Prostor něčeho a někoho jiného?

Sídliště byla projektována jako města budoucnosti, zároveň se k nim však pojí řada negativních předsudků. Jak se vnímání tohoto typu urbanismu měnilo v čase?

Velmi zjednodušeně můžeme nahlížení na sídliště rozdělit do několika etap. První označuji za období konstruktivní kritiky. Sídliště byla kriticky hodnocena hned od počátku jejich výstavby, ale obvykle se upozorňovalo na partikulární nedostatky a obecně se tento typ bydlení a urbanismu považoval za správný a progresivní. Takový pohled vydržel v podstatě až do začátku osmdesátých let, kdy se v odborném diskur­su začínají čím dál více prosazovat myšlenky postmoderny, dochází k problematizaci plánování shora, tematizuje se důležitost participace nebo vztahy mezi sídlištěm jako novým organismem a historickým městem. I v Československu kritika sídlišť v této době sílí, ale pořád tu panuje silný názor, že kolektivní bydlení je důležité a je třeba ho dál rozvíjet.

Začíná se to lámat ve druhé polovině dekády. Jedním z milníků byla výstava Urbanita 86, jež byla zaměřená právě na sídliště a odehrála se už v době, kdy se rozpadal konsenzus o socialismu jako takovém. Účastníci měli přijít s návrhy, jak sídliště vylepšit a „humanizovat“. Když se ale na Urbanitu 86 podíváme pozorně, je nemožné jednoznačně načrtnout hranici mezi použitím ironie jakožto nástroje kritiky státního socialismu a rozličnými náznaky neoliberálního cynismu. Na výstavě se objevila řada příspěvků, které ukazovaly sídliště a kolektivní bydlení jako něco, co je dokonce až proti lidské přirozenosti. Objevoval se názor, že sídliště údajně nerespektují „lidské měřítko“. Počátkem devadesátých let se tyto myšlenky stanou dominantními nejen mezi architekty a urbanisty – jejich nejznámějším příkladem je nesčetněkrát opakovaný citát Václava Havla o králíkárnách.

To už jsme ale u další fáze postoje veřejnosti k sídlištní architektuře?

Ano, od druhé poloviny osmdesátých let dochází k přechodu od fáze konstruktivní kritiky ke kritice destruktivní, která odmítá myšlenku sídliště obecně. V návaznosti na fenomén takzvané papírové, nerealizovatelné architektury se setkáváme s různými architektonicko­-uměleckými návrhy nebo přímo fantaziemi o tom, jak sídliště vyhodit do povětří nebo jinak znehodnotit. Panelák se stal symbolem omezení architektonické kreativity. Toto období končí asi tak v polovině devadesátých let, kdy se ukončuje výstavba sídlišť a sídliště se vytrácejí z diskursu architektů i dalších odborníků na město. O to více se jimi ale zabývají ekonomové a inženýři, kteří razí jednak nevyhnutelnost privatizace bytového fondu a jednak téma zateplování. Situace se začíná měnit až tak kolem roku 2008, kdy – aspoň podle mé hypotézy – finanční krize a její důsledky narušily neoliberální hegemonii představ o městě a bydlení. Umožnilo to nahlédnout sídliště zase z nové perspektivy a od začátku desátých let pak přitažlivost tohoto tématu narůstá. Vznikají výstavy, katalogy či výzkumné projekty jako Husákovo 3+1, Bratislava: atlas sídlisk nebo Paneláci, které objevují sídliště jako kulturní fenomén, mluví o nich jako o kulturním dědictví a podobně.

Zdá se ale, jako by architektonický mainstream uvízl v druhé z vámi jmenovaných fází. Často se setkávám s názorem, že se sídliště musí přetvořit, protože jim chybí něco z „přirozeného“ města.

