Vizuální produkce socialistických států je zkoumána převážně v lokálních kulturních kontextech. Tehdejší umělecká tvorba však vycházela i z mezinárodních kontaktů v rámci socialistického internacionalismu. Příkladem je murální výzdoba ve východoněmeckém městě Halle-Neustadt. Co víme o podobných projektech v Československu?
Zdroje legitimity ideologického směřování zemí východního bloku se v průběhu studené války proměňovaly, ale dlouho mezi nimi podstatnou úlohu hráli významní umělci, kteří se veřejně hlásili ke komunismu – v čele s Pablem Picassem. Zásadní v tomto kontextu bylo poválečné rozhodování německých autorů, ve které části rozdělené země budou žít. Východní Německo, pro něž se někteří z nich rozhodli, si ovšem za své působiště občas vybírali i umělci, již přicházeli ze zahraničí, dokonce z různých světadílů. V Německé demokratické republice (NDR) žili například americký písničkář Dean Reed, japonský fotograf Seiichi Furuya nebo španělský malíř Josep Renau Berenguer a přispívali k rozmanitosti toho, co němečtí historici umění nazývají „obrazové světy“ (Bildwelten).
Murály v Halle-Neustadt
Josep Renau Berenguer musel jako republikánský umělec na konci občanské války ze Španělska emigrovat. Odjel do Mexika, kde se seznámil s místním muralismem a spolupracoval s jeho klíčovým představitelem Davidem Alfarem Siqueirosem. V roce 1958 se vrátil do Evropy, ale místo Španělska, kde byl stále u moci Franco, se usadil v NDR a začal se zde živit zakázkami na velkoformátové nástěnné obrazy ve veřejném prostoru, inspirovanými právě mexickým muralismem. Krátce po jeho příjezdu se vedle starobylého univerzitního Halle začalo plánovat nové socialistické město, kam se měli nastěhovat zaměstnanci místního chemického průmyslu. Právě z Halle-Neustadt, jehož stavba začala na počátku šedesátých let, se pod architektonickým vedením Richarda Paulicka stal ve své době nejambicióznější projekt východoněmeckého urbanismu a k jeho prestiži měly přispět i umělecké realizace. Vznikla zde Rada pro výtvarné umění, která rozdělovala zakázky a snažila se zajistit, aby výtvarná výzdoba veřejného prostoru byla s architekturou montovaných panelových domů v symbióze.
Renau v Halle-Neustadt vytvořil své nejvýznamnější práce. Se svým týmem se zaměřil na areál vzdělávacího centra, pro který navrhl sérii velkoformátových murálů mexického typu, jejichž rozměry odpovídaly měřítku nového města: Pochod mládí je čtyřicetimetrový panoramatický výjev a dvojice vertikálních obrazů na motivy Triumf člověka nad přírodou a Jednota dělnické třídy pokrývá vnější stěny výtahových šachet přes celou výšku desetipatrového domu. Velký formát těchto keramických stěn Renauovi umožnil kombinovat na způsob montáže různé prvky socialistické ikonografie a uspořádat je do narativních schémat vrcholících utopickými výjevy budoucnosti. Titulní „pochod mládí“ tak ústí v idealizovaný obraz nového socialistického člověka. Vítězství nad přírodou je vyjádřené kosmickou raketou, která startuje nad siluetou industriálního města. Zvolená tematika (kterou španělský umělec musel několikrát přepracovávat) odpovídala místnímu chemickému průmyslu i představě, že nové prostředí zformuje nového člověka.
