Po několikaměsíčním tlaku veřejnosti se srbská vláda rozhodla odebrat licenci angloaustralskému těžařskému gigantu Rio Tinto, který měl v plánu dolovat v západní oblasti země lithium a bór. Protesty začaly v polovině září loňského roku a postupně získávaly na intenzitě, až se přetavily v pravidelné blokády silnic v několika srbských městech. Demonstrací, jež iniciovala koalice ekologických organizací, se účastnily tisíce obyvatel a šlo o jedny z největších protestů v historii země. Premiérka Ana Brnabić ze Srbské progresivní strany požadavkům protestujících ustoupila (patrně ve strachu z prohry v nadcházejících volbách) a společnosti Rio Tinto vypověděla smlouvu. Protestující však ani po tomto úspěchu nepolevují a chtějí dosáhnout úplného zákazu těžby obou surovin.
Lithium i bór jsou klíčovými materiály pro přechod na obnovitelné zdroje energie, protože se používají při výrobě baterií i solárních panelů. Vysoká poptávka po lithiu je zvláště v automobilovém průmyslu, kde dochází k rychlému přechodu od spalovacích motorů k elektromobilům. Nadnárodní korporace se proto předhánějí ve snaze získat povolení k těžbě obou nerostných surovin. Kdyby druhé největší těžařské společnosti na světě její plány v Srbsku vyšly, stal by se z údolí řeky Jadar největší lithiový důl v Evropě. Těžba „bílého zlata“, jak se dnes lithiu říká, má přitom vážné dopady na lidské zdraví i životní prostředí. U lidí způsobuje vážné dýchací a plicní potíže. Pokud jde o zásahy do krajiny, problematické je velké množství vody, která se při těžbě spotřebovává. Mimo to těžba způsobuje úbytek biodiverzity a degradaci půdy.
S nástupem „zelených“ technologií sice již nedochází k tvorbě oxidu uhličitého, ale drancování planety nekončí. Výpočty ukazují, že pokud se současné množství automobilů nahradí elektromobily, dojdou zdroje lithia do padesáti let. Bez zastavení tlaku na maximalizaci výroby a bez omezení spotřeby tak paralelně s klimatickou krizí budeme zažívat i prohlubující se krizi ekologickou. Prozatím se bohužel zdá, že západní vlády nejsou schopny komplexnost a provázanost těchto problémů vnímat. Snaha vyřešit klimatickou krizi v mezích současného nastavení společnosti, která je založena na nekonečném ekonomickém růstu, nás tak rychle přibližuje k ekologickému kolapsu.
Zatímco Západ pomalu směřuje k plnění klimatických závazků, dopadají „vedlejší efekty“ energetické transformace na globální periferie: chudé státy, v nichž je životní prostředí výrazně zdevastovanější a dopady klimatické a ekologické krize citelnější. To je i případ Srbska, které má jedno z nejhorších ovzduší v Evropě. Tyto periferie nejprve svými zdroji dotovaly na úkor kvality životního prostředí a lidského zdraví ekonomický rozvoj Západu a nyní na svých bedrech ponesou i následky přechodu na takzvané obnovitelné zdroje. Mluvit v tomto kontextu o „spravedlivé transformaci“ nebo „ čisté energii“ tedy nepřipadá v úvahu. Úspěch srbských protestů je důležitým signálem, že si státy periferie tento nerovný vztah nemusí nechat líbit. Dočkáme se i sebereflexe Západu?