Upíři jsou čím dál hezčí

Vampyrismu jste se věnoval v několika publikacích. Co vás k němu přivedlo?

V sedmdesátých letech, když jsem byl malý, byli upíři docela populární. Mimo jiné vyšla třeba slavná folkloristická kniha Rada Floresca a Raymonda T. McNallyho Po stopách Draculy. Byl jsem tou atmosférou ovlivněn. O několik desetiletí později jsem – už tady v Česku – hledal téma disertace, ve které jsem zkoumal, co je slovanství. Předtím jsem psal studii o sexuálním životě starých Slovanů, ale po rešerších jsem dospěl k tomu, že tudy cesta nevede. Tehdy přijel do Prahy Boris Jelcin a já viděl nějaké fotky, jak si připíjí s Havlem pivem. Věděl jsem, že Jelcin hodně pije, o Havlovi se to také vědělo, stejně tak o polském prezidentovi Lechu Wałęsovi, tak jsem si řekl: Aha, to by mohla být charakteristika Slovanů, hodně pijí! Ale pak jsem si uvědomil, že politici jiných národností mají také rádi alkohol, a došlo mi, že i tohle je blbost. A potom jsem se konečně zaměřil na upíry, protože obzvlášť v americké literatuře se často používá termín „slavic vampire“. Během pár měsíců bádání nad tímto tématem jsem se ale dostal do Číny, Mezopotámie, Říma, Skandinávie a dalších a dalších regionů. Společný slovanský jmenovatel jsem opět nenašel a na stará kolena mohu říct, že kromě jazyka žádný neexistuje – nenajdeme žádný kulturní fenomén, který by byl společný Rusům a Makedoncům nebo Polákům a Slovincům. Nicméně vampyrismus mě tak zaujal, že jsem v jeho výzkumu pokračoval.

Jak jste si pojem upír definoval? V tomto případě se často směšují popkulturní obrazy upírů s historickými a folkloristickými záznamy.

Upíra definuji jako duši mrtvého člověka, který se ale obvykle něčím vymykal. Dobrým příkladem je osoba šamana. To je sice termín, který si dnes spojujeme s jinými kulturami, třeba sibiřskými nebo indiánskými, ale Evropané měli také své šamany, i když je nazývali jinak – čarodějové, čarodějnice a podobně. A kdo je takový šaman? Člověk, který ví, jak se dostat z tohoto světa do podsvětí, a který se z něj umí vrátit. Když zemře, zná cestu tam a zase zpátky… Tak to vidím já jako etnolog, nejsem ale expert na populární kulturu. Samozřejmě, když se dnes kohokoli zeptáte, kdo je to upír, uslyšíte o ostrých zubech, Draculovi a netopýrech…

V jedné z recenzí vám bylo vaše široké pojetí upíra vyčítáno s tím, že mícháte dohromady upíry, vlkodlaky a další revenanty. Považujete za upíry všechny navrátivší se duše?

Ta kritika vycházela z pozitivistického přístupu, který je – nebo aspoň ještě před dvaceti lety byl – v Česku dominantní. Pozitivistická systematizace by skutečně stála na nějaké analýze znaků, která by popisovala, kdo jsou upíři, kdo zombies, kdo vlkodlaci, polednice, revenanti… Ani vám neřeknu všechny možnosti, které se dají vztáhnout ke slovu upír. Ale pro mě je to totální nesmysl, já ty figury takto nerozlišuji. Například známý literární vědec, historik a slavista Frank Wollman, který byl typickým pozitivistickým badatelem, píše o čtyřech typech bytostí – upírech, morách, revenantech a vlkodlacích – a popisuje je jako vampyristické postavy. I tento non plus ultra pozitivista věděl, že je tam společný jmenovatel, a to duše vracející se ze záhrobí.

Na jednu stranu máme ve vědě potřebu a touhu po diferenciaci, kategorizaci, ale pak je tu množství vědců, mezi něž se řadím, kteří chtějí najít spíše to společné. Pro mě vampyrismus není fenomén, jenž se objevil až v 18. století nebo ve středověku, ale je daleko starší. Jde o víru v návrat mrtvých, kteří mohou ublížit živým. A pak už je jedno, jestli této postavě říkáte upír, Giuseppe nebo Václav Klaus. Každá kultura má samozřejmě své vlastní pojmenování, ale je to jen otázka jména, takže podle mě můžeme bez problémů generalizovat.

S vampyrismem si přesto nejčastěji spojujeme území střední a jihovýchodní Evropy, zejména Moravu, Polsko, Uhry a Balkán. Jsou tyto oblasti něčím specifické?

