Tvůrci nepřirozených ideologií

V posledních letech se na český knižní trh postupně dostávají díla, která lze označit za „kultivovaný antikomunismus“. Walického Marxismus a skok do království svobody (1995, česky 2020), Furetova Minulost jedné iluze (1995, česky 2018) nebo práce Tonyho Judta Falešné ideje, cizí krev (1992, česky 2018) a Zapomenuté 20. století (2008, česky 2019) sice jednoznačně odmítají komunistický experiment, zároveň se však snaží pochopit jeho příčiny. Kniha britského filosofa Rogera Scrutona s výmluvným názvem Pošetilci, šarlatáni a buřiči (Fools, Frauds and Firebrands) se ovšem hlasitě hlásí k tradici antikomunismu, či spíše antilevicovosti, pamfletické až dryáčnické. Do jisté míry to nepochybně souvisí s tím, že původně vyšla už v roce 1985. Scruton ovšem své dílo po třiceti letech přepracoval, doplnil, a právě z aktua­lizovaného vydání z roku 2015 vychází český překlad.

Jak nová levice?

Podtitul svazku zní Myslitelé nové levice, což je přinejmenším zavádějící. Zdaleka ne všechny z autorů, jimž se Scruton věnuje, totiž skutečně lze počítat k nové levici, byť třeba jen jako inspirátory. Zařazení Foucaulta, Lacana, Badioua nebo Žižeka pod zmíněnou nálepku smysl jistě dává. Scruton ji však lepí i na britského marxistického historika Erica Hobs­bawma nebo filosofa Jeana­-Paula Sartra, tedy nade vši pochybnost myslitele levice staré, kdežto jedni z hlavních inspirátorů new left Herbert Marcuse a Erich Fromm zcela chybějí. A zařazení amerických liberálů Johna Kennetha Galbraitha a Ronalda Dworkina mezi představitele nové levice nedává smysl už vůbec.

V první kapitole nazvané Co je levice? Scruton vysvětluje aktuálnost nového vydání tím, že levicový establishment na západních univerzitách ani po roce 1989 neztratil svou převahu. To na jednu stranu přehlíží skutečnost, že snad všude jinde kromě akademické půdy levice v tomto období upadala, zatímco pravicové myšlení a postoje našly v této době svou zemi zaslíbenou v postkomunistické střední Evropě; na stranu druhou to odráží autorovu představu, že jakákoli levice, stará nebo nová, je vlastně zakuklený komunismus sovětského typu. Scruton přitom obecně levicové, zejména marxistické myšlení a sovětskou ortodoxii není příliš schopen rozlišovat.

Jeho opakované pokusy o rekonstrukci myšlení Karla Marxe jsou přinejlepším vulgární a působí dojmem, že se britský filosof s Marxovým dílem seznamoval prostřednictvím nějaké stalinistické příručky. Ovšem když spílá „intelektuálům“, což jsou podle všeho hlavně jeho kolegové ze západních univerzit, sám má sklon do stalinistického jazyka upadat: „Ale kdo se v moderním americkém establishmentu cítí pohodlně: podnikatel, anebo jeho akademický kritik, produktivní srdce systému, nebo parazit krmený jeho prací?“

Smysl konzervatismu

Intelektuály, Marxem počínaje, Scruton viní z produkce „nepřirozených“ ideologií o „vykořisťování a útlaku“. Přitom však přehlíží skutečné vykořisťované a utlačované coby sociální základnu, která teprve z těchto teorií může udělat politickou sílu. V této zvláštní slepotě je místy až komický, jako když mluví o „neobyčejné sociální mobilitě Británie 19. století“, která umožnila otci premiéra Roberta Peela „vzmoci se z pozice statkáře na kapitána průmyslu“ (kdyby byl Peel senior čeledín nebo dělník, znělo by Scrutonovo prohlášení věrohodněji). Pošetilci, šarlatáni a buřiči jsou typickou ukázkou toho, jak problematické je psát intelektuální dějiny, aniž jedním okem sledujeme jejich materiální základnu. Sotva lze totiž pochopit například konverzi patricijského synka Györgye Lukácse (který se v knize také dočká své dávky zlořečení) ke komunismu bez šoku, jímž na současníky zapůsobila první světová válka.

