Nesmeteni dějinami

Díky nakladatelství Akropolis a překladateli Jiřímu Kaňákovi mají čeští čtenáři možnost postupně číst knihy Jamese Welche (­1940–2003), a to dokonce v pořadí, v němž vycházely v angličtině. Welchova literární tvorba je spjatá s kmenem Černonožců (Niitsitapiů) a jeho romány se odehrávají na území dnešní Montany. Děj próz Zima v krvi (1974, česky 2018) i Smrt Jima Loneyho (1979, česky 2019) je situo­ván do poloviny 20. století, jejich hrdinové a hrdinky ale nemohou uniknout bolestné historii svého kmene. Mezigenerační trauma v podobě ukradené půdy, zpustošené kra­­jiny a porušených smluv poznamenává a určuje jejich životy dlouho po událostech z roku 1870. A právě tehdy se odehrává román Ten, který obelstil Vránu (Fools Crow, 1986).

V lednu 1870 ještě Černonožci loví bizony, putují po pláních a udržují si své zvyky, tradice a rituály. Sousedství s Napikwany, jak domorodí obyvatelé nazývají bílé kolonizátory, je ale čím dál náročnější – a má se brzy ukázat jako osudové. Welch ale původní obyvatele Ameriky neukazuje jako odsouzené k záhubě. Takové postavy se ostatně v literatuře objevovaly až příliš často. Umírající indián figuruje v krásné literatuře už od 19. století, tedy od doby, kdy masakry domorodých Američanů stále probíhaly. V rámci propletence moci, kulturních reprezentací a formování národní identity přitom právě doba systematického vyhlazování a odsouvání původních obyvatel Ameriky byla paradoxně také dobou zájmu o indiánskou kulturu. Ta se měla stát zdrojem nové, autentické americké kultury. Nejstarším příkladem může být takzvané bostonské pití čaje v roce 1773, kdy se američtí patrioti při protestu proti britské koloniální obchodní politice převlékli za Mohawky. Tuto tendenci potvrzuje i studie Shari M. Huhndorfové Going Native: Indians in the American Cultural Imagination (Jako doma. Indiáni v americké kulturní imaginaci, 2001), ve které autorka ukazuje, jak fascinace indiány pomáhala vytvořit bílou americkou identitu, která si motivy, příběhy i historii původních obyvatel upravila a převzala, aniž by reflektovala svůj vlastní podíl na jejich genocidě.

Historie a mytologie

James Welch při psaní vycházel ze skutečných událostí, jako byl masakr Černonožců­-Pikuniů na řece Marias 23. ledna 1870, při kterém bylo zabito skoro dvě stě původních obyvatel, většinou dětí, žen a starých mužů, a dalších několik desítek jich později bez oblečení, jídla a koní umrzlo. Válečníci, proti nimž byla výprava organizována, v táboře nebyli, navíc se jednalo o jinou vesnici, než kterou vojáci Spojených států hledali. Náčelník této skupiny Těžký běžec, postava, která se vyskytuje i v románu Ten, který obelstil Vránu, byl zastáncem mírové politiky a jen několik týdnů před masakrem si nechal vystavit potvrzení o svém přátelství a spolupráci s armádou USA. Potvrzení se ale ukázalo stejně bezcenné jako jiné smlouvy a dohody s rozpínajícím se státem.

Taková je doba, kdy se děj knihy odehrává: smyčka kolem domorodých obyvatel se utahuje, dobrá rozhodnutí neexistují a pohroma v podobě trestu či zvůle amerických občanů může přijít kdykoli. A přesto se hrdinové románu musí rozhodovat – někteří jednají pyšně či ve strachu, jiní podobně jako hlavní hrdina knihy postupně zjišťují, že „pokud cítíte přináležitost k nějaké skupině, máte vůči této skupině povinnosti a také jste za tuto skupinu odpovědní“.

