V panelových domech žije v Česku asi třetina obyvatel. Poslední velký průzkum, který se věnoval kvalitě jejich života na různých sídlištích v celé zemi, ale pochází z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Tým urbánních geografů a sociologů na něj v současnosti navazuje výzkumem, jenž se snaží zodpovědět, jak se sídliště proměnila a kdo a jak na nich žije.
Ve druhé polovině sedmdesátých let provedl Výzkumný ústav výstavby a architektury (VÚVA) výzkum s názvem Komplexní zhodnocení poválečné sídlištní výstavby v ČSR. Jeho součástí byla i sociologická šetření, z nichž některá byla široké veřejnosti představena v publikaci Lidé a sídliště, vydané v roce 1985 v úctyhodném nákladu 5200 kusů. Kniha v době vydání vstoupila do poměrně intenzivní debaty o tom, jaké výhody a nevýhody skýtají tyto moderní čtvrti oproti bydlení ve starších typech městské zástavby. Díky zmíněné publikaci se také průzkum vedený sociologem Jiřím Musilem stal jedním z vůbec nejznámějších sociologických výzkumů města a bydlení v Československu.
V posledním desetiletí se na sídliště opět upřela pozornost různých vědních disciplín, od historie architektury po sociální antropologii. Řada tuzemských studií přitom odkazuje právě na výzkumy, které probíhaly už v socialistickém Československu. Stejně je tomu i v případě našeho projektu Historie a budoucnost sídlišť: kvalita obytného prostředí a rezidenční spokojenost (realizovaného pod Přírodovědeckou fakultou UK a Sociologickým ústavem AV ČR), ve kterém sídlištní komplexy zkoumáme z pohledu urbánní geografie a sociologie.
Sídliště po čtyřiceti letech
Výzkum VÚVA se ovšem věnoval mnohem většímu okruhu témat, než která reflektovala kniha Lidé a sídliště. Jak vyplývá ze závěrečné zprávy z roku 1980, mezioborový tým prováděl také analýzu technické stránky či hlukových podmínek sídlišť i jednotlivých domů nebo hodnotil dopravu a urbanistické řešení. Podstatná část výzkumu se ale snažila pomocí sociologických metod sběru dat a analýzy existujících statistik popsat život místních obyvatel. Výzkumníci se zaměřovali například na volnočasové aktivity nebo na to, zda mají lidé tendenci sídliště spíše opouštět, nebo v nich setrvat. Díky širokému tematickému záběru, spolupráci odborníků ze sociálněvědních a technických disciplín i snaze porovnat zkoumaná sídliště jednak navzájem, jednak s jinými typy městské zástavby, byl tento výzkum ve své době poměrně neobvyklý, a to nejen v lokálním kontextu, ale i při porovnání se zahraničním bádáním o modernistických komplexech z poválečného období.
Sídliště, která byla předmětem hodnocení v sedmdesátých letech, i ta postavená v další dekádě dodnes představují nemalé procento bydlení v České republice. Od devadesátých let ovšem prošla proměnou – ať už v důsledku revitalizace domů, nové výstavby, proměny nabídky služeb nebo změny věkové a socioekonomické struktury populace. Aktuální poznatky o těchto čtvrtích a životě a názorech jejich obyvatel jsou ovšem kusé a roztříštěné, jelikož vznikají v rámci menších studií. Výzkum VÚVA proto zůstává inspirativní svým systematickým přístupem. Nemáme ambici ho zopakovat, to by ani nebylo možné, chtěly jsme ale připravit studii, která by vypovídala o sídlištích v Česku obecněji a která by čerpala z více oborů, konkrétně z urbánní geografie a sociologie, a z kombinace kvantitativních a kvalitativních metod.
Podobně jako naši předchůdci z týmu Jiřího Musila se i my snažíme vytvořit typologii sídlišť a pochopit jejich vývoj od roku 1970 na základě zpracování dat ze sčítání lidu, domů a bytů. Kromě toho – byť pouze v případě Prahy – srovnáváme zkušenosti a spokojenost obyvatel sídlištních čtvrtí a lidí z jiných částí města a do jisté míry doplňujeme k původní studii ještě další komparativní rozměr, a to časový. Zjišťujeme totiž, jak se na některé aspekty bydlení na sídlišti hodnocené v sedmdesátých letech dívají jejich obyvatelé dnes.
