Akademik i aktivista

Mimo sféru zájmu kulturálních studií, která se u nás vyučují na pouhých dvou katedrách, zůstává osobnost Stuarta Halla v tuzemsku téměř neznámá. V sylabech se vyskytuje zřídka a jeho publikace nejsou přeložené. Čím si vysvětlujete nezájem českých akademiků a akademiček o Hallův odkaz?

Situace, kterou jste popsala, je vlastně důvodem, proč bychom se dnes měli o Hallovi bavit… Vidím dvojí příčinu. První je stav společnosti po roce 1989, kdy se k nám začala postupně importovat základní zahraniční literatura a ustavoval se kánon humanitních věd v dnešním pojetí. Hall ovšem nijak výrazně nezaujal, protože spadal do množiny marxisticky orientovaných intelektuálů. Jedním z důvodů jeho opomíjení bylo právě jeho levicové pojetí společnosti, vycházející z reinterpretace marxismu, který u nás nebyl vítaný. Chápání společnosti, s nímž Hall přišel, bylo přitom v dané době důležité, protože se týká odkouzlení komunismu. Hall v roce 1956 zažil suezskou krizi i invazi sovětských vojsk do Maďarska, během níž mu došla zrůdná podoba praktické politiky komunismu. A ­skrze toto odkouzlení se snažil znovu uvažovat o tom, jak do demokraticky řízené moderní společnosti implementovat marxistické myšlení. To by pro Česko devadesátých let bývalo mohlo být zajímavé. Hall je ovlivněný Gramscim, Foucaultem a Althusserem a pracuje na dynamickém pojetí kultury a společnosti, v němž lidé zároveň podléhají moci, jsou jí disciplinováni, jsou formováni jejími institucemi, ale také politiku utvářejí, mají možnost akce a rezistence. Podle Halla revoluce nespočívá v tom, že někam pošlete vojska a na ulicích vyvoláte převrat. Odehrává se v myslích lidí, v naší každodennosti. Proto je podle něj kultura vždy tvořena lidmi a médii, zejména pak populární kulturou, v níž zásadní roli sehrávají televize, fotografie a film.

Druhá příčina Hallovy nedostatečné recepce u nás spočívá v tom, že se jeho myšlení často škatulkuje jako postkolonialismus. Když se na postkoloniální zkušenost podíváme blíže, můžeme se bavit o utváření identity člověka a skupin, sociálních procesů vnímání a konstrukce druhých, ale zároveň o formování našeho vlastního já. Hall rozvíjí otázku rozdvojeného vědomí, což je bytostně spjato i s tím, co jsme zažívali jako země sovětského satelitu, ale co prožíváme i dnes v rámci globalizované „západní“ společnosti, kdy nicméně stále operujeme s dichotomií Východu a Západu. Kdyby se k nám Hallovy myšlenky dostaly s koncem devadesátých let a v první dekádě nového tisíciletí, už dávno by zde měly své místo. Teď se to pomalu mění, patrně spolu s tím, jak získává na důležitosti téma migrace. Hallovo dílo už nelze ignorovat, a to navzdory všem nálepkám.

Nedůvěra k Hallově levicovosti mi dává smysl v prvním desetiletí po pádu režimu, ale po více než třiceti letech života v tržní realitě je přetrvávající odpor k levicovému myšlení přinejmenším podivný.

Problém je spíše v tom, že se Hall tehdy nedostal do kánonu klasiků. Dnes už se k nám dostávají současnější autorky a autoři píšící dvě generace po něm, kteří na něj odkazují. S jeho pojmy a myšlenkami se operuje třeba v teorii současného umění a na vizuální scéně. Pracuje se s tezemi, s nimiž přišel už v pozdních šedesátých a pak v sedmdesátých letech, ale dnes se dál rozvíjejí. Do akademické sféry se tedy Hall dostává skrze čtení aktuální literatury, která na něm staví. Teď je potřeba dát si tu práci a jeho knihy přeložit.

Čím si vysvětlujete, že se současné umělecké obory chápou témat, která si humanitní vědy nechávají unikat?

V humanitních oborech existuje určitý kánon literatury i způsobu práce – a s tím se pojí nedostatečné množství sebereflexe. Tvůrčí činnost je v tomto ohledu otevřenější a spontánnější, přestože i tvorbě předchází výzkum a je součástí delšího procesu. Ve chvíli, kdy se chce umělec veřejně vyjádřit, nepodléhá tak rigidní infrastruktuře jako akademik, který je často závislý na širším institucionálním a finančním zázemí nutném pro odborný výzkum. K výzkumu se akademici vracejí i v rámci přednáškové a konferenční činnosti, potom přicházejí časopisecké publikace a až pak výstup knižní – a pokud je čtivý, je to většinou překvapení. Tímto zavedeným postupem se utváří uzavřený referenční rámec současné produkce mnoha humanitních oborů. Umění má v tomto ohledu mnohem kratší reakční dobu. A může si dovolit sebekritiku, která se v humanitních vědách příliš nenosí.

