Čest v éře postpravdy

Naše životy se do jisté míry skládají ze lží, polopravd, zámlk a sebestylizací – to se v digitálním věku těžko popírá. Své o tom vědí hrdinové a hrdinky filmů íránského režiséra Asghara Farhádího, žijící v zemi se svérázným výkladem lidských práv, kodexem cti zapovídajícím sebemenší překročení morálních zásad a rozbujelým soudním a trestním aparátem.

Farhádí se specializuje na realistická dramata, která diváky vtahují do procesu pozvolného rozkrývání toho, jak proběhl jistý klíčový moment ve společné minulosti skupiny protagonistů. Skládání celkového obrazu sporných událostí získává etický rozměr spolu s tím, jak pronikáme do komplikované spleti mezilidských poměrů – zjišťujeme, co kdo (ne)udělal, co přitom (ne)věděl, s čím ostatní (ne)obeznámil a co to komu (ne)přineslo. Divák je sváděn, aby zaujímal etický postoj k postavám, jejichž představitelé vycházejí vstříc jeho detektivnímu zaujetí podezřelou hrou těl, gest, úkosných pohledů či odtažitou prezencí ve skupinových záběrech. Celá tato hra však směruje diváka k reflexi jeho vlastní zaujatosti a závislosti na mentálních schématech při hledání „pravdy“ z pozice vnějšího pozorovatele.

Po sérii filmů Rozchod Nadera a Simin (Jo­daeiye Nader az Simin, 2011), Minulost (Le passé, 2013) a Všichni to vědí (Todos lo saben, 2018), jež byly variacemi na uvedený model, přichází režisér v Hrdinovi s ještě komplexnějším tvarem, v němž odhalování okolností jedné události dodávají další vrstvu demytizační, relativizující a polarizující účinky sociálních médií.

Příklady táhnou ke dnu

Písmomalíř Rahim je člověk starého světa, snadno zranitelný modernitou. V úvodní sekvenci podniká výstup „ke kostem předků“ ve skalních hrobkách v Nakš­-e Rustamu, zatímco lidé kolem něj poznávají svět scrollováním po displejích. Jako umělecký řemeslník zbankrotoval vlivem sílící obliby technicky reprodukovatelných, tištěných cedulí. (Jeho bývalý švagr a věřitel v jedné osobě, pro jehož zatvrzelost Rahim sedí ve vězení pro dlužníky, jednu takovou tiskárnu provozuje.) Nyní však mu osud přihrál do náruče dámskou kabelku se zlatými mincemi, které by mohly pokrýt polovinu jeho dluhu a pomoci mu ke svobodě a novému začátku. Během dvoudenní propustky z vězení se pokusí poklad zhodnotit u zlatníka, ale vzhledem k příliš nízkému kursu se nakonec rozhodne nález vrátit původní majitelce.

Příkladně se tedy zachová až ve chvíli, kdy jeho naděje na osobní profit pohoří a ustoupí tlaku bohabojného svědomí, jak by mohl říci nezúčastněný, dobře placený analytik morálního profilu člověka v existenční tísni. Jakmile majitelka mince převezme, přiživí se na Rahimově činu státní instituce. Nesmělý mladý muž přebírá před televizními kamerami a publikem charitativní akce diplom za dobrý skutek a vysvědčení čestného člověka. Jedni začnou Rahima respektovat jako hrdinu, jiní jeho ceremoniální vyzdvižení vnímají jako formu manipulace společnosti „dobrými příklady“ a jako pokus o zahlazení nelidských podmínek ve věznicích i mimo ně. A někteří lidé z Rahimovy minulosti pocítí potřebu veřejné mínění o jeho svátosti narušit.

Zhoubná pravda

Málokdy je k vidění tak dokonale prokomponovaná síť aktérů jako ta, v níž Rahim po svém nedobrovolném chvalořečení uvízne. Instituce i jedinci ji tvořící akcentují různá hodnotová východiska, sledují specifické zájmy, zaujímají různé postoje k Rahimovu příběhu, všechny ale při jejich jednání vedou pochopitelné motivy. Ať hrdina učiní cokoli, je konfrontován s obdivovateli i nesmiřitelnými kritiky. Přispěním politických pohnutek, etických přesvědčení i psychických vrtochů zúčastněných ovšem Rahimova reputace i vyhlídky do budoucna temní. Postupně vychází najevo, že protagonista ze své verze příběhu vynechal některé nelichotivé skutečnosti. Jeho hrdinský mýtus tak směřuje ke kolosálnímu zhroucení. Dynamickým katalyzátorem Rahimovy tragédie se stanou sociální média v rukou všudypřítomných občanských dokumentaristů a drobných whistleblowerů připravených najít nebo vytvořit trhliny v jakémkoli narativu.

Digitální hrozba není ve Farhádího díle novým motivem. Za sebevraždou v Minulosti vězí obsah hacknuté korespondence, v Klientovi dohledává nervózní učitel ve studentském mobilu své fotografie s paranoidní důsledností člověka vycepovaného represivním režimem k tajnůstkaření a strážení neprůstřelné „beztrestnosti“. V Hrdinovi se už dojmy, lži i politické názory ventilují na síti. Státní úředníci režírují inscenované výstupy pro obměkčení veřejnosti, která si stejně volí takové zdroje informací, které stvrzují její názor. Rozdělenou společnost spojuje pouze všudypřítomná posedlost „pravdou“, která je však pro každého jiná a předem jasná. Jakkoli mají sociální média i prospěšná využití, Farhádí se zajímá spíše o jejich negativní účinky (jako když Rahimův věřitel říká: „Mám ho snad velebit za to, že udělal to, co měl?“). V propírání bagatelních poklesků při „vynášení pravdy na světlo“ přitom režisér vidí více škody než prospěchu. Umožňuje to relativizovat jádra velkých příběhů skrze detaily muší váhy, které armáda zaujatých vždy ochotně nadřadí pravému významu hrdiny.

Hrdinou proti své vůli

Rahimovu údělu oslavovaného i ponižovaného a postupně všude zavrhovaného muže dodává na síle nesmělá, k arogantně disciplinujícím úředníkům předpisově uctivá a zároveň upřímně veselá kreace Amira Jadidiho. Mezi Farhádího herci s úkolem působit ambivalentně a ne zcela důvěryhodně patří k nejlepším. Chvíli dráždí diváka podezřením, že Rahim něco skrývá a je sám dobrým hercem vodícím za nos své okolí, potom ale nabude vrchu jistota, že je spíše dobrákem od kosti překvapeným vrtošivostí moderního světa a zabředajícím do bažiny nejen svých lží. Jadidiho projev je fluidní a výrazově nestálý podobně jako pečeť hrdinství propůjčená hrdinovi nedemokratickým systémem, jenž se skrze estrádní vyzdvižení jedince staví do lepšího světla a dává veřejnosti najevo, jaké chování oceňuje. Takovou funkci mají ostatně i režimem preferované, cenzurními kodexy spoutané plody íránské kinematografie, k nimž se Farhádího subtilní společenskokritické snímky neřadí.

Autor je filmový publicista.