Když dějiny píší policajti

Devadesátky nejsou první kriminálka, která na bouřlivou restauraci kapitalismu v Česku nahlíží přinejlepším zdrženlivě. Petr Nikolaev, Jan Pachl a Jan Hřebejk dost podobnou optikou natočili Příběh kmotra (2013), Gangstera Ka (2015) a Rédla (2018). Ani orlické vraždy seriál Petra Bebjaka a Josefa Mareše nezpracoval jako první. Už před sedmnácti lety je se Sametovými vrahy (2005) předběhl někdejší předseda KSČM Jiří Svoboda, který jistě neměl důvod na první polovinu devadesátých let vzpomínat s nostalgií: v roce 1992 ho na Mikuláše pobodal maskovaný muž, pravděpodobně s politickým motivem. Možná i to byl důvod, proč svou pozornost soustředil zrovna na orlický gang.

Podle skutečné události

Jak je tedy možné, že se Devadesátky setkaly s tak ohromným zájmem diváků a následně také médií, která se teď snaží co nejvíc vytěžit staré zločiny? Pouze s nostalgií, nízkými standardy pro „pondělní“ kriminálky a disclaimerem „podle skutečné události“ si při vysvětlení nevystačíme. Zodpovědět tuto otázku nám může pomoci srovnání s jiným historizujícím seriálem, který se rovněž odehrává v prvních deseti letech po zhroucení starého režimu, vychází ze skutečných kriminálních případů, tvůrčím způsobem nakládá s žánrovými klišé, v druhém plánu zachycuje dobové metody kriminalistické práce, a ještě v něm zásadní roli hraje arménský boss – tedy se sérií Babylon Berlín (2017–2020).

Lze namítnout, že seriál podle románů Volkera Kutschera se odehrává za kolabující Výmarské republiky, ale základ mají obě díla v podstatě stejný. Tým kolem Toma Tykwera, Henka Handlegtena a Achima von Borries se vrátil do hédonistické epochy po skončení první světové války a skutečné události (krvavý máj 1929, střety policie s komunisty a sociálními demokraty nebo vraždu nacistického předáka Horsta Wessela) odvyprávěl jako expresionistický film nebo jako film noir, s gangy komunistů a nacistů a femme fatale v podobě ruské aristokratky. Podobným způsobem nakládají režisér Peter Bebjak a scenárista Josef Mareš s domácími kauzami devadesátých let, které druhý jmenovaný pomáhal vyšetřovat. Jen jejich vzorem jsou americké detektivky z osmdesátých let s okázalými padouchy, opotřebovanými toxickými policajty, případně prostitutkou, která k jednomu z detektivů přijde se srdcem na dlani a klíčovou informací.

V šesti z deseti případů je toto prolnutí přístupu true crime s otřepanými postupy divácky atraktivní. O měsících práce celých útvarů se nehovoří, zato je mimořádný důraz kladen na kostýmy a výpravu. Vzácně civilní je dokonce i žargon, kterým kriminalisté probírají neobvyklé kauzy. Série nenudí dokonce ani scénami, které šustí papírem. Probírání se zápisy z výslechů, domlouvání potápěčů nebo noční byrokratický maraton, který předcházel zatčení orlického gangu, naopak patří k nejpůsobivějším výjevům české seriá­lové tvorby.

Dělat brajgl

Z takto nastaveného konceptu netrčí ani přesný opak promyšleného zločinu, amatérsky provedená vražda Ludviky Jonákové. Konečně, Ivan Jonák byl v lecčem přece jen prototypem zločince dané doby. Na jednu stranu jako bývalý taxikář uměl v pravý čas na pravém místě zapříst rozhovor s kýmkoliv o čemkoliv a získat si ho. Na stranu druhou si naivně představoval, že český boss si může dovolit totéž co jeho američtí protějškové, které znal z béčkových akčních filmů. Na špinavou práci si zjednal komando zoufalých kladenských Romů, kteří v Praze trefili akorát na Václavské náměstí, nezaplatil jim a policii pak při výslechu střelce nepřímo popsal.