Jedním ze specifik středoevropského a východoevropského prostoru je, že v 19. století byla zdejší etnografie jedna z vůbec nejlepších. Zdejší národy, ostatními Evropany považované za méněcenné nebo dokonce barbarské, potřebovaly najít a ujasnit si svou identitu, hledaly své kořeny, a to především na venkově. Díky tomu zde máme kvantum etnografické literatury a materiálů – včetně zpráv o vampyrismu. Proto jsou upíři tak často spojováni se slovanským světem. Navíc byla ve střední a východní Evropě v 18. a 19. století víra v upíry zejména na venkově ještě celkem rozšířená. Zprávy o těchto jevech ale máme také z jiných zemí, i když těch materiálů není třeba tolik. Slovo upír nebo vampýr, které se začalo šířit po Evropě asi od třicátých let 18. století a celosvětově se prosadilo, je sice slovanského původu, ale s vírou v mrtvé, kteří se vracejí, se setkáváme všude, i mimo Evropu, a v různých časových obdobích. Popisuje to například James Frazer v knize Strach z mrtvých v primitivním náboženství. Já jsem sice původně pátral po nějakém slovanském substrátu, ale zjistil jsem, že ho najdeme v každé kultuře. Není to novověký jev, ani středověký, ani antický, musíme se vrátit de facto až do paleolitu – je to pradávný strach z návratu mrtvých.

Vampyrismus tedy definujete jako jev společný celému lidstvu a jako projev animistického, magického myšlení?

Považuji ho za univerzální fenomén. S touto vírou se setkáváme od Japonska po Jižní Ameriku a souvisí mimo jiné i s otázkou, proč pohřbíváme. Ve městech samozřejmě nemůžeme nechat jen tak povalovat zapáchající mrtvoly, ale pohřbívají všechny kultury včetně těch kočujících. A každá kultura má své rituály. Proč je provádíme? Protože k mrtvým něco cítíme – může to být láska, protože nám zemřel někdo blízký, ale můžeme cítit také strach. Nejrůznější setrvalé snahy vampyrismus racionálně vysvětlit, například medicínsky, považuji za mylné, protože nechtějí pochopit zcela zjevnou věc – jde o onu zmiňovanou starodávnou víru v návrat mrtvých, známou ze studií náboženství, čili o animismus. Pro mnoho lidí včetně odborníků je ale těžké přiznat si, že prvky animismu se v naší kultuře zachovaly po tak dlouhou dobu. Významnou roli v tom hraje orální kultura. Víra v upíry se udržela nejdéle v oblastech, kam se písemná kultura dostala nejpozději nebo v omezené míře, ale jak jsme si řekli, střetáváme se s ní všude. Třeba Svatební košile je typická vampyristická pověst – příběh o navrátivším se z hrobu je motiv, který najdeme v celé Evropě. Mimochodem častá umělecká představa revenanta je, že se jen zjevuje a neubližuje, zatímco upír ano. Například z Bulharska ale známe případy upírů, kteří neubližovali, když jim lidé přinesli milodary. Naopak i revenant může uškodit, přinejmenším zřejmě dostanete infarkt, když ho uvidíte. Každopádně příběhů à la Svatební košile se zachovalo mnoho a ústní kultura je na rozdíl od literatury, která stojí na originalitě, velmi konzervativní. Mohou se v ní zachovat příběhy s motivy starými třeba padesát tisíc let. Naopak v literatuře a umění obecně může docházet i k úplným obratům. Vždyť současní upíři jsou hodní! Vezměte si všechny ty ságy typu Stmívání – už to není tak, že upír baží po dívkách, to ony sexuálně touží po něm, po jakési hybridní figuře, která nereprezentuje ani tak klasickou maskulinitu, jako spíš záhadnou krásu.

Spojení upírů s erotikou má ale dlouhou tradici…

Jak známe z mnoha pramenů, například od ruského spisovatele a etnografa Alexandra Afanasjeva, upíři mají žízeň a chtějí si k sobě vzít živé, především ty, kteří jim byli nejbližší – partnera nebo partnerku. A v tom už je obsažena jistá erotika. Tyto představy pak byly podporovány fyzickými důkazy, protože když lidé otevírali rakve domnělých upírů, často objevili mrtvoly s „erekcí“. Nešlo samozřejmě o skutečnou erekci, ale o fyziologické procesy spojené s plynatěním, prokrvováním a podobně. Přeneseně to pak vidíme i v popkulturních zpracováních, kde se z upírů staly sexsymboly. Výjimkou je třeba Nosferatu, kterého Murnau udělal hodně ošklivého, protože chtěl být originální a navíc nedostal autorská práva – proto je to Nosferatu, a ne Dracula. Jinak vidíme linku krásného upíra od Bély Lugosiho přes Christophera Leeho, Garyho Oldmana nebo Brada Pitta až po upíry ze Stmívání. Upíři jsou zkrátka čím dál hezčí!

