Odolat smrti modernismu

Panelová sídliště měla představovat ideál so­­cia­­listických modernistických měst budoucnosti. V posledních třiceti letech se ovšem stala spíše místy zpřítomňované minulosti. Jejich dějiny, vývoj i současnost jsou plné mnoha slepých skvrn a neopodstatněných mýtů. Některé z nich se v průběhu posledních dekád podařilo vyvrátit, jiné zůstávají hluboce usazeny ve společenských i odborných diskusích. Stačí si udělat rešerši ilustračních obrázků k mediálním zprávám s tematikou sociálního bydlení – fotografie panelových domů je doprovázejí téměř vždy.

Společenské stigma sídlišť se vyvíjí, situačně sílí i slábne, jejich celkový obraz ale prochází dlouhodobou revizí. Drtivá většina modernistických komplexů v zemích střední a východní Evropy se totiž osvědčila jako velmi odolné obytné a společenské prostředí. I přes svou kolektivistickou povahu byla schopna absorbovat mnoho zdánlivě neslučitelných procesů spojených s transformací společnosti, změnou vztahu k vlastnictví a proměnou bytové politiky po roce 1989. Lze je označit za pohrobky socialistického zřízení: mají zatím pouze krátkou historii, během níž se jich už část společnosti stačila na nějakou dobu deklaratorně zříct, zároveň jsou ale pro společnost i státní bytové politiky napříč střední a východní Evropou nesmírně cenným výdobytkem – především díky rozsáhlosti a trvanlivosti bytového fondu. Připomeňme jen základní data: v České republice žije v panelových domech zhruba třetina populace, v celém bývalém východním bloku jsou to vyšší desítky milionů obyvatel, tedy ekvivalent nejlidnatějších evropských států.

Některá modernistická sídliště jsou přes šedesát let stará a ta nejmladší byla dokončena zhruba před třiceti lety. V posledním desetiletí se tak otevírá prostor pro zhodnocení jejich dosavadního vývoje. Sociální výzkumy ukazují, že sídliště jsou živoucími obytnými lokalitami s poměrně stabilizovanou populací a vysokou rezidenční spokojeností. Přesto je veřejná i odborná urbanistická diskuse plná neopodstatněných předsudků, přičemž samotným obyvatelům je dáváno slovo jen velmi zřídka. Proto se stále nabízí mnoho otázek: která stigmata sídliště překonala a kterým předsudkům musejí jejich rezidenti čelit? Jakou roli hraje sídlištní společnost v městském životě a kultuře? A jak tuto společenskou organizaci zhodnotit bez zbytečných zjednodušení? Bez srozumitelných odpovědí na tyto společenskovědní otázky nelze plně pochopit dlouhodobé ani aktuální výzvy, na něž budou muset politiky bydlení v blízké budoucnosti reagovat.

Konzervativní obrat

Především je nutné alespoň trochu rozplést pavučinu zažitých mýtů. Negativní konotace v souvislosti se sídlišti přitom přesahují hranice východního bloku. Tisíckrát omílané narativy o „králíkárnách“, „mraveništích“ a „krabicích“ mají totiž kromě dobové domácí kritiky – kterou je možno považovat spíše za omezenou a specificky utvářenou socialistickým diskursem, jak upozorňuje Matěj Spurný v knize Most do budoucnosti (2016) – i geograficky vzdálenější kořeny. Těsně před rokem 1989, a hlavně bezprostředně po něm narážíme na společenskou kritiku, která vycházela z idejí západní architektonické postmoderny. Na konci osmdesátých let se tak československá diskuse spojená s asanací Žižkova a s projekty Urbanita 86 a 88 z globálního pohledu vrací v čase. Tehdejší tuzemské debaty totiž volně navazovaly na odmítnutí modernistické architektury, ke kterému na Západě došlo už začátkem sedmdesátých let. Právě tehdy se v souvislosti s proslulou demolicí sídlištního bytového komplexu Pruitt­-Igoe v St. Louis ve Spojených státech začalo hovořit o smrti modernismu.

Tak se – mimo ČSSR – zrodil první mýtus. Modernistická architektura a urbanismus byly označeny některými postmoderními urbanisty za nezdařený a nelidský experiment, který je třeba opustit a navrátit se k utváření měst na principech ověřených v předchozích staletích. V architektonické postmoderně je tedy možné najít i konzervativní rozměr. Odmítnutí rozvolněnosti prostorů, důrazu na obytnou funkci sídlišť i jejich rovnostářského pojetí se v západním světě spojilo s prvními projevy neoliberalismu a financializace bydlení. Inkluzivní bytové projekty, které poskytovaly i sociál­ně slabým byty s výhledem na celé město, nebylo možné dále podporovat. Britský geograf Stephen Graham označuje neoliberální privilegium života ve výškových budovách spojením „luxification of the skies“. Tento stěží přeložitelný neologismus skvěle vystihuje trojí povahu daného jevu: bydlení „v nebesích“, tedy ve výškových domech, bylo společensky „vyluxováno“ odsunutím nižších vrstev obyvatelstva a stalo se opět znakem luxusu. Jde tedy o projev gentrifikace.