Devadesátky drhnou až v momentech, kdy je těžké rozklíčovat, jestli scenáristé prvky macho kriminálky z osmdesátých let ohýbají záměrně, nebo s nimi pracuje jejich podvědomí. Jednou z největších slabin šestidílné série je totiž právě Marešovo alter ego zosobněné poručíkem Kozákem, které často splývá se scenáristovým superegem. Není například jasné, proč mladý poručík s prostitutkou Janou sem tam flirtuje. Vypadá to, že je šťastně ženatý a nemůže si na nic stěžovat. Pak scénář naznačí střet mezi ním a manželkou na mateřské, když Jana zazvoní u dveří jejich bytu, zasáhne však střih, aby hrdina zůstal hrdinou a mohl se zpětně obhájit bojem za spravedlnost.

Dvojznačné je ovšem nakládání s ženskými postavami obecně. Do jisté míry lze Devadesátky přijmout jako svéráznou variaci na zmíněné americké kriminálky, v nichž tvrdí správní chlapi šlapou po krku pakáži, zatímco jim ženy nosí kafíčko, vyřizují lejstra a pečují o děti. Chybí tu ale postava podobná asistentce Charlottě Ritterové z Babylonu Berlín, která nastavuje zrcadlo upocené chlapské kultuře. Ve velkém vyprávění Devadesátek o vzestupu sebevědomých mužů se objeví jediná vyšetřovatelka, která v seriálu plní symbolickou dějinnou úlohu mlčenlivého tokenu. Ostatní ženy se pohodlně vejdou do škatulek „světice“ a „děvka“.

Podobné je to s národnostními menšinami, byť je osvěžující slyšet od postav policistů přirozeně znějící rasistické narážky. Na druhou stranu by si seriálový „vor v zakoně“, obdoba Andranika Soghojana (v podání Bořka Slezáčka), i ostatní Arméni, Albánci nebo Makedonci po skoro třiceti letech zasloužili mluvit s jiným než ruským přízvukem a mít lidštější motivy než jen v Česku dělat brajgl. Berlínským babylonem se sice jiní uprchlíci z Východu – sovětští trockisté – také pouze mihnou, jejich masakr v ilegální tiskárně zanechá nicméně znatelně jiný dojem než seriálová přestřelka mezi Albánci a Armény v pražském klubu Kleopatra o skoro sedmdesát let později. Je to škoda i s ohledem na jednu z hlavních postav Devadesátek. Nepřirozená aureola morálního pilíře sboru kapitána Plíška (Martin Finger) by se rozplynula a jeho nostalgické vzpomínání na časy spuštěné železné opony by získalo současnější a zlověstnější odstín.

Dobrodružství kriminalistů

Schematičtěji tvůrci zpodobnili už jen reportéry TV Nova a ostravské potápěče. Sedmá velmoc spadla na úroveň obtížného hmyzu, který kolem kriminalistů neškodně krouží, až nějak přijde k zásadní informaci – chybí postava podobná Kutscherovu šťouralovi Samuelu Katelbachovi z Babylonu Berlín, blíženci Ta­­deusze Katelbacha a Egona Erwina Kische. Baníci v neoprenu jsou zase za ušlechtilé, ale nevypočitatelné divochy, kteří skoro zmaří vyšetřování, protože nechtějí zahynout v hloubce, která je pětadvacet metrů pod sjednaným limitem. A aby byl výčet opomenutých úplný, Mareš není dvakrát empatický ani k mladším ročníkům. Seriál s premiérou 9. ledna 2022 příliš nepočítá s tím, že plnoletosti dosáhla generace, která devadesátky nezažila a nestačí jí pouhé útržky zpráv o bojích na Balkáně nebo v Náhorním Karabachu.

Je pravda, že seriál neaspiruje na to rozklíčovávat hluboká traumata tak jako Babylon Berlín. Nezjišťuje, kudy vedla linie mezi vítězi a poraženými ekonomické transformace, ani nepředjímá pozdější vývoj. Stačí mu být uvěřitelnou kriminální podívanou pro všechny, ať už se na krimi na ČT dívají nebo ne. A to se mu daří. Že cit pro atmosféru i realismus tvůrce opustí, kdykoliv hrdinům od policie hrozí tvrdá prověrka jejich životního postoje, jim rating spíš zvedne, než sníží. Jestli totiž mají populární československé a české kriminální seriály typu Dobrodružství kriminalistiky (1989–1993) nebo Malého pitavala z velkého města (1982, 1986) něco společné, pak právě to, že jsou tak zabrané do aspektů kriminalistické práce, že opomíjejí složitý svět okolo.

Autor je publicista.