších krajích poměrně hojní, se snášejí na spící lidi a zvířata, opatrně jim prokousnou kůži a sosákem jim sají krev.“

„Zabijí je tím?“

„Ne, ale oslabí je. A když to udělají mnohokrát, nakonec člověka nebo zvíře, které si vyberou za oběť, zabít mohou.“

„Takže nám ten indián vyhrožoval doopravdy?“ zeptal se Marco vyděšeně.

„Nechme indiána s jeho upírem být a věnujme se hledání štěstí, které nám možná leží pod nohama,“ odpověděl Giovanni.

Dali se znovu do práce a na výhrůžky děsivého Upíra z Uruguaye už nemysleli.

Jejich hledání vzápětí dospělo ke šťastnému konci. Po pár kopnutích narazili na naleziště zlata, které slibovalo rychlý zisk a potvrdilo zvěsti o nesmírném bohatství ukrytém v půdě pralesa.

„Na Sicílii se vrátíme bohatí jako Krésus,“ pronesl Giovanni a pozorně si prohlížel žlutohnědě se lesknoucí zlatý prach v sítu.

„Ano, pokud nás někdo nepřekvapí,“ dodal Marco.

„Kdo by sem chodil, aby nás připravil o štěstí? Bílý muž není na čtyřicet mil daleko.“

„A indián?“

„Ten ať táhne do pekla. Jen nás chtěl vyděsit a nic víc.“

Tato jistota se ale měla brzy otřást.

Po střídmé večeři, sestávající z chleba a škvarků, obvyklé krmi hledačů zlata, a po několika tazích z dýmky se oba bratři i se svým malým pokladem odebrali do přístřešku. Kolem půlnoci však Giovanni, který měl lehčí spánek, zaslechl zvenku zvuky.

Domníval se, že jde o jaguára, zvíře stejně nebezpečné jako indický tygr, kterému se navíc i podobá, nenašel však odvahu vyjít ze dveří a přesvědčit se o tom. Chvilku ještě zůstal s puškou v ruce vzhůru, a potom se znovu uložil ke spánku.

Představte si však jeho zděšení, když se ráno probudil a zjistil, že jeho košile je od krve a také tvář má potřísněnou zaschlou krví. K smrti vyděšený vstal, aby se vydal za bratrem, hned ale upadl. Krajní slabost ho připravila o veškeré síly, jichž měl ještě předchozího dne nazbyt.

„Indiánův upír!“ zvolal celý pobledlý. „Ten zatracený divoch vykonal svou krutou hrozbu!“

S nesmírným úsilím se dovlekl za Markem a zjistil, že také on je od krve. Z nepatrné ranky pod spánkem mu ještě stékalo pár krůpějí.

Zatřásl nebožákem a přiměl ho otevřít oči.

„To jsi ty, Giovanni?“ zeptal se Marco. „Ale… proč je tu tak mokro?“

„To je krev, bratře,“ odpověděl Giovanni.

„A kdo mě zranil? I ty jsi zakrvácený! Bratře, kdo nám to udělal?“

„Upír.“

„To ošklivé zvíře, co měl indián?“

„Ano, Marco.“

„Jak to dokázal?“

„Využil našeho spánku a sál nám krev.“

„Vskutku, cítím se velmi slabý,“ řekl Marco. „Musel jí vypít opravdu hodně.“

„Tito netopýři jsou lační, nenechají oběti být, dokud nejsou plní k prasknutí.“

„Ale jak se sem dostal?“

„Dírou, co nám slouží jako komín,“ odpověděl Giovanni. „Jiné otvory tu nejsou.“

„To mi ten indián zaplatí!“

„Myslíš, že tu v noci byl?“

„Nepochybuji o tom, bratře. Slyšel jsem podezřelé zvuky. Domníval jsem se, že je to jaguár, a on to zatím byl indián.“

„Utečme, bratře,“ řekl Marco. „Pokud tu zůstaneme, upír nás nakonec vysaje.“

„Já naopak hodlám indiána i toho jeho upíra zabít,“ odvětil Giovanni odhodlaně.

„Dnes v noci na něj nastražíme léčku, a pokud přijde, už se do pralesa nevrátí.“

Večer se odebrali do příbytku a předstírali, že spí.

Uběhlo několik hodin, když Giovanni, stejně jako předchozí noci, zaslechl lehký šramot pohupujících se větví.

„Indián je tu,“ řekl bratrovi.

„A není to nějaké zvíře?“ zeptal se Marco. „Víš, kolik jich tu v pralese je.“

Po několik minut Giovanni nic neviděl, zaslechl však slabé zapískání, které vycházelo z houštiny palem. Krátce nato spatřil vycházet nádherného jaguára, nad kterým důvěrně poletoval upír a občas usedal šelmě na hřbet.

„Že by i toto zvíře bylo ochočené?“ ptal se sám sebe zlatokop. „Ten indián musí být zosobněný ďábel.“ Otočil se k bratrovi a řekl mu: „Lehněme si a mějme pušky připravené, upír přichází.“

O chvíli později zaslechli kolem díry, která sloužila jako vývod kouře, lehký tlukot křídel. Potom se do chatrče snesl stín. V tu chvíli vypálily dvě rány a upír, zasažený vražedným olovem, padl mrtvý na zem.

Zvenku se okamžitě ozval divoký jekot doprovázený dobře známým hlasem, který křičel: „Jestli jste zabili upíra, dám vás sežrat jaguárovi!“

„Indián!“ zvolali jednohlasně Giovanni a Marco.