Opuštění modernistické architektury tak bylo v tomto kontextu spíše důsledkem oslabování sociálních politik a finanční rozvahy tehdejších západních států než projevem nefunkčnosti modernistických obytných celků. Symbolická působivost demolice Pruitt­-Igoe podle Grahama zastírá fakt, že valná většina západních modernistických komplexů prosperuje dodnes. Z médií se nicméně stále dozvídáme pouze o problematických sídlištích – ať už jde o demolici panelových domů v La Scampia v Neapoli, o hořící auta v „no­-go zónách“ ve Francii nebo o nepokoje ve stockholmském Rinkeby či na sídlišti Rosengård v Malmö. Takové obrazy jsou působivé i v českém prostředí. Možná proto, že podobný osud byl předpovídán postsocialistickým sídlištím.

Domovy horších lidí

Po roce 1989 u nás kritika sídlišť převzala „prozápadní“ a neoliberální étos. Sídliště, toto socialistické město par excellence, bylo třeba exemplárně a veřejně pranýřovat. Mezi hlasité proponenty tohoto pohledu kromě tehdejšího prezidenta Václava Havla patřil v odborném prostředí například architekt Roman Koucký, který přirovnal sídliště a panelovou výstavbu ke „zločinům proti lidskosti“ a ještě před pár lety hovořil o sídlištích jako o „tikajících bombičkách“, které „stárnou a hloupnou“. Podobná rádoby odborná společenská kritika se přitom pravděpodobně míjela se skutečnými pocity lidí, kteří na sídlištích bydleli. Z výzkumů totiž vyplývá, že v panelových domech tehdy poměrně spokojeně dorůstaly generace rodin s dětmi narozenými v sedmdesátých a osmdesátých letech. Obraz tehdejších sídlišť je sice specifický, ale živoucí a plný sociálních vazeb. V porevoluční diskusi ale byly hlasy hájící obyvatele „králíkáren“ spíše ojedinělé. Dominantní obraz sídlištních lokalit tak vykazoval prvky symbolické prostorové segregace – sídlištím byla mocensky připisována negativní pověst, aniž by byla konfrontována s každodenní realitou.

Dozvuky stigmatizujícího přístupu části veřejnosti i odborníků je možné sledovat dodnes. Během vlastního desetiletého výzkumu sídlišť jsem se u lidí bydlících v jejich okolí nesčetněkrát setkal s projevy znechucení nad obyvateli paneláků – věty typu „Tam bydlí ti horší lidi“ jsem slýchal celá léta. Právě v takových situacích se jasně vyjevuje, že sídliště představují společenský fenomén, který je rámován jako prostorový relikt socialismu, jejž je třeba když ne přímo zničit, tak alespoň napravit a vymýtit jeho nešvary. Na poli oficiálních politik se tak začalo dít hned po ustavení nového režimu a po kodifikaci znovunalezených forem vlastnictví v raných devadesátých letech. Sídliště, vnímaná jako jeden z mála ryze socialistických výdobytků, nemohla zůstat beze změny. Jako pomníky socialismu by totiž dokazovala, že kolektivistické bydlení bylo nejen realizovatelné, ale i společensky udržitelné.

Privatizační experiment

Státní, podnikové i družstevní byty na sídlištích se stejně jako byty v jiných částech měst staly předmětem privatizace, která v Česku nebyla příliš koordinovaným procesem, a i proto v určitých formách probíhá dodnes. Případy nedotažených nebo predátorských privatizací po celé republice jen dokazují, o jak problematický experiment se jednalo. Na začátku devadesátých let stát příliš nevěděl, co si s byty počít, potýkal se s nedostatkem financí na jejich správu a čelil masivní občanské poptávce po soukromém vlastnictví, které mělo nahradit družstevní podílnictví a socialistické právo na užívání bytu. Jak si všimla už během prvních privatizací socioložka Olga Šmídová, kvazi vlastnické vztahy pozdního socialismu byly na privatizaci připraveny právě proto, že vlastnická práva byla dlouhou dobu specificky omezena. Kvazi vlastnictví znamenalo, že i když bylo do konce osmdesátých let soukromé vlastnictví bytu fakticky zapovězeno, existovaly koalice a vazby, které tyto formy držby napodobovaly prostřednictvím alternativních strategií. Zde narážíme na další mýtus posledních let, a sice že sídliště zachránila právě privatizace – tedy že proměna forem vlastnictví zabránila tomu, aby se z těchto čtvrtí stala ghetta.

