Dívám se na něj, jsem to já

Je to takový návrat do dvora, kde se děly věci, kterých si pětiletý kluk všímal. Později ty věci nabyly na významu, na rozdíl od jiných utkvěly a teď, kdy je z kluka básník, kterému život nakládá i bere, zase na něj dorážejí. Staré a nové obrazy minulých událostí, přepodstatněné v živé znaky jednoho konkrétního osudu – jeho vlastního. Těmi obrazy si básník ulevuje, jimi se snad lépe chápe. O jejich výmluvnost pro sebe i pro druhé vede němý, nedramatický, o to však sveřepější zápas, který by nepochybně vedl, i kdyby těch básní nebylo. Taková radost, že někdo píše a má o čem! Kůlna, stodola a v ní ponk, zahrada, kde schnou šaty, jabloňový sad. Velká vrata ze dvora vedou do vsi, kde je hospoda a kostel, kde teče potok a staví vlak. Je to všechno tak prostě určité, nesmyšlené, až je to obecné, jeho i naše. Radek Touš je alespoň částí své zkušenosti člověk venkovský, jehož obraznost, má­-li se potýkat s vypsáním jednoho údělu, čerpá z imaginária venkova. Poznání rámují stromy, prozření za ním chodí do dvora. Láska se rozvaluje v poli, osamělost doléhá v sadu. Lidi ve městech mají žalostně prázdné kapsy. Kdo z vás si myje ruce solvinou?

Vykřikly za dvorem lopaty hlíny

Štičí kost je sbírka o třech nestejnorodých oddílech. Druhý a třetí se mají k tomu prvnímu jako poznámky pod čarou k vlastnímu textu, pokud tedy nechceme krkolomně rýsovat jejich souvislosti – třeba že druhý oddíl o lásce je tu jako náladový kontrapunkt k oddílu prvnímu o smrti a že oddíl třetí se vrací, už bez lásky, tam, kde to kdysi začalo: v osamělosti každého, kdo si uvědomí, že musí jednou umřít.

Jádrem prvního oddílu je epizoda o chytání štik, kterou autor vypráví natřikrát. Prozaic­ké party prokládá krátkými básněmi, které v kompozici celku fungují jako dlouhé, pomalé záběry na určitý detail, jehož smysl se dává všanc v minimálním kontextu: „v nehledané chvíli// když myslel/ že je sám/ vykřikly za dvorem/ lopaty hlíny“. Zatmívačka. „Vypadlo to// v celém domě/ pod okny projíždějí/ vagóny noci“. Autor tímto filmově objektivujícím způsobem nejen napíná pozornost čtenáře, ale znejišťuje i to, co se vlastně událo. Podle všeho možná tohle: K ránu, cestou z hospody domů, nachytal básníkův otec v potoce „plný kýbl mladých štik“. Přinesl je na dvůr, kýbl vylil a do polomrtvých štik se pustili psi. Až potud nemám o tom, co se stalo, žádné zvláštní pochybnosti, dál je to pouze interpretace různých náznaků: jemné kosti štik se psům vzpříčily v krku, psi se udávili a otec pro ně musel vykopat hrob.

Když poprve čtete verše „vykřikly za dvorem/ lopaty hlíny“, ještě netušíte, že to „v tátových rukou vykřikly lopaty hlíny“, že hlínou zřejmě zaházel mrtvá těla psů a že jeho pětiletý syn u toho byl. Lopata, jako každá jiná němá věc, vykřikne asi tak, že se její viděné, slyšené nebo jen tušené činnosti lekne „v nehlídané chvíli“ člověk. Uvědomí si, proč se tu lopatou hází, a hrůza v něm vykřikne. Dobrá ukázka obrazové zkratky, které Touš umí.

Kudy tenkrát kam

Co ale tahle epizoda o lovu štik znamená pro autora dnes? Proč bychom měli spolu s ním „chytit za cíp košile a přitáhnout zpátky“ vybělenou štičí hlavu, totiž smysl někdejších událostí? Když Touš začíná o otcově kousku s nenadálými následky vyprávět, říká taky: „Mohly mi být asi tak čtyři pět, ale jsem u toho s ním, na břehu potoka, co teče z Němčic do našeho rybníka, a chytám ty štiky ještě ve vzduchu, sbírám je ze země a z ničeho nemám strach.“ Nerad bych ten dramatický přechod k historickému prézentu četl jen jako narativní figuru. Vždyť je to výraz synovy účasti s otcovým počínáním, která, když na to přijde, trvá dodnes. A ono na to přichází čím dál častěji, jak se zdá už podle toho, že byla Štičí kost vůbec napsána.

Abychom si to ujasnili. Jeden myslí, že smysl toho, co každou chvíli zapadá za okraj přítomnosti, najde vždycky, „až bude chtít“. Ale většinu z toho nenajde a něco málo se ohlásí samo. Člověk hledá přítomnost; minulost najde básníka. Když zase po mnoha letech prší přes noc, „od rána s otcem natahujem sítě/ mlčíme/ ukazuje prstem kudy/ tenkrát kam“. Ve Štičí kosti ukazuje Touš úplně stejně kudy tenkrát kam. Bojím se, že takhle prosté to je. Na celý život.

Autorovu „já“ se v básních skoro nic artikulovaně neděje. Skromně poodstoupilo, dívá se a chápe. Nikoho nepřesvědčuje, nevyslovuje vlastní úsudek. Účastní se. „Já“ se pozoruje jako „on“ a konečně vidí, co by vlastníma očima nevidělo – „zahrál v sadu// na prázdné rukávy“. Křehkost jeho prozření mu nedovolí vyslovit se zpříma. Bylo by to proti smyslu jakéhokoli porozumění. Prožívá v obrazech, ba teprve v nich. To je velká přednost Toušovy pozorné poezie – moci se podívat na sebe jinýma svýma očima.

Autor je literární kritik.