Násilí a televize

Gilgameš v Americe

První, koho jsem ve Williamsburgu potkal, byl nějaký Casey. Podle vlastních slov: syn veterána z Vietnamu, který se dodnes živí jako truhlář někde v Alabamě. Do Virginie prý Casey přijel jako já poprvé. Na rozdíl ode mě se o tomhle místě už kdysi dávno učil. „V okolí Jamestownu byla založena severoamerická civilizace,“ přeříkává, zatímco používá zadní stranu jídelního menu jako tabuli, čímž chce nejspíš parodovat americké školství. Jamestown a nedaleký Williamsburg byly pro jeho někdejší učitelku – manželku jiného veterána z Vietnamu, který se prý zbláznil – nejdůležitější látkou, kterou lze v hodinách dějepisu probírat. Podle Caseyho spatřovala v dobytí Ameriky hlavní a nepopiratelný původ veškeré civilizace na sever od mexických hranic. „Kráva,“ uzavřel celou historku o své dějepisářce Casey.

Nevěděl jsem o něm v tu chvíli ještě nic. Aniž bych si to přál, objevil se tento Casey u mého stolu v jedné z místních koloniálních kaváren a posadil se rovnou do velké koženkové sedačky naproti mně. Načež si k mému stolu objednal velkou kávu. A protože ne­­umím lidi odmítat, následující půlhodinu mi ukazuje, co všechno stihl od oběda nafotit: dřevěný kostel, zaprášená cesta, obtloustlá rodina, znuděné horko. Všechno to má vytištěné na krásném lesklém papíře. Až moc lesklém, jak tvrdí.

Uvelebený v křesle se teprve teď rozhlíží po podniku, kam se před třiceti minutami přiřítil. Pozoruje dřevem obložený bar, nahodile visící lapače snů, úctyhodnou sbírku nejrůznějších druhů whisky, vystavenou za přezdobenou vitráží, a spolu se mnou nasává vůni sušeného tabáku. Dřív než se ho stačím zeptat, kde si stihl fotky tak rychle vytisknout, řekne: „Tady za rohem jsem objevil celkem dobrou tiskárnu a chtěl jsem prostě tyhle úlovky rovnou vidět na papíře.“ Casey se na mě po každé větě podívá tak pronikavým pohledem, jako by ode mě vyžadoval nějaký důkaz, že mu to všechno věřím. Ze slušnosti pomalu kývu hlavou a teprve teď si uvědomuju, že nevím, jestli moje evropské posunky budou s to Caseyho uklidnit. Možná jsou to pro něj příliš jemná gesta.

Ale Caseymu prozatím moje přikyvování nejspíš stačí: viditelně ožil. A aby mi demonstroval, že opravdu umí fotit, začne si v průběhu našeho rozhovoru pořizovat různé momentky: bar, číšník kouřící v kuchyni, muž žebrající peníze na turistech. Objektiv vždycky pečlivě uzavře malou krytkou, která mu hned za několik sekund překáží v dalším a dalším nápadu. Střílí pohledem po bambusových židlích uprostřed kavárny, jako by se snažil donutit zdejší objekty k nějaké zajímavé akci. Jako by měl všechny obrázky v hlavě dávno předtím, než se mu naskytne příležitost je zaznamenat, snaží se vysílat své myšlenkové vlny a doufá, že je okolí vyslyší. Když nakonec marně míří na muže ve směšně malém kloboučku, který se ne a ne napít ze svého obřího frappé, přimáčkne Casey naštvaně krytku a začne opět rekapitulovat své dosavadní úlovky.

Když společně projdeme všechny nové přírůstky na displeji jeho foťáku, zavolá obsluhu a začne zase vyprávět. Kdysi prý začínal jako runner u seriálu Friends. Z tvůrčího hlediska to prý nebyla bůhvíjaká příležitost, ale mohl se alespoň hned po škole přestěhovat do New Yorku. Na facebookovém profilu mu dnes visí fotka s Matthewem Perrym. Na tu je Casey patřičně pyšný: Perry je prý dodnes opravdový kamarád, s chlubením to nemá vůbec nic společného. Z New Yorku se pak Casey už nikdy neodstěhoval a stal se z něj, jak sám tvrdí, žádaný kameraman. Většinou cestuje, aby si vybíral lokace, a snaží se udržet si rukopis. Tady ve Williamsburgu ale žádnou lokaci nehledá.