Privatizace jako nebývalý experiment v podobě přesunu obrovského množství majetku do soukromých rukou se samozřejmě významným způsobem otiskla do života prakticky každé rodiny žijící ve střední a východní Evropě a významně spoluutváří i podobu sídlišť. Ve spojení s návratem volného trhu ovšem privatizace tyto čtvrti zprvu spíše ohrozila, protože dovolila ručit bytem na trhu s nemovitostmi. Ti, kteří si to mohli dovolit, ze sídlišť zmizeli a hrozilo, že se tak bude dít masově. Velká část místních ale pravděpodobně neměla kam odejít, neboť i velice výhodné ceny za privatizaci či združstevnění bytu pro ně byly ohrožující položkou v rozpočtu. K hromadnému exodu tak nikdy nedošlo a převážný zbytek rezidenčně spokojených obyvatel zůstal. Proto lze jen těžko usuzovat, zda se rezidenční struktura stabilizovala právě díky proměně majetkové struktury – značná část lidí by na sídlištích patrně bydlela dodnes, i kdyby nebylo privatizace. Všeobecná spokojenost obyvatelstva a jeho socio­profesní profil proto hrají v tomto kontextu důležitou a těžko oddělitelnou roli. Privatizace zároveň nebyla absolutní – souběžná existence veřejného a kolektivního družstevního vlastnictví na sídlištích také stále přetrvává a k jejich odolnosti přispívá podobnou měrou.

Zatímco převážná část bytového fondu sídlišť prošla privatizací nebo združstevněním, jejich veřejná prostranství zpravidla zůstala ve správě měst a obcí, což s sebou může přinášet další problémy. Tento „nesoulad“ se týká nejen agendy zastupitelů a úředníků – stává se také předmětem úvah teoretiků architektury a urbanismu. Tak se šíří další mýtus, tentokrát o nejasné morfologické struktuře sídliště. Asi nejaktivnějším šiřitelem tohoto mýtu je projekt Sídliště, jak dál? a články a publikace, které jeho realizátoři mezi lety 2013 a 2016 porůznu publikovali v českém mediálním prostoru. Snaha autorského kolektivu o pojmenování hlavních nešvarů sídlišť je jistě chvályhodná, jde ale zároveň o střelbu do vlastní nohy. Ukazuje totiž, že autoři mají k pochopení každodenní reality sídlišť daleko a do svých úvah vnášejí spíše osobní profesní a teoretické předpoklady, které lze empiricky snadno vyvrátit. Projevuje se to především tvrzeními, která přisuzují sídlištím prostorovou nesrozumitelnost založenou na absenci hierarchie veřejných prostranství. Záleží ovšem na perspektivě. Bloková struktura, kterou autoři propagují, totiž může být pro mnoho lidí nesrozumitelná úplně stejně. Přitom právě atributy ne­-městské rozvolněnosti obyvatelé sídlišť často oceňují.

Boj o prostor

Sídliště je zkrátka téma pro kdekoho a relevantních výzkumů, které by přinesly plastický obraz sociálního života jeho obyvatel a způsobů, jak se k vlastní pozici v tomto prostoru vztahují, je stále poskrovnu. Pozitivním příspěvkem k současnému bádání je především projekt Historie a budoucnost českých sídlišť [viz text na s. 15 – pozn. red.]. Od dob týmového výzkumu sociologa Jiřího Musila na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se jedná o první výzkum, který má potenciál vědění o obyvatelích sídlišť systematicky rozšířit, aktualizovat a možná i důkladněji demaskovat výše zmíněné mýty. Výčet stereotypů, které v českém diskursu o sídlištích panují, samozřejmě není úplný. Přesto se pokusím naznačit odpověď na dvě zásadní otázky: co současná sídliště představují pro budoucnost české společnosti a jak jsou praktiky a představy jejich obyvatel a správců formovány proměnami kulturních, společenských a ekonomických vztahů v posledních dekádách?

Kombinace zmíněných mýtů se v posledních letech koncentrovala do diskusí o rozvoji sídlišť, který je v odborném prostředí provázen mantrou o nutnosti zvýšení jejich konkurenceschopnosti a atraktivity. Společným jmenovatelem těchto snah je prosperita sociální, kulturní i ekonomická. Aby uspěla a mohla dál existovat, musejí se sídliště nadále transformovat, tedy ještě více se vymezit vůči svému prostorovému pojetí zděděnému z doby socialismu, aby odpovídala potřebám současného života – aspoň tak to formulují autoři koncepčních aktivit, které se snaží sídliště podpořit. Odborný a teoretický náhled na prosperitu je ale často v rozporu s lokálními představami. Dochází zde k efektu zmnoženého přivlastnění, kdy všichni chtějí pro sídliště jen to nejlepší, ale jejich snahy nejsou slučitelné. Nejčastěji navrhovaným řešením je zlepšení správy sídlišť prostřednictvím zesílení pozice soukromého vlastnictví a jeho rozšíření na veřejná prostranství alespoň formou „zpolosoukromnění“. Jedná se o úpravy na škále od oplocení předzahrádek až po obytné dostavby ve volných prostorech mezi domy.

