Když ti rodná víska dýchá na krk

Těžko soudit, zda bylo záměrem Édouarda Louise přitáhnout pozornost ke svému třetímu románu Kdo zabil mého otce (Qui a tué mon père, 2018) několika větami, které se objevují na jeho konci. Jisté je, že vlajkovou lodí knihy se skutečně stala závěrečná pasáž, obviňující několik francouzských politiků ze zodpovědnosti za zubožený stav hlavního hrdiny, Louisova otce, který strávil celý život jako tovární dělník v rodné vesnici na severu Francie. „Emmanuel Macron ti trhá jídlo od úst,“ píše Louis. „Hollande, Valls, El Khom­ri, Hirsch, Sarkozy, Macron, Bertrand, Chirac. Příběh tvého utrpení nese jména. Příběh tvého života je příběhem těchto lidí, kteří se na tobě vystřídali, aby tě udolali. Příběh tvého těla je příběhem těchto jmen: vystřídala se na něm, aby ho zničila.“

Literární kritik François Busnel ve sledovaném pořadu La grande librairie, kam byl ­Louis po vydání románu pozván, zcela správně upozornil, že název knihy nezahrnuje otazník. Čtenář si je tedy od prvních řádků vědom, že kniha bude obsahovat obvinění. Asi málokdo ale čekal, s jakou konkrétností budou viníci představeni.

Deus ex machina naruby

Obvinění politiků ze zodpovědnosti za zubožený stav dělníka vyneslo Louisovi vcelku očekávatelně sympatie u komentátorů i čtenářů, kteří se hlásí k politické levici (nechme nyní stranou, že se ve francouzském kontextu tato kategorie stává čím dál mnohoznačnější). Ruku v ruce s tím jde fakt, že se Louis stal ve Francii terčem předního konzervativního intelektuála Alaina Finkielkrauta, který si ve své poslední knize L’après littérature (Po literatuře, 2021) stěžuje na úpadek současné literatury. Ta podle něho z konkrétních životů činí pouhá ztělesnění abstraktně chápaných společenských problémů.

Citované Louisovy věty jsou určitým klíčem přinejmenším k jeho posledním prózám, významné je na nich především to, jakým způsobem do zbytku románu nezapadají. Kniha Kdo zabil mého otce pojednává mimo jiné o tom, že Louisův otec činil špatná rozhodnutí a chyběl mu dostatek obrazotvornosti k tomu, aby si představil jiný život, než jaký vedl – například se nemohl dočkat, až ukončí středoškolská studia, která nepokládal za dostatečně maskulinní, a nastoupí do místní továrny. V této části vyprávění působí, jako by byla jeho chyba, že si nezvolil lepší osud. Obvinění politiků na konci knihy pak spadne takřka z čistého nebe. Emmanuel Macron se zjeví jako deus ex machina naruby, aby způsobil otcovu zkázu.

Je tedy třeba zdůraznit, že ačkoli si Kdo zabil mého otce celkem pochopitelně získává levicové sympatie, není to nový Třígrošový román (1934, česky 1935), v němž by vypravěč suverénně propojoval osudy jednotlivců, dění na světové burze a rozhodnutí politiků napříč kontinenty. Jde spíše o úzce zaměřený popis exemplárních epizod z otcova života, respektive vztahu otce a syna, který je příběhem sui generis. Politické figury jmenované na konci románu se pak objevují ve světě, v němž politický kontext nehraje jasnou roli.

Rozpojené roviny

Přesto uvedená inkonzistence Louisovo psaní v jistém ohledu objasňuje. Ukazuje, že se v něm kříží dvě roviny, aniž by se jasně propojovaly. Na jedné straně jde o líčení epizod ze soukromého života, které podle Louise reprezentují vypravěčův vztah s otcem – příkladem je opakovaně zmiňovaná příhoda, kdy se malý Eddy převlékne za zpěvačku kapely Aqua. To otec nese s hořkostí, která se překvapivě promění v chápavost vůči synově jinakosti. Na druhé straně vyprávění vlastního života příležitostně ustupuje nezúčastněnému hlasu, jenž k němu doplňuje vševědoucí komentář. Ještě více než v próze Kdo zabil mého otce, kde Louis od soucitného popisu otcovy neschopnosti být jiný přechází k chladné identifikaci „skutečných“ strůjců jeho osudu, je to patrné v zatím posledním, do češtiny dosud nepřeloženém Louisově románu Changer: méthode (Změna jako metoda, 2021), podávajícím takřka kompletní autorův životopis.

Autor v něm například líčí motivace, které ho vedly k rozhodnutí studovat na proslulé École normale supérieure v Paříži. Zároveň však cituje svého gurua Didiera Eribona a jeho analýzu školského systému ve Francii, který je podle něj k některým společenským vrstvám mimořádně nespravedlivý. Podobně jako u politiků, kteří podle Louise přivedli jeho otce k záhubě a kteří se v předešlém románu objevili jaksi ad hoc, ani zde přitom není jasné, jak se fungování školského systému vepsalo do Louisova života. Aniž by bylo nutné hovořit o literárním defektu, platí, že obě stránky textu spolu nijak podstatně nekomunikují.