Utopické desetiletí
I když se Renau podílel i na výzdobě dalších budov, jeho práce pro Halle-Neustadt je unikátní. Socialistické umění ve veřejném prostoru, pro něž se v Česku vžilo označení „vetřelci a volavky“, zřídka dosáhlo takové monumentality. Kromě zmiňovaného příkladu vzniklo v NDR ještě několik nových měst, ta ale byla založena ještě v období stalinismu, zatímco Halle-Neustadt je projektem šedesátých let, a i proto se Renauovy velké keramické stěny vyznačují vyhraněnou moderností: geometrickými tvary, výraznými barvami, principem montáže a silnou stylizací. Oliver Sukrow, který se španělsko-mexicko-německému malíři věnuje v podrobné publikaci Arbeit. Wohnen. Computer. Zur Utopie in der bildenden Kunst und Architektur der DDR in den 1960en Jahren (Práce. Bydlení. Počítač. K utopii výtvarného umění a architektury v NDR šedesátých let, 2018), označuje období mezi stavbou Berlínské zdi v roce 1961 a odvoláním generálního tajemníka Sjednocené socialistické strany Německa Waltera Ulbrichta roku 1971 jako „utopické desetiletí“ vědecky a technologicky založeného socialismu. Zatímco Ulbricht vnímal Halle-Neustadt jako svůj srdeční projekt, za jeho nástupce začalo stagnovat. Projevily se notorické problémy monotónních a monofunkčních sídlišť, včetně kontrastu mezi rychlostí, s níž velké obytné bloky vyrostly, aby zaměstnanci měli kde přespávat, a pomalým tempem, s nímž přibývaly služby a občanská vybavenost. Východoněmecká „Hanoj“ – neboli „Ha-Neu“ (hříčka kombinující zkratku pro Halle-Neustadt s názvem vietnamské metropole) – tak začala upadat.
Dynamické, barevné obrazy utopie budoucího socialismu dnes kontrastují se zašlostí domů, které se vyprázdnily poté, co téměř polovina obyvatel Halle-Neustadt po roce 1989 odešla na Západ. Tento kontrast jen umocňuje „ostalgické“ pocity turistů, kteří si Renauovy spektakulární murály občas přijedou vyfotografovat, aby je pak nahráli na sociální sítě. Tím se ovšem ztrácí hlavní záměr jejich autora, jenž je v souladu s principy mexického muralismu komponoval tak, aby vyobrazené scény postupně gradovaly před pohybujícím se divákem.
Výměnné pobyty
Kromě turistů se o Renauovy nástěnné obrazy a jejich kontexty začali v posledních letech důkladněji zajímat také historici a historičky. Z jejich bádání vyplývá, že se institucionální opory socialistického internacionalismu koncentrovaly zejména ve střední Evropě a přispívaly k mezinárodní mobilitě umělců a rozmanitosti místní umělecké praxe. Mezi významné instituce v této době patřila Hochschule für industrielle Gestaltung, která sídlila právě v Halle. Její představitelé pomohli založit obdobnou školu zaměřenou na užité umění a průmyslový design v Havaně a zajišťovali výměnné pobyty. Studenti z takzvaného třetího světa si často volili obory užitého umění, protože získané technické znalosti mohli uplatnit při práci na zakázkách. Sám Renau se mimo vlastní dílo věnoval vedení soukromé umělecké školy.
Přestože je jeho případ v NDR unikátní a srovnatelné murály bychom v Československu asi nenašli, i u nás působilo nemálo umělců z Iráku, Chile, Indie a dalších zemí. V Praze sídlil Mezinárodní svaz studentstva a Univerzita 17. listopadu, která studenty umění přeposílala na Akademii výtvarných umění nebo Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. O tom, čím se u nás tito studenti a studentky zabývali, máme jen velmi malé povědomí. Byli zapojení do institucionálních rámců socialistického internacionalismu, které také nejsou dostatečně probádané, protože český dějepis umění dominantně pracuje s představou autentičnosti a z období státního socialismu se pod tímto heslem snaží vyhmátnout autory, kteří skutečně či domněle pracovali v ústraní ateliéru, mimo systém oficiálních institucí a zakázek. Právě pojem „obrazové světy“ by nám snad pomohl uchopit jako relevantní i jiné typy umělecké práce a důkladněji prozkoumat, jestli struktury socialistického internacionalismu přece jen nepřivedly do Československa někoho, kdo by vytvořil podobně fascinující práce jako Josep Renau.
Autor je historik umění.