Egon Bondy
677 / Afghánistán
Akropolis 2021, 232 s.
Poslední, dvanáctý svazek prozaického díla Egona Bondyho, jehož edici připravil Martin Machovec, sdružuje dva texty, které jsou spřízněny dobou vzniku i svou protiválečnou a (post)apokalyptickou tematikou. Editor v doslovu píše, že první próza je svým obrácením dovnitř undergroundové komunity dnes hůře srozumitelná, to ale zčásti řeší poznámkový aparát, a kromě toho Bondyho leckdy poněkud kryptický text obstojí i bez faktografické kotvy. V novele 677 se tak po Starém Městě pražském, které je zároveň rozpadající se a zpola opuštěnou římskou gubernií, prohánějí známé undergroundové postavy Zajíček, Magor, Pánek či nihilista Venera a jejich životy jsou pečlivě sledovány „červenýma vejložkama“. Autobiografická postava vetchého básníka vrší kritické argumenty proti Chartě 77 („ani na vytření prdele se to nehodí“), vizionářsky přednáší o sociopolitických tématech, disputuje o smyslu života a povaze duše nebo jen bloumá pod vlivem farmak po pražských ulicích jako „bídně nafetovaný svatý“. Poučná je sonda do fungování malostranských hospod a pozoruhodná je i kapitola o realismu v literatuře. Druhá próza, psaná podle autorových slov jako reakce na vstup sovětských vojsk do Afghánistánu, zřetelně navazuje na Invalidní sourozence. Mezi obrazy z putování po zpustošeném světě autor rozvažuje o zavrženíhodnosti války i o tom, že osud lidstva je dnes „v rukou větších sviňáků, než jaké si dovedl představit sám božský markýz“. Až nepříjemně živé a aktuální prózy o nepoučitelnosti lidského druhu.
Karel Kouba
Marek Baroš
Les
Prostor 2021, 176 s.
Znáte to: když dva dělají totéž, není to totéž. Když se valašskomeziříčský dramaturg Marek Baroš, povzbuzen nejspíš úspěchem loni vydaných Pohádek ze skládky, pustí do postapokalyptického románu, výsledek rozhodně nepřipomíná McCarthyho Cestu (2006), jak se poněkud zpupně píše v nakladatelské tiskové zprávě. Troufl bych si soudit, že autora takzvaně napadl námět, zpracoval jej a předložil nakladateli, který text prostě přijal a vydal. Nemohu si pomoci, ale není mi vůbec jasné, jaký je smysl celého příběhu a jakému cílovému čtenáři je vlastně určen. Látka je to dost otřepaná: skupina lidí putuje po světě zpustošeném blíže neurčenou katastrofou a setkává se přitom s primitivními tlupami a tomu odpovídajícími podobami násilí, které ovšem není vzdálené ani jim. Trojice s apelativními jmény Prst, Malá a Dcera jednoduše jde krajinou, nachází zbytky civilizace, ubližuje si navzájem a potom se ze svých zranění léčí… Vlastně ani není jasné, proč se próza jmenuje Les, když nejčastější kulisou jejich cesty jsou lidská sídla, respektive jejich pozůstatky. Barošova zjevná snaha o symbolické či nadčasové vyznění příběhu, z něhož by snad mohlo vyplynout jisté „poselství“, ovšem přichází vniveč. Nevyužit zůstal moment, kdy Dcera v závěru jako jediná promluví lidským hlasem, zatímco všichni ostatní se celou dobu domlouvají posunky. Stejně tak je škoda, že nebyla vysvětlena příčina katastrofy – víme jen to, že umírali lidé řídící auto. Nejspíš ani autor nevěděl… A tak zůstala jen nuda, šeď a banalita.
Erik Gilk
Eduard Štěpař
V zajetí hrůzy, šílenství a děsu
Trampská osada Fetišáci 2021, 200 s.
Povídka Ursuly Le Guinové Pytlák, podle které Henry Jenkins svou knihu o fanfikci pojmenoval Pytláci textů, vypráví o prostém vesničanovi, jenž se vetře do mikrosvěta pohádky Šípková Růženka. Fanfikci v různých jejích podobách lze skutečně chápat jako pokus vepsat sebe sama do některého již existujícího fiktivního světa, zabydlet se v imaginárních vesmírech. Povídky amatérského spisovatele Eduarda Štěpaře spojuje snaha nacházet ve vlastním prostředí stopy popkulturních mytologií dvou mistrů weird fiction H. P. Lovecrafta a Roberta E. Howarda. Předmluva i doslov povídkové sbírky V zajetí hrůzy, šílenství a děsu ostatně oceňují právě propojení Štěpařova koníčku, jímž je tramping, se zálibou v klasické brakové literatuře. Jeho texty vznikají hlavně jako zábava pro autora a jeho kamarády, kterým je s oblibou předčítá při trampských výpravách – knihu koneckonců vydala jeho domovská trampská osada Fetišáci. Čtenář, jenž autora nezná osobně, se tak občas ocitá v pozici náhodného posluchače cizích zasvěcených hovorů, jindy ho naopak překvapí bizarní kombinace táborových historek a okultního hororu. Povídky, v nichž autor míchá trampskou poetiku a lovecraftovský horor, jsou také z celé sbírky nejzábavnější. V textech napodobujících howardovskou „sword and sorcery“ se naopak vytrácí kontakt s realitou a na povrch vystupují stylistické a vypravěčské nedostatky, které jinak Štěpař dokáže zastřít nakažlivou pytláckou radostí.
