sídliště

Jednou jsme při poklidné rodinné snídani vytáhli roletu a na lešení protějšího paneláku, který se právě zateploval, se houpal oběšenec. Celé sídliště se zájmem sledovalo policejní zásah a šeptandou se neslo, že je to kluk s přezdívkou Zelý. Scéna s mrtvolou sledovanou z lodžií stovkami anonymních očí by se jistě dobře vyjímala v Panelstory nebo některém z mnoha dalších uměleckých děl, v nichž je sídliště fascinující kulisou, prostorem nehostinným a nebezpečným, kam se obyvatelé starých městských částí bojí vstoupit. V tomto čísle A2 – věnovaném právě fenoménu sídliště – ostatně urbanista Maroš Krivý přirovnává vztah lidí „zvenku“ a obyvatel panelových domů ke vztahu antropologů a domorodců. Ne náhodou se sídlištím přezdívá „betonová džungle“ a jsem si jistá, že kdyby Jaroslav Foglar psal své příběhy dnes, umístil by obávanou čtvrť se specifickou vontskou subkulturou právě do labyrintu betonových věžáků. V tematických textech se nicméně snažíme ukázat, že pohled na sídliště jako bizarní či nepovedený urbanistický experiment zpravidla vychází z nepodložených stereotypů a že se tyto modernistické čtvrti ve valné většině vyznačují slušnou kvalitou života svých obyvatel. Podaří­-li se nám vnímat sídliště bez předsudků, zjistíme, že tato koncepce bydlení nemusí být pouhým reliktem minulosti, ale také inspirací, jak nahlížet fungování měst jinak než neoliberální tržní logikou. Sídliště by se pak mohla znovu stát tím, čím měla původně být – městy budoucnosti.