„Třídní boj byl: bohatí vyhráli.“ „Levici rozdělují ideje, pravici stmelují peníze.“ Takové a podobné variace na přísloví „svůj k svému“ jsme si hojně říkali zhruba před deseti lety a pořád jsou s námi.
Jak ale mohou bohatí s bohatými vydržet? A dokdy spolu budou? Odpověď nabízejí rady, jež podle tradice dal Aristotelés mladému Alexandru Makedonskému. Tu pasáž máme k dispozici i ve staré češtině, v dochovaných zlomcích převodu jednoho ze středověkých bestsellerů, latinské Alexandreidy sepsané v poslední čtvrtině 12. století Gualterem ze Châtillonu.
Zlomky přepracování Gualterova eposu se vážou k té nejstarší vrstvě české literatury, k níž lze proniknout. Snad ta báseň začala vznikat již za vlády Přemysla Otakara II. Oblíbená interpretace spojuje protagonistu s Václavem II. Zrádce „Pauzoniáš“, tj. Pausanias z Orestidy, vrah Alexandrova otce Filipa, zase v české verzi připomíná Záviše z Falkenštejna. Podobně jako kronika „tak řečeného Dalimila“ i staročeská Alexandreida promlouvá do jakési krize – a pak je dál čtena, opisována, zobecňována.
Aristotelés mluví k mladému princi, který chce chránit svou zemi před Peršany, jimž Alexandrův starý (či v české verzi mrtvý) otec není schopen čelit. Filosof tak dodává sílu chlapci s mnoha aspiracemi, dává mu návod k efektivní vládě nad zemí i nad sebou samým. Radí mu, aby se obklopoval šlechtici, neboť na neurozence povýšené do pozic rádců a správců není spolehnutí. Chovají se povýšeně, pořád něco chtějí a neplatí daně. Je lepší, když takoví zůstanou bez moci a chudí – a pak je podle Aristotela potřeba soudit je mírně a „pro dar nepřevracovat právo“. V bitvě by měl panovník jít příkladem, a když se zvítězí, je třeba kořist rozdělovat podle zásluh jednotlivců. Pokud žádná kořist k dispozici není, má panovník lidem aspoň mnoho slíbit. A má se vyhýbat rozkoši, jinak změkne jako ženská. Není třeba dbát na mravní profil služebníků, ale hlavně na jejich schopnosti… Nakonec filosof Alexandra vyzývá, aby byl milosrdný k nevinnému, ale „najviece k člověku svému“.
Nu, tak to je jasné, řekneme si. Milosrdnost jen k těm svým. Logika gangu, který si v následujících tisících veršů podmaní půlku světa. Jenomže: ani dodržování všech těch rad nevede k tomu, že by jejich adresát nakonec klidně zasedl na trůnu všeho světa. Namísto toho je otráven přítelem, říše se mu pod rukama rozdrobí a jeho tělo posléze končí v „pět stop dlouhé komůrce tesané v kameni“. Gualter takový konec svádí na lákadla orientálního způsobu života, ale přitom na čtenáře zřetelně pomrkává. V posledku nejde o nic jiného než o exemplum pýchy, která předchází pád.
Ve staročeských zlomcích se pointa s těsným hrobem nezachovala. K tomu, abychom rozpoznali vyznění nedochovaného celku, však není potřeba. Alexandr se tu nekazí proto, že by proti radě svého mistra podlehl orientálnímu luxusu, ale naopak kvůli tomu, že se pevně drží jeho rad. Své druhy po prvním větším vítězství odměňuje možností znásilňovat a loupit v perském trénu. Je milosrdný k jejich hříchům. Sám se přitom vzorně postará o Dariovu rodinu, zatímco obyčejné perské ženy a děti hynou v rukou Řeků. Právě po této scéně se v české Alexandreidě poprvé mluví o Alexandrově nevyhnutelném zkažení a pádu, o smrti všeho smrtelného. Je to ujištění stejně banální jako ta přísloví. Ale jisté je – jistější než rady.