Ano, tento diskurs je stále dominantní. Ale přece jen došlo k posunu. Asi málokdo dnes třeba bude tvrdit, že máme vyhodit Jižní Město do vzduchu… Zdá se mi naopak, jako by v základu mnoha současných architektonických intervencí byl jakýsi formalistický zájem o syrovou autenticitu těchto čtvrtí. Diskurs se sice obrací, ale zároveň trvá potřeba jaksi nutného vylepšení sídlišť, která jsou vnímána jako cosi kategoricky jiného než třeba historické centrum. Je to vlastně paradox a sám mám problém si to vysvětlit. V Tallinnu se každé dva roky koná bienále architektury a pravidelně se tam objevují právě výzvy k vylepšení zdejších sídlišť, podobné výzvě z Urbanity. Fascinuje mě ta neustálá obsese profesionálů tím, jak sídliště „vyřešit“. Jako by si neuvědomovali předpoklady, ze kterých tato architektura vychází.

Dobrým příkladem je debata o fasádách, v návaznosti na zateplování panelových domů. Architekti, kteří – ovlivněni postmodernou – v osmdesátých letech chtěli sídliště „polidšťovat“, se toho snažili dosáhnout právě pomocí barevnosti. Urbanita 86 byla plná různých barev. Jakmile však iniciátory přebarvování po roce 2000 najednou nebyli architekti, ale místní obyvatelé, kteří byli po privatizací bytového fondu nuceni to vzít do svých rukou, architekti se začali o panelové domy znovu zajímat a tvrdit, že barvy jsou přece proti přirozenosti sídliště a že je nutné jeho vzhled vrátit do rukou odborníků. Disciplína tak zcela ignoruje svou vlastní historii. Kdysi byl z odborného hlediska problém, že sídliště je šedé, ale když se dnes takto minimalisticky některý panelák zrekonstruuje, hned se ve všech architektonických médiích píše: podívejte, takhle je to třeba dělat! Obyvatelé jsou přitom vnímáni jako diletanti, opět se objevuje povyšování architektů nad lidovou kreativitu, aniž by se na problém podívali v širším kontextu.

Narážíme tedy na specifický paternalismus odborníků vůči obyvatelům sídlišť, který nebere v potaz ani poznatky o modernistických čtvrtích. Kde má tento přístup podle vás kořeny?

To je otázka, která mě motivuje k dalšímu výzkumu. Jak to, že je možné některé části města, například sídliště, stále vnímat tímto prizmatem, a jiné ne? Nacházím k tomu různé analogie, třeba mezi neokoloniálním diskursem ve Spojených státech nebo v západní Evropě, kde jsou ghetta či městské části obývané etnickými menšinami prezentovány podobně. Tyto analogie samozřejmě nelze brát doslovně, protože v bývalém Československu na sídlištích bydlí stále hlavně střední třída. Mezi českými a slovenskými architekty a historiky architektury ale panuje výrazný formalismus – mají až excesivní zájem o podobu budov, aniž by se braly v potaz širší otázky. Forma je sice důležitá, protože odpovídá na společenské vztahy a kontext, ale zdá se mi, že tu chybějí přesahy mezi architekturou a sociologií města. Kritiku bych ovšem mířil i na sociální vědce, kteří mají podle mých zkušeností omezené hledisko, co se architektury a její historie týče. Každopádně právě formalismus legitimizuje mezi architekty paternalistickou pozici, kdy se neptají, jaké společenské a ekonomické podmínky umožnily, že si obyvatelé panelových domů sami navrhují fasády, ale zajímá je jen to, jak ty fasády vypadají.

Podepisuje se na tomto přístupu nějak silné antilevicové smýšlení, které je ve společenské debatě dominantní v celém bývalém východním bloku?

Myslím, že iniciativy typu Paneláci jsou projevem toho, že ortodoxie neoliberální bytové politiky se začíná rozpadat. Téměř archeologická obsese různými konstrukčními detaily panelových domů, charakterizující tyto iniciativy, je však příznakem nemožnosti diskutovat o socialismu nejen jako o reliktu minulosti, ale jako o myšlenkovém systému a politické pozici, která by mohla být relevantní i v současnosti. V absenci socialismu jako politické síly jsou Česko a Slovensko dosti unikátní i v rámci střední a východní Evropy. V Polsku nebo bývalé Jugoslávii se v posledních letech vynořily platformy, kterým se aspoň částečně podařilo slovo socialismus destigmatizovat. V Česku, na Slovensku, ale třeba i v Estonsku to neplatí – výraz socialismus se používá jako nástroj, jímž se dá delegitimizovat skoro cokoli. Nemožnost operovat s tímto pojmem jako s něčím, co není jen povrchním odkazem na minulost, pak znemožňuje architektům i všem dalším aktérům, kteří se na sídlištích pohybují, překonat oscilaci mezi stigmatizací a nostalgizací socialistické architektury, jak ji v souvislosti s paneláky pozorujeme v posledních letech. Jde ale o dvě strany téže mince – nostalgie stigmatizaci neproblematizuje, nepředstavuje její skutečnou alternativu.