Problém Scrutonova pojetí konzervatismu, jejž staví proti levicovému myšlení, spočívá v tom, že se sice tváří, že chce hájit „tradici o sobě“, jedná se ale vždy o „tradici nadvlády“, nikdy o tradici vzpoury, které se mimo jiné věnovali v knize propíraní historici Eric Hobsbawm a E. P. Thompson. Oba ve svých dílech ukazují, že tato tradice sahá stejně daleko do minulosti a je stejně úctyhodná. Scruton ji ale dokáže uchopit nanejvýš v obvinění, že levice vykresluje dějiny jako boj dobra se zlem, přičemž zapomíná, že neméně silně se tento sklon projevoval nejen u katolicky konzervativních myslitelů, ale i v liberální „whig history“. Ostatně na černobílé perspektivě je založena i valná část Scrutonovy argumentace. Jen málokdy interpretuje celé texty nebo myšlenkové celky, většinou si jen vybírá „užitečné“ úryvky a těm se pak vysmívá nebo je skandalizuje. To provází paušalizující prohlášení jako „První starostí revolučních hnutí na levici bylo zmocnit se jazyka, změnit realitu tím, že změníme způsob, jímž ji popisujeme, a tudíž vnímáme“, čímž sám Scruton sugeruje, že popisuje realitu, jaká je, což je jednak poněkud neskromný nárok, jednak to nejde dohromady s řadou dezinterpretací, věcných chyb a omylů, jichž se dopouští.

Na rozdíl od „kultivovaných antikomunistů“ Scruton propadá abstraktní glosolálii a vulgarizujícím zobecněním: Sartre napsal „satanský komentář“ k Genetovi, Foucaultovy texty vykazují „znaky mytomanie a paranoie“, Habermas obhajoval „žvanění coby skutečný cíl politiky“ atp. Ne že by se vždy mýlil – jeho postřeh o Adornovi, že jediná revoluce, kterou si dokázal představit, nebyla politická, ale estetická, „pokus uchopit utopii skrze umění“, je přesný; podobných konkrétních vhledů je ale v knize pomálu. A přesvědčivosti nepomáhají ani překladatelské a redakční lapsy (např. Marxovi kritikové Böhm­-Bawerk a von Mises jsou prý z „australské školy“).

Pomyslné zuby

V předmluvě Scruton říká, že „toto není kniha, ve které budu opatrně vážit slova“, ale „provokace“, v níž se nicméně prý snaží „poctivě vysvětlit“, co je na diskutovaných autorech dobrého a špatného. To je ovšem řečeno velmi mírně. Scruton nejenže často slova neváží vůbec, mnohdy zcela očividně diskutovaného autora příliš nepochopil a to „dobré“ se zpravidla omezuje na konstatování, že dotyčný byl mistrný stylista, a tím úspěšněji své čtenáře sváděl na scestí.

I tam, kde jsou Scrutonovy výtky namístě (například co se týče Hobsbawmovy ne­­ochvějné věrnosti komunistické straně, Haber­­masovy suchopárné dosebezavinutosti nebo temnoty a arogance francouzských filosofů), Scrutonovi chybí potřebný vhled, který by prosté odmítání dokázal rozvinout ve skutečnou kritiku. Polovinu Scrutonových námitek by mohl vznést na adresu jakékoli kontinentální filosofie kterýkoli anglosaský kritik. Pohoršení nad levicovými filosofy, kteří oportunisticky zůstávají ve svých kabinetech, místo aby si navlékli khaki uniformu a s útočnou puškou na zádech se vydali do hor, je paradoxní v tom, že jejich pomyslné zuby, hryzající ruku kapitalismu, jež je krmí, líčí Scruton jako nepřiměřeně ostré. Tomu ale lze po roce 1989 těžko uvěřit. Od doby Subcomandanta Marcose žádný filosof nejen nevyrazil s puškou do pralesa, ale levice si svou sílu udržela právě jen na akademické půdě, kde se opevnila, ale také zapouzdřila. Nakonec i hlavní motivací Scrutonových textů jako by bylo především rozhořčení nad členy jeho vlastního profesního prostředí. „Pokud si knih pravicových autorů levicoví recenzenti vůbec všimnou,“ píše Scruton, „pak jen proto, aby je mohli náležitě pohanět.“ To není jen stížnost, ale i preventivní sebeobrana. Recenzent však knihu těžko může nepohanět, je­-li jednoduše špatná.