Proč se vampyrismu začala věnovat tak velká pozornost právě v 18. století?

Vyšetřování případů vampyrismu, ke kterým docházelo ve střední a hlavně jihovýchodní Evropě, se odehrávalo v době, kdy začalo nastupovat nové médium. Obecně od 16. století máme v evropské kultuře dominantní média, která měla na společnost významný vliv. Nejprve to byly tištěné knihy, v 18. století dochází k rozšíření takzvaných žurnálů, z nichž vznikly noviny. Jejich vydavatelé hledali populární a odlehčenější témata, než byla teologie či věda – například módu nebo kuriozity. Upíři byli přesně takovým tématem, a tak se stali ohromně oblíbenými. Je to tedy otázka paradigmatická, tento fenomén tu byl vždy, ale právě v 18. století ho zpopularizovalo nově nastupující masmédium.

Nestojí za zájmem o upíry nástup osvícenství a snaha o potlačování tmářství?

Ano, ale za opravdu zásadní považuji ten mediální úspěch. Lidé tehdy po upírech takřka šíleli, vampyrismus se probíral i v parlamentech. Nebyla za tím jen touha po magičnu, jak se domnívají někteří badatelé. Samo o sobě by to nestačilo, kdyby tam nebylo médium, které vampyrismus zpopularizovalo. Bylo to zábavné téma a roli určitě hrála i ta zmiňovaná sexualita. Občas si říkám, jestli Bram Stoker nenapsal Draculu hlavně proto, že chtěl psát o orálním sexu – všechny ty jazyky a krůpěje krve –, ale ve viktoriánské Anglii to musel takto zamaskovat.

Mimochodem víte, jak se Stoker dostal k osobě Vlada Țepeșe? Dozvěděl se o něm od uherského orientalisty, cestovatele a také špiona Ármina Vámbéryho, který tehdy žil v Anglii, a Stoker se s ním radil, protože chtěl napsat něco s tehdy oblíbenou upírskou tematikou. A Vámbéry byl takový zvrhlík, který neměl rád Rumuny, a tak Stokerovi poradil rumunského národního hrdinu Vlada III. Je to samozřejmě úplný nesmysl, Vlad Țepeș neměl s vampyrismem vůbec nic společného. To je, jako kdyby neměl rád Čechy a natruc poradil Stokerovi Karla IV. Je vlastně neuvěřitelné, že se celý svět podařilo přesvědčit o spojitosti mezi Țepeșem a vampyrismem. Ale stojí za tím také kus historického štěstí, a to nástup kinematografie. Kdyby zůstal Dracula „jen“ literární postavou, neměl by pravděpodobně takový úspěch. Ale jakmile se upíři, a především právě Dracula, objevili na filmovém plátně, už to nešlo zastavit. Nakonec to přijali i Rumuni a udělali si z toho kšeft.

Můžeme v klasických dílech s vampýrskou tematikou najít i kolonialistický obraz Západu jako racionální civilizace, která na Východě bojuje s něčím iracionálním?

V literatuře 19. století máte vždy obraz Anglie s jejími líbeznými loukami a krajinou, která vypadá jako golfové hřiště, v protikladu k divokým, až morbidním Karpatům. Anglické čtenáře to mělo utvrdit v představě o jejich krásné a bezpečné vlasti. V 18. století, kdy vznikl gotický román, byla dějištěm hororových příběhů často Itálie a obecně jižní Evropa. Pak se těžiště přesunulo do Karpat, protože byl vzdálenější a méně prozkoumaný. Navíc z další exotické oblasti, z Balkánu, ještě v 18. století přicházely zprávy o výskytu vampýrů.

Můžete tyto případy přiblížit? Jak se k nim tehdy „civilizovaná Evropa“ stavěla?