Ukazuje se, že efekt kvazi vlastnických nároků na sídlištích přetrvává. S nárůstem hegemonie soukromého vlastnictví bytového fondu se nyní projevuje nárokováním si veřejných prostranství ze strany developerů, urbanistů, správců, ale i zástupců místních kolektivních subjektů – společenství vlastníků a bytových družstev. Nad veřejnými prostory musí být podle nich adekvátní dohled a je třeba je náležitě kultivovat. Cílem je transparentnost a dobrá správa, tedy i kontrola aktivit obyvatel. Původně kolektivistický a volně plynoucí prostor tomu však rozhodně nevyhovuje. I proto někde mizí lavičky, dětské altány či městská džungle na původních navážkách. Nová hřiště jsou oplocena, mají přísné provozní řády, popelnice jsou zamčeny v klecích a dětské party jsou kvůli svým specifickým potřebám a způsobům sdružování často vytlačovány mimo zástavbu. Tyto jevy zpravidla iniciují a způsobují právě ti, kteří na sídlišti něco vlastní či spravují.

Sídlištní kontrapraktiky

V této mocenské konfiguraci se dostává do oslabené pozice důležitý druh vztahu k vlastnictví: ne­-vlastnění, bydlení v nájmu nebo právě užívání veřejných prostranství. Ne­-vlastníci vytvářejí protiváhu k mocenským kvazi vlastnickým snahám o pohlcení kolektivistických prostor sídliště. Cílem těch, kteří prostor mocensky ovládají, je totiž vytvoření inertního a „přirozeně“ parcelovaného prostoru kapitalismu, tak jak by ho definoval filosof a sociál­­ní geograf Henri Lefebvre. Takový prostor vytváří dojem, jako by jeho organizace byla přirozená a ideální, ve skutečnosti ale marginalizuje všechny, kteří jeho majetnickým ideálům nedostojí. Dochází tak k procesům kontroly, které směřují proti koncepci, z níž sídliště vyrostla. Modernistická panelová města měla být alternativou k segregovanému městu vytvořenému systémem kapitalistické výroby, měla být totálními, utopicky vzájemnými a otevřenými místy, v nichž pro kapitalistický vztah k výrobě a s ním spojenou parcelaci prostoru nebude místo. A právě díky této původní ambici dosud neprivatizované sídlištní prostory snahu o uchvácení kapitalismem a privatistickou hegemonií zdárně sabotují.

Podobně jako v socialistickém prostoru nakonec i ve „svobodném“ prostoru kapitalismu nezbývá pro některé potřeby a činnosti místo. Ty, jak trefně popisuje Lefebvre, vystupují ve formě kontrapraktik, které jsou vnímány jako nežádoucí, neboť poukazují na to, že ideální provozní řád prostoru není samozřejmý ani přirozený. Křik a pohyb místních dětí, strategie obživy bezdomovců nebo využívání veřejných prostranství sociálně marginalizovanými lidmi v nájmu dotváří dynamiku sídliště. Tyto kontrapraktiky připomínají současným vlastníkům a správcům, že původní podstata sídlišť je o poznání jiná než dnešní perspektiva. Sídliště, jejich bytový fond i veřejné prostory, se ze své podstaty dodnes částečně brání zdůrazňování socioekonomických či etnických hledisek. Sídliště jsou v jádru stále egalitářská a internacionalistická a neprohlubují rozdíly mezi tím, kdo jste a jaké máte potřeby. Kategorie jako vlastník, nájemník, domorodec, nově příchozí, imigrant, Čech, Rus či Rom jsou masovým a kolektivním charakterem bydlení i sdílených prostranství dodnes částečně zneviditelňovány. Oproti vnitřnímu městu je tato specifická forma inkluzivity a internacionality umocněna uniformitou prostředí – a obarvené fasády paneláků na tom nic nemění.

Původně totální, tedy ideologicky kontrolovaný a společně utvářený prostor sídlišť se sice do jisté míry vytrácí a přibližuje se materiálně totalitnímu a hegemonnímu prostoru privátního vlastnictví, zatím ale tato hegemonie není absolutní, a tak modernistický urbanismus stále odolává své předpovídané smrti. Proto je třeba onen nejednoznačný a inspirativní charakter současných sídlišť v celém regionu střední a východní Evropy nadále zdůrazňovat a rozumně chránit.

Autor je kulturní antropolog.