Jak žít

Loňská próza Kateřiny Rudčenkové Amáliina nehybnost je vystavěna jako terapeutické pátrání po příčinách stále se opakujících životních omylů. Ve své neschopnosti vést fungující vztah rozpoznává Amálie vliv dominantní matky, která nerespektováním dceřiny vůle podvrátila její samostatnost, paralyzovala každý pokus o sebeuplatnění. Jako čtenáři Amáliina příběhu jsme postaveni do role pasivního, naslouchajícího terapeuta bez práva zasáhnout do výpovědi klientky nebo, lépe řečeno, výpovědi o klientce, jejíž pokroucený osud nám s podezřelou mírou účasti a zasvěcení líčí autorka, jinak Amáliina velmi dobrá přítelkyně… Respektujeme tohle staronové krytí, dokud je autorka sama neporuší. Jsme posluchači psychologického výkladu života jedné ženy, která při vší sebereflexi nedovede žít podle sebe. Sdílíme autorčinu perspektivu rozplétání příčin, stáváme se chápajícími svědky Amáliiných sebeodhalení. S každou další zákrutou hermeneutické spirály hledíme novýma očima na hrdinčino dětství, rozumíme lépe, proč byl krach jejích milostných vtahů nevyhnutelný. Ty oči, jimiž se tak ochotně, téměř voyeursky díváme, patří ovšem skutečné, aktivní terapeutce tohoto zprostředkovaného sezení – Kateřině Rudčenkové.

Pod vlivem černé žluči

Amáliina nehybnost je popisem jednoho zá­pasu o sebeurčení. Skutečným předmětem vyprávění, tím, čemu autorka zvlášť věnuje pozornost, je objasnění Amáliina traumatu – co z její (dávné) minulosti způsobilo, že je její přítomnost tak zoufale neuspokojivá. „Ale pak jste mě najednou, aspoň tak jsem to vnímala, v mých sedmi letech úplně všichni zradili. Máma vyhnala tátu, aniž by mi cokoli řekla, bez varování, táta zmizel bez jediného slova vysvětlení a rozloučení, a vy ostatní jste mlčeli a tvářili se, že viník byl vyhnán právem a že je špatně mít ráda člověka, který dělal tolik špatného.“ Vyjádříme­-li to věcně, jako to dělá autorka, která obvykle zároveň vypráví i argumentuje, stál za vším nedostatek informací, které nebyly podány v pravý čas.

Hádám, že nejeden čtenář s obdobnou zkušeností bude z knihy spravedlivě citovat pregnantně formulované poznatky o psychickém ustrojení člověka. Takovým čtenářům bych rád vzkázal, aby Amálii, t. č. v masce zterapeutizovaného generála po bitvě, nepřestávali vnímat jako plod autorčiny důmyslné kazuistiky.

Amálie – poněkud disociovaná melancholička, kterou černá žluč ponouká vyslovit obvykle to horší a strašlivější z toho, co člověka v danou chvíli napadá – představuje vděčný literární typ. Nevíme, je­-li krutá, nebo jen upřímná. Zato víme, že „v dětství bylo násilí od jejích blízkých vztahů neoddělitelné. Sice jen občas, častěji psychické než fyzické, v její duši však navždy láska, násilí a ponížení propojené zůstaly.“ Vedle rozkoše z bolesti je hrdinka nadána neblahou schopností vidět v začátku konec, v životě smrt, v trvání pomíjení; jako by četla následující úryvek z deníku Andrého Gida: „Znal jsem člověka, jemuž stačila pouhá myšlenka, že bude nucen zanedlouho odložit pár bot, který nosí, a čas od času jej nahradit novým, aby jej ponořila do hluboké melancholie. V tom naprosto nelze hledati projev lakomství, nýbrž jakousi sklíčenost nad tím, že není možno opříti se o nic trvalého, definitivního, o nic absolutního.“ Proti takové jasnozřivosti nezmůže psychoterapie mnoho. Rudčenková to ví, proto její próza nekončí, ale přestává v okamžiku, kdy se Amálie nadechuje k dalšímu životu.

Síla odhodlané naivity

S výjimkou jediné kapitoly si máme myslet, že Amáliiny životní peripetie jsou „skutečné“. Kapitola, jejíž platnost pro příběh autorka zpochybní, jakmile ji odvypráví, rozvíjí shora zmíněné spojení rozkoše a bolesti: při jejím druhém pobytu v Japonsku pozve starší muž s ošklivými dlouhými nehty Amálii do svého bytu. Ráno se tam probudí svázaná do kozelce. Pro pochopení toho, jak hrdinka vnímá a cítí, je to kapitola důležitá, třebaže se „nestala“. A ještě důležitější je pro posouzení role autorky, její zainteresovanosti na příběhu.

Od počátku vkládá autorka do textu víceméně zbytné signály jakési autentizace ani ne tak Amáliiny, jako své vlastní zkušenosti, v čele s tituly „doporučených“ hudebních skladeb v záhlaví některých kapitol. Snad aby rozptýlila naše podezření, prohlašuje: „Autorka tohoto textu vás občas záměrně klamala, co na tom.“ Účinek tohoto relativizujícího tvrzení je ovšem omezený, ne­-li opačný. Bezelstnost, s níž Rudčenková přese všechnu rafinovanost píše, jakož i zvláštní, odhodlaná naivita, s níž vypráví příběh nešťastné Amálie, patří k nejpřesvědčivějším rysům její prózy.

Amálie napsaná Kateřinou nakonec složí svůj život v uspořádaný sled příčin a následků. Vzdá se snu o mateřství, smíří se s tím, že je dcerou své matky. Zbývá už jen žít.

Autor je literární kritik.