Představují tedy nejrůznější iniciativy z poslední doby, které se vezou právě na vlně nostalgie, jen novou formu paternalismu, ve kterém vlastně také nenaslouchají místním?

Často místním prostor dát chtějí, jejich problém ale tkví v tendenci redukovat participující obyvatele na jakési „primitivy“. Ne že by je považovali za hloupé, ale do jisté míry pro ně reprezentují jinou, jednodušší vrstvu společnosti. Možná bych v této souvislosti použil výraz orientalismus – jedná se o imaginární představu sídliště jakožto prostoru něčeho a někoho jiného. Lidé jsou v tomto přístupu redukováni skoro až na přírodu. Sídliště je pak místem, které je exotické, a i proto architekty fascinuje – mohou zde totiž dělat věci, které v „normálním“ prostoru dělat nejdou. Pro participativní urbanismus na celém světě je tato exotizace smutně typická. Pak to vypadá tak, že bílí muži­-architekti z Holandska vyjedou na dva týdny do favely v São Paulu, kde zaangažují místní, aby si nabarvili fasády, a pak fotí, jak si stovky lidí šťastně malují po domech. To je sice karikatura daného přístupu, ale skutečně se to stalo. Obávám se, že řada iniciativ působících na sídlištích v bývalém Československu sice není zas tak naivní, ale základní mechanismus je podobný. A někdy to platí i pro aktivisty, kteří sami na sídlišti bydlí, ale jsou v pozici expertů nebo umělců, což vede až k sebeexotizaci. To je třeba příklad známého polského sochaře Pawła Althamera, který žije na varšavském sídlišti Bródno a jehož tamní umělecké projekty se proslavily po celém světě. Jediné kritické hlasy se objevují v lokálních médiích, málokdy ale přesáhnou hranice Bródna… Pozoruhodná je také fascinace architektů předzahrádkami, které si lidé na sídlištích vytvářejí. Zájem architektů o tuhle lidovou tvořivost opět poukazuje na nerovnost a paternalismus. Architekt onu zdánlivě spontánní kreativitu přetaví do svého konceptu, který se pak snaží prodat v novém kontextu.

Také iniciativy v Česku – například projekt Sídliště, jak dál? – se zabývají předzahrádkami. Často se na nich ovšem snaží dokázat, že veřejný prostor sídliště je pro lidi nesrozumitelný a že potřebuje rozčlenit do soukromých nebo polosoukromých celků. Přitom obyvatelé sídlišť s žádnou nesrozumitelností obvykle problém nemají…

Představa, že sídliště je místo, kde se lidé ne­­orientují, má dlouhou tradici. V Československu se objevuje už ve výzkumu Jiřího Ševčíka o novém Mostu z roku 1978. Jeho autoři používali mentální mapy urbánního teoretika Kevina Lynche a různé fenomenologické teorie, aby sídliště ukázali jako prostor, který je neautentický, neumožňuje skutečný život a lidé se v něm neumějí pohybovat, což pak dávali do protikladu ke starému centru. Ale jejich hypotéza se potvrdila jen částečně a je absurdní, že stále přetrvává, aniž by pro ni existovaly nějaké důkazy. Souvisí to i s tím, jak se používá slovo orientace – nejde jen o to, kde je vpravo a vlevo, ale i o orientaci ve světě. A skrze tento fenomenologický nános heideggerovského diskursu o autenticitě se pak vytváří dojem, že sídliště neumožňuje lidem orientovat se v širším smyslu, že jim žádný smysl ani nedává.

