Krystalizované snění

„Sám a sám si vyjdu v noční tiši,/ bílá cesta z mlh se vynoří;/ noc je tichá, poušť hlas boží slyší,/ hvězda s hvězdou mlčky hovoří,“ zní – v českém překladu Marie Marčanové – první strofa Lermontovovy básně, která tvoří páteř Hrdinského činu (Podvig, 1932) Vladimira Nabokova. Avšak cesta z druhého verše je v ruském originálu kamenitá či spíše křemenitá a v Nabokovově malém románu se doslova proplétá textem a propojuje jej tak nejen s autorovými memoáry Promluv, paměti (1966, česky 1998), ale i s básněmi Slavičí sad Alexandra Bloka a Břidlicová óda Osipa Mandelštama, v nichž se křemenitá cesta jako echo Lermontovovy básně rovněž objevuje. V Hrdinském činu se tato cesta jednou mění v pěšinku „klikatě mizející“ v „hustém lese“ na akvarelu, jenž visí nad postýlkou malého Martina, jindy splývá s „jiskřivou cestou v moři“ vedoucí na Krym, kam již dospělého hrdinu „hrozny světel“ vábí Jalta, nebo se stává mystickou poutí do Molignacu, kde se Martin Edelweiss nechá zaměstnat jako nádeník na statku, aby – Lermontovovými slovy z téže básně – zakusil „sílu života“. Ostatně ruské slovo „blestit“ na konci druhého verše doslova hoří a jako mámivé světlo hrdinu žene do Zoorlandie, fiktivní země, a pak vstříc smrti – na kterou upomínají Lermontovovy závěrečné verše, jež jsou echem textu Noc se k cizím cestám sklání z Knihy písní (1827) Heinricha Heina.

Pro Martina Edelweisse, hrdinu románu, který překládal Danta, se křemenitá cesta stává metaforou duchovní poutě, na jejímž konci se otvírá propast, ať už se jedná o výlet do hor nebo o cestu do Zoorlandu jakožto metafory Sovětského svazu, kam směřují jeho poslední kroky. V tomto smyslu je přítomný román – stejně jako Lužinova obrana (1930, česky 1990) nebo Mášeňka (1926, česky 2008) – jakousi předmluvou k textu­-činu, který v něm chybí.

Vyvzpomínaná země

Martinův život se podobně jako život jiných Nabokovových hrdinů odehrává v jakémsi snovém oparu a protagonistova budoucnost se utváří jako ozvěna přítomnosti plné nejrůznějších znamení. Hrdina například na londýnských ulicích pozoruje ženy a nechá se zlákat evokací Bělého Petrohradu (1913, česky 1970) v podobě hlásky „u“, kterou ze sebe „našpulenými rty“ vydá prostitutka Bess, v jejímž náručí Martin skončí. Všechny Martinovy lásky – ať už je to Lída s foxteriérkou Lady, upomínající na Čechova, nebo Alla Černosvitovová, jejíž jméno jako by se vylouplo z krymského pohoří Jalja, či vypočítavá Soňa – se stávají echem hrdinova zážitku z dětství, kdy jej matka sešlehala jezdeckým bičíkem. V této sadomasochistické scéně, upomínající na dekadentně erotický román Posedlý (1905, česky 1970) Fjodora Sologuba, se odhaluje jádro intimního života většiny Nabokovových protagonistů.

Martin si v jednu chvíli všimne „schopnosti snění nepozorovaně krystalizovat a přeměňovat se ve skutečnost“. V jeho očích se vůbec vše neustále rozpadá a proměňuje jako přízrak – během zápasu s Darwinem se mu tak zdá, že se jeho přítel mění v jakousi kluzkou hmotu beze jména. Skutečnost nepřipomíná jen sen, ale neustále jako mimikry vše napodobuje – má to na svědomí čas, v němž skutečnost „krystalizuje“ tak, že se vše prolíná a vzájemně prostupuje jako v mlze. I samotný Martin chce splynout se svým okolím, ať už na cambridgeské univerzitě, v rodině Zilanovových či na statku v Molignacu. Kromě toho několikrát změní svou občanskou identitu: jednou spolucestujícímu ve vlaku namluví, že je Angličan, jindy majitelce hotelu v Molignacu, že je Švýcar.

Hrdinův sklon ke snění z jeho vzpomínek zvolna dělá přízračné území. Vymýšlí si fiktivní zemi Zoorland, která neodkazuje jen k tehdejšímu SSSR, ale také k Martinovu zvířecímu rodokmenu. Hrdina totiž svůj rod odvozuje od statkáře Indrikova, s jehož dcerou se oženil Martinův dědeček a jehož jméno v ruských legendách asociuje bájné zvíře Indrika, krále všech zvířat, někdy ztotožňovaného s jednorožcem. Zoorland jako by nenápadně vyrůstal z již zmíněného akvarelového obrázku: je hornatý a má asociovat ad absurdum dovedenou snahu po rovnosti. K zoorlandské společnosti se Nabokov vrátil ještě ve své povídce Vyhubení tyranů (1938, česky 2006), která v mnohém předjímá jeho pozdější, americký román Ve znamení levobočka (1947, česky 2002).