Nabili znovu pušky a vrhli se ven rozhodnuti s tím darebákem skoncovat.

Když se však ocitli venku, indián i jaguár už byli pryč.

Smrduté tělo odporného létavce hodili termitům a vrátili se dovnitř, aniž by je co víc rušilo.

Oba zlatokopové od té doby nemohli klidně spát. Úzkost oba nebožáky postupně opanovala natolik, že nebyli schopni odpočinku.

Giovanni se několikrát pokusil šelmu i indiána překvapit, nebyl však úspěšný, protože jen co otevřel dveře chatrče, jaguár se mocným skokem ukryl mezi stromy a také indián zmizel závratnou rychlostí.

Tato nová muka, vymyšlená zákeřnou a divokou indiánovou vynalézavostí, je měla přimět k odchodu. Trvalé úzkostné bdění zlatokopy vyčerpávalo a nemohli je dlouho vydržet.

Jednoho dne Giovanni řekl: „Buď důl opustíme, nebo se musíme toho zatraceného divocha zbavit.“

Opustit naleziště, které dávalo stále více výdělku, se ani jednomu nechtělo. Už teď byli zajištění a do pár měsíců z nich budou boháči. Bylo proto třeba pokusit se o zoufalý boj s tvrdošíjným nepřítelem.

„Nastražme léčku také na jaguára,“ řekl Marco. „Hádám, že indián nezkrotil všechny šelmy v lese.“

„Jsem připraven,“ odpověděl Giovanni.

Nabili zbraně, vyšplhali se za pomoci lián do koruny vysokého stromu a schovali se v listoví natolik hustém, že si ani divoch nemohl ničeho všimnout.

Jaguár, kterého si musel indián vycvičit, se opatrně blížil k příbytku, švihaje si do boků dlouhým stočeným ocasem. Potom začal chatrč obcházet, ohmatávat zdi. Šelma příbytek obcházela několik minut, načež vydala chraptivý výkřik. Na toto zvolání se rozevřel keř a objevil se indián. Byl ozbrojen foukačkou a dlouhým nožem, jehož ostří se třpytilo v měsíčním svitu.

Musel si všimnout, že jaguár zneklidněl. Necítil bílé maso, a tak byl podrážděný a vrčel.

„To zvíře prozradí náš úkryt,“ zašeptal Giovanni. „Pokud si indián všimne, že nejsme v příbytku, hned bude mít podezření a uteče.“

Indián a jaguár jako by spolu hovořili. První tiše pískal, druhý odpovídal vrčením s proměnlivou intonací.

„Oni si rozumějí?“ zeptal se překvapený Marco.

„Oba jsou děti pralesa,“ odpověděl Giovanni. „Nejspíš se chápou.“

Tentokrát se jaguár nevydal k příbytku, ale zamířil ke stromu, kde se ukrývali oba lovci.

Indián ho pomalu následoval, po každých čtyřech, pěti krocích se zastavoval.

„Připravme se,“ řekl Giovanni. „Tentokrát zasáhneme oba.“

„Já mířím na jaguára,“ odpověděl Marco.

„A já na indiána.“

Šelma byla asi šedesát či sedmdesát kroků od nich a indián možná sto. Oba zlatokopové několik vteřin pečlivě mířili, potom ticho, které vládlo nekonečným pralesem, prořízl zvuk dvou výstřelů.

Jaguár se převalil, vydal bolestný výkřik a svalil se na trávu; také indián padl k zemi, poté však vstal a zamířil k lesu.

Oba zlatokopové seskočili dolů a vrhli se za uprchlíkem, odhodlaní dorazit také jeho. Byl to však marný pokus, nebylo po něm vidu ani slechu.

Zdálo se, že se Upír z pralesa propadl do země.

„A přece jsi ho musel zasáhnout,“ řekl Marco.

„Ano, protože hned padl,“ odpověděl Giovanni. „Nechme ho běžet, najdeme ho zítra.“

Vrátili se na místo, kde divoch padl, a spatřili v trávě kapky krve.

„Bude mít dost,“ řekl Giovanni. „Ten už se neodváží vrátit.“

Jaguára stáhli z kůže – hodlali si tu nádhernou kožešinu uchovat. Pak se zavřeli v chatě s jistotou, že je čeká klidná noc.

A vskutku, ze spánku je nikdo nevyrušil.

O tři dny později pronásledovali pekari – což je druh divokého prasete, je ale mnohem menší a jeho maso má pižmový pach –, když vtom v lese narazili na dokonale ohlodanou kostru. Podle chomáče papouščích per a foukačky opřené o strom o dva kroky dál okamžitě poznali, komu patřila.

Bylo to nesmiřitelný Upír z pralesa.

Divoch smrtelně zraněný Giovanniho kulkou na tom místě padl a termiti ho obrali tak, že z něho zbyly jen kosti.

Když se nyní oba zlatokopové zbavili nebezpečného nepřítele, dali se do práce s ještě větším úsilím a během měsíce shromáždili dobrých čtyřicet kilogramů zlata.

Jejich štěstí bylo zaručeno. Se svým pokladem se vydali zpátky na jih a bezpečně dorazili do Paraguaye, odkud zanedlouho vypluli na svůj daleký ostrov. Jako upomínku na své podivuhodné dobrodružství si s sebou vezli kůži jaguára.

 

Z italského originálu Il vampiro della foresta, publikovaného v antologii Vampiri (Cento Autori, Villaricca 2016), přeložila Ivana Piptová. Kráceno překladatelkou.