Když se vrátíme zpět k Hallovi, i on byl spjatý s vizuálním uměním. Byl jedním ze zakladatelů International Initiative of Visual Arts a také Autographu, což je v Londýně sídlící sdružení černošských fotografů. Filmu a fotografii se věnoval od šedesátých let a svou pozici v birminghamské škole kulturálních studií, kterou dnes v souvislosti s jeho osobou nejvíce oslavujeme, získal na základě psaní o filmu. Pokud jde o fotografii, zajímal se zejména o novinářskou a archivní. V eseji Reconstruction Work: Images of Post­-War Black Settlement (Rekonstrukce. Obrazy poválečného černošského osídlení, 1984) ukazuje, jak nedostatečně je v archivech zaznamenána migrace černošských diaspor do Velké Británie, a když už prezentována je, pak jako společenský problém, jako něco cizího, co k „nám“ nepatří.

Hall zároveň spolupracoval s Black Arts Movement, zejména s teoretikem a historikem umění Kobenou Mercerem, který po jeho smrti editoval část jeho přednášek, a s vizuál­ním umělcem Johnem Akomfrahem, autorem slavného dokumentárního filmu The Stuart Hall Project z roku 2013, sestaveného z archivních materiálů. Hall neustále vystupoval ze své akademické pozice a navazoval spolupráci s vizuálními umělci, zejména pak těmi, kteří se věnovali fotografii a audiovizi. Zabýval se tím, jaký má fotografie dopad na historický diskurs černošství ve Velké Británii, a jak naopak může film černošství esteticky prezentovat a měnit stereotypy s ním spojené. Tyto Hallovy spolupráce jsou extrémně důležité. I u nás se dnes mnozí autoři a autorky z humanitních věd spojují se současnými umělci a umělkyněmi a společně usilují o dialog. Je totiž zřejmé, že obě sféry chtějí reagovat na současné problémy, a dokonce na to mají nástroje, ale narážejí na limity svých oborů v oblasti kánonu a stanovené praxe. Mezioborová spolupráce může pomoci oběma sférám – a Hall se jí věnoval odjakživa.

Hall byl sice akademik, ale označoval se i za aktivistu. V českém akademickém prostředí však toto označení stále působí diskreditačně, a to i na humanitních a sociálněvědních oborech, kde se takové propojení mnohdy nabízí. V čem byl Hall aktivistou?

Celá Hallova teorie vychází z žité zkušenosti. Teorie a život jsou pro něj vzájemně propojené sféry. To, o jakých tématech uvažuje, mu nedovoluje nebýt aktivistou, protože by tím popřel způsob, jímž ke své teorii dospívá. Vychází ze zkušenosti dvojího vědomí adolescenta, který vyrůstal v jamajské rodině podléhající koloniálnímu diskursu, následně se pohyboval v Kingstonu mezi revolučně laděnými skupinami a nakonec odešel s první generací takzvaných vindrušů do Británie, kde poznal, že na nové příchozí nikdo nečeká a že Koruna rozhodně není jejich mateřskou zemí. A tehdy se zrodil jeho aktivismus. Sleduje, jak dochází k ostrakizaci a eliminaci jinakosti ve společnosti – jak se Británie odmítá stát barevnou. Když přichází na Oxford studovat angličtinu, setkává se se skupinou studentů z Karibiku, kterému se tenkrát říkalo Západní Indie. Později se z nich stanou politici nově osamostatněných kolonií nebo umělci, především spisovatelé. Jedná se o významnou skupinu, bohužel převážně mužskou, která společným úsilím formuje protiváhu k tradičně britskému studentskému životu na Oxfordu. Během doktorského studia Hall začíná působit v časopise Universities and New Left, který se později transformuje ve slavnou New Left Review. Časopis tematizuje konzervativní elitářské prostředí univerzit a profiluje se jako pacifisticky zaměřené médium snažící se překročit rétoriku studené války. Následně se Hall přidává k hnutí za jaderné odzbrojení a stává se jeho mluvčím. Při protestech potkává svou ženu Catherine, významnou historičku a autorku konceptu reparativní historie, která zkoumá, jak se metropole mohou vztahovat ke svým koloniím. Do Birminghamu se Hall dostává v šedesátých letech a od roku 1968 zastává ředitelský post v Centru pro výzkum kultury. Birmingham je malé město a zdejší univerzita představuje nevýznamné pracoviště, které tolik nepodléhá tradičním strukturám. Na univerzitu navíc docházejí studenti dělnického původu, což je pro Halla také důležité. Léta, během nichž zde přednáší, jsou plná sociálních nepokojů, vznikají nové subkultury. Roste nespokojenost mladých lidí s kulturní i intelektuální regresí, která je korunována nástupem Margaret Thatcherové. Thatcherismu a jeho dopadu na ekonomiku, sociální politiku i média se Hall věnuje celá osmdesátá léta, stejně jako nástupu rasistických rétorik.