Během jeho nekonečného monologu mlčím. „Všechno, co o sobě vím, jsem se naučil z bohaté sbírky homevidea,“ přeříkává, jako by se svou řeč naučil nazpaměť, a snaží se tvářit moudře. „Každý rok navyšuju úložiště dat, aby bylo veškerý materiál kam ukládat. Ceny jdou pořád dolů,“ říká. Pak se zarazí a chvíli to vypadá, že si připravil pointu celého proslovu: „Problém je, že to dlouho neměl kdo třídit. Na to je potřeba někdo, kdo se ve fotce vyzná.“

„Zajímáte se o fotku?“ Tou otázkou – s důrazem na jednotné číslo, tedy nikoli fotky, což mělo nejspíš naznačovat jeho uměleckou či odbornou způsobilost – dokončí Casey přednášku a chvíli si mě opět významně prohlíží, jako by čekal na můj názor. Doufám, že nechce, abych se mu sám nabídl jako pracovní síla. A tak abych nemusel nic říkat, přivolám obsluhu a snažím se rychle vybrat nějaký nápoj.

Casey ještě chvíli fotí, jako by se měl do jeho fotoaparátu vejít celý Williamsburg. Všechno je třeba dobře zaznamenat, zakonzervovat a ovládnout. Nikdy předtím mi nebylo tak jasné, jak moc mi vadí fotografové: Casey jako by každým pohybem naznačoval, že tady ve skutečnosti nechce být. Při focení je soustředěný a zároveň se tváří zcela nepřítomně, jako by byl jen nějaký držák svého přístroje. Je ale jisté, že až to bude někomu ukazovat – a nejspíš to budu za chvíli právě já –, bude ve své vlastní verzi citlivým pozorovatelem, umělcem, možná i tichým stvořitelem. Je oblečený ležérněji než všichni ostatní. Nestojí v ničím hledáčku a pravidla reality jako by pro něj neplatila.

A opět: jak nepatřičně se ten člověk vyčleňuje ze svého okolí a zároveň právě odtud čerpá všechnu energii. Jak vysává ze světa duši a ze všech lidí okolo dělá objekty. Jak snaživě nakukuje za okraj reality. Bez čočky fotoaparátu – kterou si ne nadarmo neustále chrání plastovou krytkou – by tady musel být doopravdy a netvářit se, že je tu jenom od toho, aby všechno dokumentoval. Našlapuje jako v nějaké situační komedii, jako když někdo na divadle nahlas zašeptá. Jako by říkal „nejsem tu“ místo toho, aby tu do­­opravdy nebyl! Jeho fotoaparát mě odpuzuje čím dál víc.

Mám pocit, že chce přidat do svého obřího úložiště dat i můj obrázek. V jednom z uměleckých záchvatů se rozeběhne na druhý konec kavárny, odkud hledá úhel, ze kterého by do záběru dostal jak sklenici vody na stolku před sebou, tak palmu někde v půli cesty a doostřil i na můj pesimistický evropský obličej. Jako by chtěl Casey zbavit odpovědnosti za naše okolí taky mě. Jako by na téhle – lehce kýčovité a nostalgické – kavárně vůbec nezáleželo, jako bychom mohli stejně tak trávit čas kdekoli jinde na světě.

Po několika dlouhých minutách Casey konečně rezignuje a pověsí si foťák zpátky na krk. Ani si nevšiml, že celou dobu stojí mezi dvěma stoly. Z obou stran teď k němu zády sedí několik hostů, kteří se po něm sem tam ohlížejí. Trapnou situaci řeší tak, že předstírá vymyšlený, ale o to silnější akcent. Ze všeho nejvíc si přeju, aby se vrátil k mému stolu. Nebo nejlépe z kavárny úplně zmizel.

Konečně se Casey pohnul z místa a už mi z té dálky cosi signalizuje. Chce mi zřejmě po cestě něco objednat. Snažím se luštit jeho znakovou řeč: Chci pivo? – několik nerozluštitelných znaků – kávu? – pár dalších gest a mávnutí rukou. Vypadá to, jako by nacvičoval nějaký skeč. Signalizuju kávu a sleduju ho, jak konečně míří k baru, mimoděk do ruky bere pivní podtácek a za chvíli už s ním nervózně klepe doprostřed pultu. Barmanovi pak diktuje cappuccino pro sebe a pivo pro mě.

Konečně je Casey zpátky u mého stolu. Pití přináší sám, jako by obsluze nevěřil. Ještě než dosedne, začne zase vyprávět. Přijel si sem prý odpočinout po týdenním pobytu v Iráku. „Vždycky jsem chtěl vidět všechnu tu historii. Říká vám něco Uruk? Epos o Gilgamešovi?“ A ještě než se nadechnu, odpoví si sám: „Pardon, vy jste z Evropy, že?“ A já netuším, jestli to pro něj znamená, že Epos o Gilgamešovi musím znát, anebo že o něm naopak nemůžu mít ani páru.