Nepřiživuje tento stereotyp i popkultura, třeba filmy Panelstory nebo Vesničko má středisková? Zmínky o Panelstory režisérky Věry Chytilové pravidelně čítám v mnoha článcích o sídlištích v mainstreamových médiích.

Je to tak, ale zároveň je důležité upozornit, že Panelstory byla na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let v mnoha ohledech novátorské a originální dílo, které upozornilo na určité problémy a podařilo se mu přijít s kritikou, jež by jinak nemohla být veřejně vyslovena. Takže ten film je o něčem jiném než dnešní povrchní odkazy na něj.

I v Česku občas narážíme na rozpory mezi kulturními profesionály a aktivními místními obyvateli. Napadá mě třeba příklad Plechárny na Černém Mostě. Zároveň se setkáváme s tím, že kulturní profesionálové se programově snaží o co největší apolitičnost. Čím si to vysvětlujete?

Přijde mi, že kulturní profesionálové místní lidi někdy až fetišizují. Podobně jako když bílý antropolog přijede na Papuu Novou Guineu. On má prostředky k tomu, aby z té návštěvy něco vyzískal, zatímco hodnota domorodců spočívá prostě jen v tom, že tam žijí… Navíc bych problematizoval i samotný pojem „místní“, protože složení obyvatel na sídlištích je velmi pestré a různé skupiny k nim mají odlišný vztah. Nemyslím, že nejzásadnější je to, zda je někdo „místní“ a jiný „zvenku“, ale třeba právě to odmítání politické dimenze a redukce intervencí na pouhé zvelebování a oživování veřejného prostoru, na přinášení kultury. Pak nelze vytvořit žádnou efektivnější platformu, která by se věnovala širším otázkám, například politice bydlení. Odmítání politických pozic, zvláště těch levicových, může mít samozřejmě ideologické důvody, ale moje výzkumy ukazují, že jde často o odmítání taktické, protože kdyby se kulturní aktéři důrazněji přihlásili k radikálnějším, progresivnějším nebo dokonce socia­­listickým myšlenkám, ztratili by podporu samospráv. Ale nechci, aby to vyznělo jen jako kritika konkrétních lidí, spíše to ukazuje na větší strukturální problém.

Pokud nemáme sídliště vnímat jako relikt minulosti, v čem spočívá jejich hodnota pro budoucnost?

Souvisí to s vnímáním socialismu jako jakéhosi stigmatu a s pojmem ­postsocialismus. Ten stále více odborníků považuje za nesprávný právě proto, že ve snaze vysvětlit, co se v bývalém východním bloku děje, sám přispívá k vnímání socialismu pouze jako historického pojmu. Takže tu pak máme velké množství výzkumů nebo článků, které popisují Prahu jako postsocialistické město, jež stále definují sídliště. Já jsem pro zachování toho termínu, ale je třeba změnit to, k čemu odkazuje. Zaměřil bych se spíše na otázku, jak postsocialismus – představa, že žijeme „po socialismu“ – definuje současný architektonický a urbanistický diskurs. Pro většinu těchto odborníků je socialismus ukotvený v minulosti – když zmíníte socialistické bydlení, představí si panelové domy z minulého století, a ne něco, co bychom mohli mít za deset, patnáct let.

Jaký význam bychom tedy měli dát po­jmu socialistické město, čím se může stát v jednadvacátém století? Měli bychom se ptát, jak dnešní postsocialistický stav narušit, jak se zbavit nostalgie znovuobjevením alternativních socialistických a progresivních tradic z různých historických období i geografických a kulturních kontextů. Mimochodem, tato debata probíhá v současnosti celkem živě ve Spojených státech, a to i v architektuře. Obecně si ale myslím, že hodnota sídlišť nespočívá v jejich formě, a architektura tak není to nejdůležitější, na co bychom se měli zaměřovat. Měli bychom se spíše znovu zamyslet nad tím, co je to kolektivní bydlení nebo vůbec další možné formy bydlení, které přesahují tržní logiku. I vzhledem k probíhající globální krizi bydlení má tato diskuse podle mého názoru značný potenciál.