Další oblast jeho aktivismu je spjata s pozváním do Ameriky, kam přijel přednášet o kulturálních studiích. Když byl Hall v New Yorku, řekl posluchačům, ať hlavně z kulturálních studií nikdy nedělají disciplínu a nezakládají katedry, protože se jedná spíše o způsob myšlení, o promýšlení společnosti a propojování dalších perspektiv, zkrátka o něco živého. Pojímal totiž kulturu a kulturální studia jako dynamický vývoj, v němž se společnost posune někdy více a jindy méně, ale o to, kam se posunout, probíhá neustálé vyjednávání. Souhlas nebo nesouhlas s aktuálním stavem společnosti můžeme podle Halla vyjádřit tvůrčím způsobem, skrze média, populární kulturu a umění. Hall si nepřál zakonzervovat kulturální studia jako angličtinu nebo sociologii, které vystudoval na Oxfordu. I když sám na akademických pozicích působil, vždy hledal možnosti, jak spolupracovat s televizí nebo s umělci. Když začala v Británii dominovat politika Thatcherové, vytvořil pro BBC veřejný vzdělávací program v rámci kampaně proti rasismu v médiích. Vysvětloval, jak detekovat a odstraňovat rasistickou a rasizující rétoriku. V raných devadesátých letech pak na BBC 2 účinkoval v sedmidílném pořadu Redemption Song, v němž provázel diváky historií Karibiku. Působil zkrátka jako akademik i aktivista. Na univerzitách učil studenty z různých sociál­ních a etnických skupin a zároveň využíval potenciál médií, o kterých přednášel – především fotografie, filmu a televize.

Jak vnímáte vztah politické angažovanosti a vědecké činnosti v současném akademickém kontextu? Jakou pozici má aktivismus na univerzitách?

Osobně spatřuji problém v postavení humanitních věd, jež musí neustále obhajovat svou existenci. V momentě, kdy ve společnosti dominují takzvané vědy STEM (science, technology, economics, mathematics), které určují podobu předávání, testování a sdílení znalostí už od základních škol, dochází k rozsáhlé ekonomizaci znalostí. Jakýkoli primární výzkum musí být implementovatelný, aplikovatelný a inovativní a jakákoli inovace se měří ekonomickým přínosem. Tím se celý vzdělávací systém pokřivuje.

Nacházíme se tedy ještě celý krok od bodu, kdy bychom mohli řešit, zda jsou naši akademici a akademičky aktivisté a aktivistky. Ti totiž momentálně bojují o svou pozici. Potřebujeme podávat skvělé výkony, vykazovat co nejvíce výzkumných výstupů, pronikat do technických agentur a jejich grantových systémů a vymýšlet, jak digitalizovat humanitní vědění, aby se propojilo s IT sektorem. Až pak můžeme přemýšlet nad způsoby, jak předávat své vědění společnosti. Momentálně na to mnohdy nemáme kapacitu. Myslím, že by se v rámci univerzit měly rozdělit úkoly na tři sféry: výzkum, excelentní výuku a třetí roli univerzit. Akademičky a akademici dobře vědí, že musí neustále kombinovat výzkum a výuku, což vede k tomu, že nemáme pořádně čas ani na jedno, a na naplňování třetí role univerzity už vůbec ne. Někteří pak zakládají vlastní projekty, spolupracují s umělci a neziskovými organizacemi a zapojují se do kulturních akcí, za což je univerzita vůbec neplatí. Přitom jsme často špatně placeni i za výuku a výzkum. Momentálně tedy problém vidím v pozici humanitních věd, které dostávají na frak jak u nás, tak v angloamerickém prostředí, a v neplnění třetí role univerzit.

Jak toto pokřivení na institucionální úrovni narovnat? Stačilo by kompenzovat dlouhodobé podfinancování humanitních věd?

Kompenzace by měla být automatickou sou­­částí obecnější změny. Když plánujeme výzkum v tak komplexní společnosti, v jaké žijeme, musíme do něj zahrnout i humanitní vědce a vědkyně. Třeba biologický výzkum stárnutí buněk se dotýká i stárnutí společnosti, což je sociologická a humanitní otázka. Vývoj nových interakčních digitálních aplikací souvisí s tím, jaké skupiny je budou používat, jaká je mediální gramotnost, tudíž potřebujete mediální vědce a vědkyně. Neříkám, že se do výzkumu jaderné fyziky pokaždé může zapojit humanitní vědec, ale o způsobu, jakým jsou výzkumy designovány, musíme více přemýšlet. Krásně se to ukazuje během pandemie, kdy potřebujeme biochemiky i sociology, mediální teoretiky a analytiky nebo statistiky. I když zkoumáme technologie, ty pak používají lidé. Komplexní jevy vyžadují komplexní výzkum. Pak se dostane více peněz i do humanitních věd.

