„Pravá“ a „levá“ Charta

„Charta 77 je nejzralejší a nejpropracovanější program, jaký vznikl ve východní Evropě od konce války,“ napsal srbský marxistický teoretik, ale také výrazný kritik systémů sovětského typu a disident Milovan Đilas. Můžeme namítnout, že už v základním prohlášení nejslavnější československé občanské iniciativy stojí, že „nechce vytyčovat vlastní programy politických či společenských reforem nebo změn“. Jenže při čtení dvou tlustých svazků dokumentů, které Charta vydala do 31. prosince 1989, to vypadá, že návrhy možných řešení celé řady politických a společenských problémů přesto neodmyslitelně patří k jednosměrné debatě, kterou československý disent vedl s tehdejší mocí. A navíc, že některé z nich by se mohly hodit i v době, která nemá s reálným socialismem moc společného (a nemá už ani komunisty v parlamentu).

Přestože se vláda Petra Fialy při příležitosti pětačtyřiceti let od zveřejnění základního prohlášení Charty přihlásila k jejímu odkazu, můžeme těžko čekat, že se to v konání současného kabinetu odrazí jinak než připomínkou „jednoho z největších symbolů odporu demokratické občanské společnosti proti totalitní komunistické nadvládě“. Na chartovním společenství je přitom zajímavé, že společný nepřítel v podobě komunistického režimu nikdy zúčastněným nezpůsobil bipolární slepotu, s níž by potřebu boje za lidská práva viděli pouze ve státech východního bloku a demokracii zase ztotožňovali výhradně s kapitalismem. I proto můžeme v materiálech Charty najít třeba krátkou protestní nótu proti vraždě novinářů, jichž se dopustila Reaganem podporovaná vojenská junta generála Duarta v Salvadoru, dopis jihoafrickému arcibiskupovi Desmondu Tutuovi odsuzující politiku apartheidu, dokument odsuzující fatvu uvalenou na Salmana Rushdieho nebo opakované vyjádření sympatií k západnímu antijadernému mírovému hnutí. Domácí zápas českého disentu byl tedy od samého počátku solidární k zahraničí a železná opona chartistům nikdy zcela nezakryla výhled na to, co se děje za ní.

Jeden z prvních dokumentů Charty nese označení Analýza stavu hospodářských a sociálních práv v Československu a jde o ten druh textu, jenž může být inspirativní i dnes. Nikoliv proto, že hned v úvodu uznale konstatuje, že „ideál osvobození člověka od strachu a nouze měl a má svého nejradikálnějšího obhájce v mezinárodním dělnickém hnutí“, ale z toho důvodu, že pregnantně formuluje neúnosnou situaci, v níž člověk prodává vlastní práci za nevýhodných a nedůstojných podmínek, a zároveň si všímá, že „ženy jsou diskriminovány, i pokud jde o pracovní zařazení a mzdu“. Snad není třeba dodávat, že minulý režim deklaroval rovnoprávnost muže a ženy; dělá to i ten současný, ale v praxi rovnost neplatí ani v jednom případě. O nedůstojných podmínkách práce by zase mohli vyprávět třeba dnešní kurýři, když už si jich během pandemie společnost konečně všimla – zřejmě i proto, že na nich byla v mnoha ohledech závislá. A nejde zdaleka jen o ně.

Povědomě – i když za zcela jiných podmínek liberální demokracie – může vyznívat i Sdělení analýzy situace důchodců v Československu. Ostatně stejně jako tehdy i dnes jde o jeden z nejchudších segmentů společnosti a důstojné stáří rozhodně stále není výsadou všech, kteří celý život pracovali. Něco mi říká, že oba zmíněné dokumenty by se současný ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka zdráhal signovat, protože by to znamenalo zvýšit výdaje na ty, kteří to nejvíce potřebují – a na nichž je zvykem především šetřit.

Pokud platí, jak se píše v programovém prohlášení Fialovy vlády, že „společnost a stát jsou na takové výši, jakým způsobem se starají o své nejzranitelnější členy“, pak by lakmusovým papírkem funkčnosti polistopadové demokracie měli být čeští Romové. Ani v tomto ohledu bychom dnes nedopadli dobře. „Po listopadové revoluci jsme si, jak se říká, vybojovali svobodu, včetně svobody chovat se přezíravě, sprostě až hrubě k Romům,“ řekl mi před jedenácti lety Petr Uhl a upozornil mě na existenci chartistického Dokumentu o postavení romských spoluobčanů. „Řešení otázky nevidíme v pros­té integraci romského obyvatelstva do společnosti (…) Jen oni sami mohou rozhodnout o stupni této integrace, pokud ji přijmou,“ říká se v textu z roku 1978, jenž problematiku diskriminace navrhuje řešit s důrazem na romskou emancipaci a kulturní autonomii. Opět se ukazuje, že žijeme sice v jiném kontextu, ale je nutno si sebekriticky přiznat, že přetrvávající diskriminace Romů v otázce bydlení, práce a vzdělání jde i dnes na vrub „poruch většinové společnosti“.

Jakkoliv je jazyk dokumentů Charty značně oficiózní a uměřený, jejich obsah svědčí o politické imaginaci, kterou by dnes leckdo považoval za snílkovství. Požadavek na „rozpuštění Severoatlantického paktu i Varšavské smlouvy a odstranění všech jaderných zbraní v Evropě“ v Pražské výzvě z roku 1985 může působit jako nesplnitelný ideál, ale to jen proto, že zánik bipolárního světa v žádném případě nepřinesl konec studenoválečnického uvažování. Však se podívejte na současnou ministryni obrany Janu Černochovou a její zálibu ve střelných zbraních…

Předešlé řádky nemají být nostalgickým ohlédnutím za minulým režimem – snad z nich je patrné, že v tomto ohledu není k čemu se vracet. Nejsou ani násilným překlopením diskursu, v němž se boj s komunistickou diktaturou stal synonymem pro antikomunismus a pravicové vidění světa. V současnosti je sice pojem „levicový disent“ mezi takzvanými revizionistickými historiky poměrně běžným akademickým termínem, sám si ale dobře pamatuji, jak se ještě v druhé půlce nultých let i někteří bývalí disidenti, kteří se zároveň považovali za levičáky, ohrazovali, když jsem toto označení použil. „Nic takového jako levicový disent neexistovalo, byl jen disent a uvnitř něj řada levičáků,“ slýchal jsem tehdy. Našli se i tací, kteří odmítali slovo disident, protože si byli vědomi jeho latinského významu a za „odpadlíky“ se v žádném slova smyslu nepovažovali – naopak za ně často označovali představitele režimní nomenklatury. Relevantní by měl zůstat také postoj samotných aktérů, který nalezneme v dokumentu z roku 1986, v němž se vysvětluje, že „Charta – dle našeho názoru – není ‚levá‘ ani ‚pravá‘“. To ovšem nic nemění na tom, že pojem levicový disent má své faktické opodstatnění, které je navíc zcela logickou a pochopitelnou reakcí na selektivní interpretaci Charty, jíž se nám v posledních třiceti letech dostává ve vrchovaté míře. Mimoto zmíněný pojem naznačuje, že nám myšlenky, které jsou nedílnou součástí chartovních dokumentů, mohou být k užitku i v současných zápasech.