Nejraději zahrádku
Do našich výzkumných plánů ovšem poměrně zřetelně zasáhla epidemie covidu, která začala hned několik měsíců po startu projektu. To přineslo problémy zejména se sběrem dat, při kterém je třeba být s lidmi v přímém kontaktu, tedy při vyplňování dotazníků a rozhovorech. Řadu aktivit proto bylo nutné načas odložit. Nyní máme k dispozici pouze předběžné výsledky výzkumu, které vycházejí z analýzy existujících statistik a dotazníkového šetření provedeného v Praze. I z těchto dat ale můžeme vyvozovat první závěry. Místa, kde záhy po výstavbě bydlely především mladé rodiny s dětmi, kterým byly tyto byty na sídlištích přidělovány prioritně, se proměnila. Změnilo se hlavně složení obyvatel – místní populace v průměru stárne a ve srovnání s ostatními městskými částmi poklesl její socioekonomický status. To však není nic překvapivého, vezmeme-li v úvahu, že řada pražských sídlišť patřila v minulosti mezi čtvrti s nejvyšší vzdělaností. V roce 1980 se to týkalo třeba Jižního Města nebo Ďáblic. Po roce 1989 přitom na atraktivitě získaly předválečné čtvrti, do kterých postupně opět začaly plynout investice a kvalita bydlení se v nich výrazně zvýšila, a také předměstské lokality.
Můžeme už také učinit první předběžné srovnání výsledků dotazníkového šetření mezi obyvateli různých pražských čtvrtí s výzkumem z konce sedmdesátých let. Připouštíme však, že závěry tohoto srovnání jsou do jisté míry omezené z důvodu určitých metodologických odlišností, zejména toho, že prozatím pracujeme pouze s dotazníky sesbíranými v Praze, kdežto výzkumníci pod vedením Jiřího Musila pracovali v osmi městech české části tehdejšího Československa. V obou případech ale platí, že se svým bydlením byli a stále jsou nejvíce spokojeni obyvatelé čtvrtí rodinných domů, ať už uvnitř města nebo na jeho okraji. Není to žádné překvapení, rodinný dům se zahradou představuje v české společnosti dlouhodobě ideální typ bydlení.
Posun je však zřejmý ve vztahu k předválečným čtvrtím. V sedmdesátých letech byli lidé žijící na sídlištích se svým bydlením výrazně spokojenější než obyvatelé starších částí města. Důvodem byla obvykle nižší kvalita bydlení ve starší zástavbě. Byty v panelových domech totiž měly ústřední vytápění, tekoucí teplou vodu a koupelnu a WC v bytě, což ve starších bytových domech nebylo samozřejmostí. Za posledních čtyřicet let se spokojenost obyvatel s rekonstruovaným bydlením v předválečných čtvrtích výrazně zvýšila, alespoň v případě Prahy. Zajímavé však je, že jimi deklarovaná spokojenost je podobná míře spokojenosti lidí žijících na sídlištích. Na druhou stranu obyvatelé sídlišť častěji vyjadřují přání se přestěhovat.
Jak dál?
Z výzkumu v hlavním městě ovšem nelze usuzovat na situaci na sídlištích v dalších českých obcích a na výsledky analýzy těchto dat si ještě musíme počkat. Přesto je zřejmé, že některá sídliště, zejména ta ve strukturálně postižených regionech, budou čelit problémům s výraznějším poklesem socioekonomického statusu svých obyvatel. Mnohá sídliště, a to se týká i těch pražských, jsou také často ohrožená tlakem developerů na další výstavbu, což může snižovat jejich urbanistickou a architektonickou kvalitu. I proto je důležité, aby se jejich budoucnosti citlivě a s ohledem na místní kontext věnovaly i místní politické reprezentace.
Slavomíra Ferenčuhová je socioložka.
Petra Špačková je geografka.