Prvně jmenovaná poloha Louisova psaní, v níž se ve Změně jako metodě pečlivě věnuje klíčovým etapám svého života, však bez ohledu na nejasný vztah k průběžně nastiňovanému politickému kontextu zahrnuje pozoruhodné zdůvodnění toho, jak se chlapec těžce prožívající svou homosexualitu v úzkoprsých venkovských podmínkách mohl dostat na univerzitu v Amiens, poté na École normale supérieure, a nakonec dosáhnout světového úspěchu jako spisovatel vlastního příběhu. Toto zdůvodnění se úzce pojí s Louisovým osobitým chápáním obrazotvornosti, která je podle něj určována prostředím, jež daná postava obývá. V Louisově světě jednoduše platí, že nedokážeme snít o jiném životě, než jaký nám nabízí společenská vrstva, k níž přináležíme. I když tedy Louisův otec reálně mohl žít jinak, pro jiný život se nerozhodl, protože si jej nedokázal představit.

Milost svého druhu

Jak je tedy možné, že sám Louis se od vyznačené cesty odchýlil? Právě zde se ve Změně jako metodě ukazuje význam postav, které v hrdinovi posilují touhu po emancipaci od prostředí, v němž žije. Tuto roli hrají především dvě knihovnice v Louisově rodné vesnici, díky nimž si jako jeden z mála mezi svými vrstevníky uvědomí, že by mohl odejít za studii do nedalekého Amiens. Obdobnou funkci plní i Eribon, po jehož přednášce na amienské univerzitě Louis zatouží po kariéře intelektuála v Paříži. Setkání s Eribonem je podáno jako moment s bezmála teologickými dimenzemi: schopnost překonat omezenou obrazotvornost a rozšířit touhu za hranice svého světa, již pařížský filosof jitří, je tu líčena jako působení svého druhu milosti.

Stojí za pozornost, že v nových, amienských a později pařížských podmínkách se Louis ocitá se svou původní, nezměněnou mentalitou a svým původním tělem, které – ať už jde o způsob smíchu či hygienické návyky – pro autora představuje výrazně společenský fenomén. To je zjevně důsledkem toho, že se postava do nového světa nepropracovala na základě proměny sebe samé, ale byla tam jednoduše katapultována náhlou touhou být jinde. Louis líčí, že v daných podmínkách pak nezbývá než imitovat ostatní: od držení vidličky až po správný způsob chůze a volbu adekvátní četby (mezi žádoucími tituly se v příslušné fázi příběhu ocitne i dílo Milana Kundery).

Louisovo vyprávění také pozoruhodným způsobem nezapadá mezi tradiční stendhalovské či balzakovské příběhy o parvenus, kteří se postupně propracovávají až do nejvyšších, pokud možno pařížských pater. Jak lze tušit, Louis se v novém světě ocitá pouze s omezenou imaginací, která ho nevede k tomu, aby se snažil pokročit v životě dál. Místo snahy získat lepší pozici tráví čas před zrcadlem tréninkem úsměvu, který se v daném prostředí nosí, nebo nacvičováním toho, jak správně rozkrojit brambor. Přesun do jiné společnosti je pak znovu záležitostí zázračného setkání, nikoli trvale narůstajících ambicí.

Kalíšky whisky

Uvedl jsem, že u Louise hrají důležitou roli postavy­-prostředníci, které posilují jeho touhu emancipovat se od světa, v němž se ocitl. Ale spíše než o emancipaci ve vztahu ke společenskému milieu jde ve Změně jako metodě o snahu opustit a setřást ze sebe jedno konkrétní místo: rodnou vesnici Hallencourt v severofrancouzské Pikardii. Výrazná paradoxnost závěru knihy pak může působit až karikaturně: světoznámý romanopisec, poněkud znechucený svým aktuálním úspěchem, si v dlouhé pasáži posteskne, že skutečnou hodnotu pro něho mají některé izolované epizody prožité právě v rodné vesnici – kupříkladu večerní popíjení whisky z plastových kalíšků s vrstevníky na autobusové zastávce. Takto formulovaná pointa, u níž se autor rozhodně nevyhýbá sentimentu, bezesporu hraničí s chtěností či umělostí. Určitou hodnotu však uvedený závěr má ve vztahu ke klíčovému tématu imaginace. Louis se podle všeho pokouší ukázat, že nejde jen o schopnost, která nám po zázračném probuzení může odhalit lepší zítřek. Imaginace se v závěru ukazuje také jako schopnost emancipovat se od zářné budoucnosti, vidět zpětně za hranice prožitého a vnímat štěstí i tam, kde jsme ho v daný moment ještě nedokázali zahlédnout.

Autor je filosof a komparatista.