Druhý problém vidím v rámcových vzdělávacích programech na školách. Mám kolegy a kolegyně, kteří učí na část úvazku na středních, dokonce i základních školách, protože je vysoké školství neuživí. Já sama se po školách snažím jezdit s různými workshopy. Pozoruji přitom, jak se zkracují dotace pro občanskou výchovu a tvůrčí činnosti, tedy pro ty předměty, které vás učí jinak myslet, jinak vidět společnost a jinak mluvit o problémech. Důležitá je stále ta výuka, při níž děti sedí a pak napíší test. Takový způsob výuky nás ale nenaučí myslet komplexně a uvažovat o spolupráci.

Stuart Hall patřil k intelektuálům, kteří se vymezují vůči svému třídnímu původu a reflektují svá privilegia. V rozhovoru s bell hooks mluvil o pozici černošských žen v rámci diaspory a vzpomínal na svou sestru, která na rozdíl od něj nemohla jít studovat.

S první generací vindrušů přicházeli studovat jen muži a Oxford v té době byl spíše mužská záležitost. Ve svém psaní, přednáškách i biografii Hall přiznává velkou roli své ženě Catherine. Jejich perspektivy se doplňovaly. Ona, Britka, zkoumala 18. a 19. století a vztah mezi kolonií a metropolí. Hall zkoumal současnou perspektivu, způsoby vzájemného vyjednávání i to, jakým způsobem se historické skutečnosti otiskují do individuálního a kolektivního vědomí. Catherine Hall do svého konceptu reparativní historie zahrnuje široké spektrum způsobů, jakými mohou metropole mluvit o svých koloniích, jak je verbálně i vizuálně zobrazovat, ale patří sem také třeba problematika odškodnění, a to jak finančního, tak materiálního nebo symbolického, například ve formě návratu odcizeného kulturního dědictví, kolekcí výtvarných děl a podobně. S tím úzce souvisí i fenomén „války soch“ neboli odstraňování pomníků klíčových osobností koloniální historie z veřejného prostoru.

Catherine Hall se také zabývala postavením žen ve společnostech metropole a kolonie, rodinným systémem a jednotkou rodiny. Tyto motivy Stuart Hall reflektoval ve svém ­pojmu diaspory, pomocí něhož promýšlel migraci jako přirozený základ civilizace a kultury a akcentoval její neustálou proměnlivost. Lidé různého původu přicházejí z různých míst do nového prostředí a formují nové vazby, primární podpůrné skupiny, na kterých pak společnost stojí. A právě tím je pro nás Hall pořád aktuální. Nemluví o utváření, ale o sebeutváření. Neustále přisuzuje moc jednat i lidem, kteří nejsou ve vrcholných pozicích. Ovlivněn Foucaultem a Althusserem, hovoří o pevných kulturních formacích, disciplinaci a síle institucí, ale zároveň tvrdí, že nesouhlas a rezistence, které umožňují kultura a populární kultura, jsou silnými faktory změny. Proto ho tolik zajímala média, která v sobě mají potenciál vyjádření rezistence.

Pochopení pohybu, v němž se má vlastní identita neustále utváří v rámci vyjednávání s prostředím, vede k porozumění základnímu principu, na němž funguje celá společnost. Pro Halla byla důležitá možnost nesouhlasit, uplatnit kulturní strategie nesouhlasu, které mohou být třeba jen symbolické. Dlouhodobě jej zajímalo, jakých symbolických podob mohou nabývat formy rezistence marginalizovaných skupin. V symbolické rovině si například můžete dělat legraci z kulturních zvyků, nebo je apropriovat a někam posunout. Může se také vyvinout specifický typ řeči vzniklé kombinací původního jazyka s jazykem novým. Hall věřil, že i člověk, jenž je součástí dominantní společnosti, může společnost posouvat, určitým způsobem ji ironizovat, satirizovat, parodovat. Může ji „hacknout“, významově přetavit a tvůrčím způsobem ukazovat významy věcí v nové perspektivě. V tomto ohledu Hallovo dílo vnímám jako univerzální. V dnešní době, kdy řada z nás propadá zoufalství z toho, že nemáme žádný prostor k jednání, a kdy jsme znejistěni množstvím informací a množstvím lidí, kteří přicházejí, bychom měli být schopni přijmout tyto skutečnosti jako výzvu a jako šanci jednat.