Antonín Tesař
Denis Demonpion
Houellebecq
Přeložila Jovanka Šotolová
Odeon 2021, 376 s.
Když se rozhodnete napsat životopis nejznámějšího žijícího francouzského spisovatele Michela Houellebecqa, můžete si být skoro jistí, že kontroverzní autor, jenž dává rozhovory jen vyvoleným a těžko snáší jakoukoli kritiku, vám v tom nebude nijak nápomocen. Novináři Denisu Demonpionovi tudíž nezbylo než obejít literátovy kolegy, spolužáky, nakladatele, redaktory, rodiče a přátele (což je v Houellebecqově případě velmi sporná kategorie) a pokusit se osvětlit příběh tvůrce, který se svou minulost snaží retušovat či přímo přepisovat (a to včetně data narození). Demonpionovi se podařilo sestavit poměrně podrobný a věrohodný obraz autora, o němž můžeme na jedné straně tvrdit, že je v zajetí sebelásky, a na druhé, že je zmítán nejistotou a pocity méněcennosti, že je stejně tak cynik jako člověk toužící po něze a lásce, což ostatně dobře zapadá do psychoanalytické diagnostiky narcistních poruch. Pokud ovšem něco Houellebecqa definuje, je to především cílevědomost a neomalenost, s níž si z pozice literárního outsidera došel za svým úspěchem. Problém neautorizovaného životopisu pak nespočívá ve spisovatelově mlčení a mlžení, ale v tom, že Demonpion spíše rezignoval na oblast literární teorie a do interpretace Houellebecqových textů se raději příliš nepouští. Sledujeme tedy „život“, ale chybí „dílo“. Těžko se pak zbavit dojmu, že Demonpion sází spíše na čtenářský voyeurismus, což nakonec připomíná strategii, za niž hrdinu svého životopisu tak často kritizuje.
Lukáš Rychetský
Nitram
Režie Justin Kurzel, Austrálie 2021, 112 min.
Premiéra v ČR 17. 2. 2022
Proti filmu Justina Kurzela Nitram protestovaly instituce v Tasmánii ještě před začátkem natáčení. Režisér, který se už dříve věnoval sériovým vrahům z australské historie ve filmech Snowtown a Pravdivý příběh Neda Kellyho a jeho bandy, totiž ohlásil, že se chystá vytvořit film o citlivé události z nedávné minulosti – masakru v Port Arthuru v roce 1996. Příběh střelce, který v devadesátých letech v turistickém středisku zavraždil několik desítek lidí, Kurzel stejně jako v předchozích filmech vypráví z pohledu zločince. Samotný masakr nicméně tentokrát ve filmu neinscenuje, vrahovi dal jméno Nitram (anagram křestního jména skutečného útočníka Martina Bryanta) a z jeho životopisu vynechal řadu detailů, které by mohly působit senzacechtivě. Namísto toho předkládá outsiderské drama o ambivalentní postavě deprivovaného a nejspíš lehce mentálně postiženého mladíka, který žije bez perspektivy v australském zapadákově. Spíš než enigmatický snímek o střelcích na střední škole Slon (2003) připomíná Nitram devadesátkové portréty nihilistické mládeže: zdůrazňuje problematický vztah mladíka k jeho matce, ale také špatnou lékařskou péči nebo snadný přístup ke střelným zbraním. Není to ale ani komplexní sociologicky pojatá patologická studie. Film nezaujímá výraznější stanovisko a spíš nás nechává pozorovat Nitramovu bezútěšnou každodennost. Nejvýraznějším prvkem jsou nakonec strhující výkony Caleba Landryho Jonese v titulní roli a Judy Davisové coby hrdinovy matky.