Evropa začala být během 17. století racionální. Problematikou upírů se zabývali po mnoho set let teologové, ale během 17. a 18. století postupně smetli tuto otázku ze stolu. Podle křesťanské teologie jen Bůh může vzít člověku život, takže byly odmítnuty různé teorie, například že za upíry stojí ďábel, protože ten může jen pokoušet. Tím teologická debata skončila a upírům se dále věnovala věda. V 18. století Rakušané získali nová teritoria na Balkáně a začali se zde setkávat se stále živou vírou v upíry, dokonce s celými vampýrskými epidemiemi, při kterých z dodnes neznámých důvodů zemřela spousta lidí. Byli tam tedy vysíláni lékaři, kteří o událostech podávali reporty, jichž se pak chytla média a toto téma zpopularizovala. Stalo se celospolečenskou otázkou, kterou se museli zabývat i význační vědci. Nejznámější je Gerard van Swieten, dvorní lékař Marie Terezie a jeden z největších učenců své doby, který vyšetřoval případy vampyrismu na Moravě. Van Swie­ten se stal předobrazem doktora Hesselia z novely Carmilla a především slavného Stokerova Van Helsinga. Zmínil bych i Karla Ferdinanda Schertze, autora legendárního spisu Magia posthuma, který se jako první u nás systematicky věnuje otázce upírů. Magia posthuma byla staletí považována za ztracenou, ale já ji našel v Praze a nyní se ví, že se nachází v několika knihovnách, například v Zemské knihovně v Brně, v moravském Rajhradu nebo ve francouzském Nantes.

V knize Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy korigujete obecnou představu, že církev k podobným otázkám přistupovala tmářsky…

Existovali i církevní představitelé a badatelé, kteří k problematice vampyrismu přistupovali velmi racionálně, a nabourávají tak představu 18. století jako období konfliktu mezi církví a osvícenci. Ti samozřejmě na církev útočili, protože pro ně byl zdravý rozum v rozporu s vírou. Když si ale zanalyzujeme, jak se církev k vampyrismu stavěla, často to tmářské nebylo, ba naopak. Nakonec upíři zmizeli z učených debat, protože církev i věda je označily za hloupost, které věří jen nevzdělaný lid, jehož svědectví nelze brát vážně. Ostatně podobné to bylo o něco dříve s hony na čarodějnice, které také skončily po interní debatě uvnitř církve. V 19. století se pak upíry začali zabývat etnografové, protože zejména na venkově těmto jevům lidé stále ještě věřili. I v Čechách o tom máme doklady. A v podobě pohřebních rituálů se tato víra dochovává dodnes – Romové třeba ještě dávají do rakví předměty, ale vlastně to děláme úplně všichni, když dáváme na hroby svíčky. Neexistuje žádný racionální důvod k tomu jít na hřbitov, koupit tam za osmdesát korun svíčku a dát ji babičce na hrob, jsou to vlastně peníze vyhozené z okna. Možná se domníváme, že to děláme, protože jsme babičku milovali, ale ve skutečnosti provádíme rituál. Zapalujeme oheň, který brání zlým silám v útoku. Je to obrana.

Čím jsou pro vás jako pro etnologa zajímavé popkulturní obrazy upírů? U mnoha věcí se už ani běžně neví, co pochází z folkloru nebo historických pramenů a co z literatury a filmu.

Z folkloru zůstalo už jen velmi málo, například česnek nebo vrážení kůlu do srdce, protože každý tvůrce chce být originální a snaží se vymyslet něco nového. Stopovat pak zpětně, kde se co vzalo, je poměrné pracné. Jeden z hlavních rozdílů mezi upíry z reálného světa, o kterých máme zprávy, a jejich uměleckými obrazy je, že skuteční upíři nebyli popisováni jako bledí. Ta charakteristická bledost se objevuje až v literatuře, a to v povídce Upír Johna Polidoriho. Předobrazem nebyl nikdo jiný než autorův pravděpodobný milenec lord Byron. V historických zprávách jsou upíři popisováni jako obtloustlí až nafouklí a červení či rumění. To až Polidori zamilovaný do Byrona a žárlící na jeho poměry se ženami jeho podobu vtiskl záporné postavě: vysoký bledý aristokrat. A pak už se to táhne po celé 19. století až k Draculovi a přes něj do kinematografie, komiksu, seriálů i počítačových her.

Nacházíte ještě nějaký jiný důvod, kromě těch již zmíněných, proč nás upíři dodnes tak fascinují, a to doslova v globálním měřítku?

Erós a Thanatos. Lidstvo odjakživa fascinuje sex a smrt. To z hlediska marketingu nikdy neškodí a upíři jsou dnes využíváni hlavně marketingově, slouží často spíše jako kulisa či záminka pro řešení jiných problémů a otázek. Jinak nevím, jak vy, ale já když chci dobře spát, pustím si nejradši nějaký horor, protože když film skončí, můžu si oddechnout, že to nebylo ve skutečnosti. Můžu klidně spát pod peřinou, protože žádní upíři nejsou. Možná. Když se mě dnes někdo zeptá, jestli upíři skutečně existují, tak odpovídám: To je to samé, jako když se zeptáte, jestli existuje Bůh.