Mámivá světla

Jak jsem již naznačil, Martinovu životní pouť provázejí dva motivy: motiv křemenité cesty a motiv mámivých světel. Oba motivy se protnou ve vesničce Molignac, která tvoří jakýsi protipól temného Zoorlandu. Zprvu Martin ztotožňuje „mámivou hrst světel“, kterou zahlédl z okna vlaku, s Molignacem, kde pracoval na statku a žil v souladu s okolní přírodou. Ale později se dozví, že světla vůbec nemusela Molignac signalizovat, a celý jeho pokus dosáhnout světel, která jej provázejí na jeho cestě, a zakusit tak štěstí se ukáže jako iluze. Znamení, která Martin cestou viděl, byla možná klamem a možná jím byl i jeho pocit sounáležitosti s přírodou. Podobně Martinovu představu o Zoorlandu nakonec „ukradne“ s pomocí Soni spisovatel Bubnov a použije ji ve své povídce. Znamení jsou ambivalentní, na jedné straně demonstrují svoji iluzivnost, na straně druhé svým přízračným mámením neúprosně ženou hrdinu vstříc jeho konci.

Martin se potřebuje odpoutat od neopětované lásky k Soně, stejně jako od emigrantského života, a rozhodne se uskutečnit výpravu do Zoorlandu, která se čím dál víc stává návratem do dětství a ke zvířecím, mytologickým kořenům rodu. Koneckonců hotel, ve kterém se Darwin na konci příběhu ubytuje, je naproti berlínské zoologické zahradě, jako by Martin poté, co konečně Darwina našel, zmizel právě v ní a jako by zahrada byla vchodem do tajemného Zoorlandu. Podobně tomu bylo i v Nabokovově povídce Návštěva muzea (1939, česky 2004), kde prohlídka expozice vyústila v nechtěný návrat do Ruska. Teprve na konci románu se ukáže, že čin, po kterém Martin tak zoufale touží a jejž nakonec uskuteční, je ve své podstatě absurdní. Martinův hrdinský skutek – zcela v intencích Nabokovovy tvorby, v níž se některé aspekty mají tendenci neustále negovat – jako by popíral sám sebe. Hrdina se rozhodne pro návrat do Ruska jako jakýsi průzkum nebo inspekci uzavřeného světa – jako by hodlal vstoupit do akvarelového obrázku ze svého dětství a sestoupit do propasti, která na něj během jedné z výprav do hor čekala za kamennou římsou.

V hustém porostu vět

Martinovy pohlednice, které jeho matce posílá Darwin jako signály, že Martin stále žije, jsou mimikry. Svou klamavostí poukazují na po­dvojnost reality, kterou nelze oddělit od iluze. Martin jako by visel nad propastí, prsty zachycen za zbytky svého dětství, které se mu doslova drolí pod rukama. Teď už jen se pustit. Poté, co navštíví Darwina a oznámí mu svůj úmysl odjet do Ruska, jako by se rozplynul ve vzduchu a objeví se už jen jako vzdálený hlas v telefonu. Závěrečné zmizení hlavního hrdiny je pro Nabokova takřka emblematické – tak mizí sebevražedným skokem z okna Lužin a podobně se Fjodor z Daru (1938, česky 2007) nebo Pnin rozplývají jako sen.

Nabokovovy romány působí rozostřeně, jejich jazyk se pohybuje na samotné hranici zřetelnosti. A takový je i Hrdinský čin, spletený z hustého porostu vět, jimiž jen občas pronikne světlo či jimi vede úzká cestička. Děj je záměrně potlačen a není důležitý. Jen někdy je nám dáno vyjít z lesa, abychom se zorientovali a nabrali dech. Všechno, co víme, jsou jen naše dohady, neboť mezi větami – jako mezi stromy hustě vysázenými vedle sebe – není skoro nic vidět. To však není důležité, důležité je umět se textem opájet. Nabokovův Hrdinský čin neustálou pozorností k detailům, k rozmanitosti a členitosti křehké reality i svou schopností propojit jednotlivosti do jednoho souvětí – a prostoupit je tak harmonií, kterou vyzařují jako nějakou podivuhodnou korespondenci – patří k Nabokovovým nejkrásnějším rusky napsaným románům.

Autor je spisovatel a komparatista.