Antonín Tesař
Útoky na zboží: Masky, mikrofilm, časové osy
Fotograf Gallery 10. 2. – 2. 4. 2022
Černobílé titulky kapitálkami přes polovinu prvních stran více či méně bulvárních novin („Anarchist bomb gang – great London hunt“), Británie počátku sedmdesátých let, levicová teroristická skupina The Angry Brigade, její člen Stuart Christie, který spáchal nepovedený atentát na generála Franca, jména a fotografie dalších členů skupiny, mezi nimi i mnoha žen, bombový útok na televizní přenos Miss World… O co jde? Jedná se o přefotografované články z archivních mikrofilmů, jež jsou součástí projektu Báry Mrázkové Daily Mirror (2008) a vidět je můžeme na skupinové výstavě v galerii Fotograf, věnované památce fotografa Filipa Lába, který loni předčasně zemřel. Výstava různými způsoby tematizuje předávání informací v současné společnosti skrze uměleckou tvorbu. Vystaveny jsou mimo jiné působivé Lábovy fotografie z alterglobalizačních demonstrací proti zasedání Mezinárodního měnového fondu v Praze roku 2000. Tyto snímky svým nezvyklým širokým formátem a velkou mírou estetizace vybízejí k otázkám nad podobou současného aktivismu a angažovaného umění. Na aktuální pandemickou situaci reaguje v podcastu Transmission (2021) umělecká dvojice Ines Doujak a John Barker, jejichž přístup je na hony vzdálen spotřebitelské žurnalistice. Prostřednictvím koláže dat a příběhů (třeba o „Tyfové Mary“, irské imigrantce a bezpříznakové přenašečce tyfu, která strávila na začátku minulého století skoro třicet let v karanténě) autoři upozorňují na opakující se vzorce příčin i následků pandemií v historii lidstva.
Marianna Placáková
Ridina Ahmedová, Alena Dittrichová
Sádlo
Studio Hrdinů, Praha, psáno z reprízy 22. 2. 2022
Obří koule vytvořená ze zmuchlaných hadrů se ztěžka valí po jevišti, načež se z ní vyklube hudebnice a zpěvačka Ridina Ahmedová jen ve spodním prádle a dlouze a významně se zadívá do publika. Po chvíli si ale uvědomíme, že hlavní roli v téhle situaci hraje pohled opačný – zírání publika na její „sádlo“. Inscenace Sádlo, kterou Ahmedová performovala i na letošní Malé inventuře, je „představení pro jednu ženu a okolí s názorem“ a vzniklo v režijní spolupráci s Alenou Dittrichovou na motivy stejnojmenné šestidílné podcastové série rádia Wave, která zaznamenala na začátku minulého roku značný ohlas. Jde o divadlo, které působí jako terapie a jednotlivé scénické nápady v něm pobaví – třeba když si Ahmedová rudou rtěnkou namaluje přes záhyby kůže na břiše obří rty a vzniklými ústy pak nechá promlouvat hlasy, které zazněly právě v podcastové sérii. Ženy vzpomínají na šikanu, kterou zažívaly kvůli „kilům navíc“, na odpírání jídla, na nadávky a zesměšňování ze strany příbuzných a blízkých… Zaujme i sekvence, kdy se analogicky k vrstvení oblečení, které má vše „nevábné“ zakrýt, vrství melodie – za pomocí looperu Ahmedová vytvoří pouhým hlasem mohutný souzvuk, který po čase začne publikum téměř terorizovat. Performance sice nepůsobí tak silně a očistně jako úspěšný podcast, na to je zde scénických nápadů přece jen málo, přesto ale Ridině Ahmedové patří body navíc – nechat na svém těle, které muselo za svůj život unést kvanta urážek, pást oči plného hlediště, to si žádá odvahu.
Marta Martinová
Jean-Luc Guionnet
L’épaisseur de l’air
2LP, Thin Wrist Recordings 2021
Výčet hudebních aktivit saxofonisty a varhaníka Jeana-Luca Guionneta za posledních třicet let je tak pestrý, až překvapí, že donedávna nevydal žádnou sólovou saxofonovou desku. Přitom s altsaxofonem odehrál bezpočet samostatných koncertů. Jako by si uvědomoval úskalí, na které kategorie čistě saxofonových nahrávek naráží: ti, kteří tento nástroj milují, debužírují už jen na typickém zvuku, kdežto ti, kteří ho nenávidí, se poslechu raději obloukem vyhnou. Loňské dvojalbum však dokládá Guionnetovu schopnost oslovit oba tábory: nabízí ustálené saxofonové postupy, ovšem s tak podivným zvukem, že milovníky i odpůrce nahlodá pochybnost, zda slyšeli správně. Na prvním LP sice převládají úsporné improvizace, avšak bohatá škála přefuků či alikvótních tónů zahání představu, jak by měl saxofon znít. Instrument je zredukován na gestický nástroj, a nebýt pomlk, leckoho by mohlo napadnout, jestli nehraje stroj. Tekutý poměr ticha a zvuků ale tvoří napětí, které nedovolí pochybovat o tom, že cílem zůstává hudba. Druhé LP je formálně vstřícnější – ubylo uštěpačného troubení ve prospěch hudebních etud, avšak i tato „cvičení“ Guionnet podává zvráceně: opakující se motivy jsou mechanicky přesné a podobají se zvukovým projevům drůbeže. Fyzický aspekt hry je završen. Nahrávka vznikla na jeden zátah a název (Hustota vzduchu) s ní poeticky koresponduje, stejně jako s autorovými kresbami na obalu. Nakonec už je té poezie a hudby příliš, takže se po posledním tónu dostaví další důležitá potěcha – úlevné oddechnutí.
Patrik Pelikán