Cesta Toho, který obelstil Vránu je klasickou cestou hrdiny: ještě pod jménem Pes bílého muže se účastní krádeže koní, při níž získává první zkušenosti a zažívá první zrady. Následuje válečná výprava, která mu přinese nové jméno i postavení – po návratu už se může mimo jiné oženit. Proces dospívání vrcholí cestou do Nitsokanovy snové říše. Hrdina putuje do míst, kde nikdy není zima, do skrytého, bájného kraje, kde se setkává s mytologickou posjinkatavou Ženou Perem. Je mu vyjevena temná budoucnost Černonožců, ale on ji zprvu nedokáže pochopit: „Na lidi dopadal trest z důvodu, kterému Obelstil Vránu nerozuměl. S posvátnými bytostmi lidé vždy žili v souladu. Obřady vždy prováděli, jak nejlépe dovedli. Obětovali často a bez lakoty. A přesto na ně trest ­dopadl.“ Díky těmto výjevům nicméně hrdina ví, že Černo­nožci přežijí, ačkoli za to zaplatí vysokou cenu: „Obelstil Vránu si vybavil poslední obraz na žluté kůži v týpí Ženy Pera. Viděl napikwanské děti, jak si hrají a smějí se ve světě, který jim patří. A viděl pikunijské děti, tiché a choulící se k sobě, samy a cizí ve své vlastní zemi.“

Ještě jsme tady

Současní indiánští autoři svou tvorbou říkají: přežili jsme, nejsme jen bájné bytosti z minulosti, jsme ještě tady. Někteří se věnují indiánské historii a inspirují se příběhy vlastních kmenů a národů, jako například Čerokéz Brandon Hobson, jenž se ve svých knihách Where the Dead Sit Talking (Kde rozmlouvají mrtví, 2018) a Removed (Odstraněni, 2021) vypráví o současném i historickém násilí páchaném na čerokézských teenagerech, či příslušník čejenských a arapažských kmenů Tommy Orange, který píše o městských indiánech (jeho oceňovaná prvotina There There z roku 2018 vyšla loni pod názvem Tam tam v nakladatelství Vyšehrad). Kaulická spisovatelka Elissa Washuta zase tematizuje vyrůstání v komunitě potomků původních obyvatel a otevírá témata, jako je sexuální násilí, duševní zdraví nebo vztah k vlastnímu tělu.

Nejmladší generaci indiánských básníků reprezentuje mohawská básnířka Natalie Diaz, která získala Pulitzerovu cenu za sbírku Postcolonial Love Poem (Postkoloniální milostná báseň, 2020) a již dříve upoutala poetickým debutem When My Brother Was an Aztec (Když byl bratr Azték, 2012), nebo Navah Jake Skeets s debutovou sbírkou Eyes Bottle Dark with a Mouthful of Flowers (Tmavohnědé oči s ústy plnými květin, 2019).

Spisovatelé z řad potomků původních obyvatel Ameriky ale píšou také žánrovou fikci: uveďme například Černonoha Stephena Grahama Jonese, autora hororu The Only Good Indians (Jediní dobří indiáni, 2020), nebo Rebeccu Roanhorse, jež se ve svých fantasy románech inspiruje navažskou mytologií (první díl její série Šestý svět vydává letos pod názvem Stopa blesku nakladatelství Gnóm).

Indiáni v češtině

Nová generace indiánských autorů navazuje na předchozí vlny takzvané renesance indián­ského psaní. První z těchto vln se váže k úspěchu knihy N. Scotta Momadaye Dům z úsvitu (1968, česky 2001), která mimo jiné získala Pulitzerovu cenu. Z dalších zásadních děl indiánské literatury následujících dekád v češtině vyšel Obřad (1977, česky 1997) Leslie Marmon Silkové, Čarování s láskou (1984, česky 1994) o něco mladší Louise Erdrichové a také dvě knihy Shermana Alexieho Deset malých Indián­ků (2003, česky 2005) a Kouřové signály (2005, česky 2009). I tak ale platí, že na českém trhu vychází nesrovnatelně více literatury o původních obyvatelích amerického kontinentu než děl samotných indiánských autorů. Systematické vydávání tvorby Jamese Welche tak představuje v kontextu českých překladů z literatur původních národů unikátní projekt, navíc neobyčejně kvalitně zpracovaný. I přes větší šíři registrů a náročnější lexikum si nový překlad Jiřího Kaňáka udržuje úroveň nastavenou překlady Zimy v krvi a Smrti Jima Loneyho. Román Ten, který obelstil Vránu, doplněný o doslov amerikanisty a etnolingvisty Miroslava Černého, se ovšem od předchozích titulů liší grafickou úpravou a estetikou: mimořádně zdařilými a citlivými ilustracemi jej vybavil Jan Koupil.

Autorka je amerikanistka.