Na Blízký východ se vydal sám (rodinu prý nemá), zatím jen obhlížet exteriéry. „Na Googlu najde člověk město Uruk za pár vteřin,“ říká. Několik rozvalin a původních cihel a zhruba deset hodnocení s jednou hvězdičkou. Přesně tohle si Casey prošel, než se do Iráku vydal. Po příjezdu ale zjistil, že se tam stejně nevyzná, a strávil tak několik nepříjemných dnů úzkostlivě zavřený uvnitř bagdádského hotelového pokoje. Zmožený provozem na ulici a nekonečným uhýbáním před skútry na chodníku se rozhodl, že musí z velkoměsta co nejdřív vypadnout. S určitým strachem obvolal několik čísel, která mu doporučili na recepci, rozeslal několik zpráv a čekal. Jako první mu nabídku poslal průvodce jménem Gitesh. Ten mu vše bezchybnou angličtinou popsal a sám od sebe navrhl výlet ke tři sta kilometrů vzdáleným rozvalinám Uruku. Casey oslavoval šťastnou náhodu a s Giteshem ještě přes telefon uzavřel pomyslné přátelství. Ostatně, nikdo jiný tam tak dobře anglicky nemluvil.

Casey se neustále vrací ke svému iráckému výletu, jako bych se ho na to ptal. Na stole má přitom položené oba své chytré telefony. Pravidelně je mění, chvíli píše na jednom, chvíli na druhém. A oba střídavě zvoní, což Casey většinou komentuje slovy: „Pardon, Gitesh.“

Kdykoli chci něco říct, Casey mě předběhne: „Když jsme se před výletem do Uruku potkali, nejspíš jsem musel Giteshovi připadat jako obyčejný turista. Když ale pochopil, že jsem tam pracovně, něco se v našem vztahu změnilo. Naprosto se pro mé fotografování nadchl.“ Díky Giteshovu „nadšení“ si pak Casey evidentně zarezervoval další tři výlety autem, daleko od Bagdádu. Z čehož měl Giteshův podnik samozřejmě velkou radost.

Po pár dnech se Gitesh Caseymu tak zalíbil, že se rozhodl nabídnout mu práci. A to samozřejmě v americkém stylu – jak to popisuje sám Casey: vylíčil mu několik možností, které ho čekají, když zůstane v Iráku, přičemž všechny měly záhadně podobný a neslavný konec. Když tímto způsobem donutil Giteshe k vypití pracně sehnaného bourbonu, předestřel – jako talentovaný obchodník – nenápadnou poslední variantu, která měla jako jediná naznačovat šťastný a pokud možno vzdálený konec Giteshova života: práci pro Caseyho samotného, přímo ve Státech.

Historka měla očekávatelnou pointu: Gi­­tesh nabídku přijal a dnes je zaměstnaný jako Caseyho osobní správce dat. Vízum do Států ještě nedostal, a tak spolupracují aspoň na dálku. „Když chce člověk něco vybudovat, potřebuje někoho k sobě,“ řekne Casey povýšeně. Dál se prý uvidí.

Tím ale Caseyho vypravování nekončí. Zápletka je samozřejmě v dramatické shodě náhod: ve chvíli, kdy zpáteční letadlo z Bagdádu dosedlo na letiště v Norfolku, vjel konvoj amerických vojáků nedaleko Násiríje, tam, kde kdysi stávalo město Uruk, do pasti iráckých vojáků. Casey vytuší, že vím o té vele­známé příhodě jen velice málo. Rozhlédne se po místnosti a nakloní se blíž ke mně, jako by se bál, že ho někdo uslyší. „Byla z toho dost nepříjemná porážka,“ říká, „prostě ty naše rozprášili.“ Dnes už prý existuje spousta legend o tom, co se nedaleko Uruku tenkrát stalo. Casey několik minut vypráví o umírající devatenáctileté Američance, která před smrtí, těsně po tom, co domorodci odrovnali celou její jednotku, postřílela na oplátku kdoví kolik místních. Celé to zní jako z nějakého špatného akčního filmu.

Když Casey historku dokončí, odtáhne se zpátky a rozšafně se opře o svou část koženkové pohovky. Tváří se, jako by na chvíli byl hrdinou toho okamžiku on. A pak dodá: „Ale stejně jsme to prohráli, že jo.“ Udělá gesto rukou, které jako by zahrnovalo i mě, ovšem nejspíš v danou chvíli znamená všechny Evropany. Nakonec jen tak lehce bouchne pěstí do stolu, jako by chtěl naznačit, že musí ovládat hluboký zármutek.

„Ještě že tam zrovna nebyl Gitesh,“ naváže po chvíli Casey a posílá mu další várku dat z Williamsburgu. Prý se z něj pomalu stává Caseyho nejlepší kamarád. Jakmile se bude moct Gitesh přestěhovat z Indie (odkud pochází) na Západ, posunou prý spolu „celý byznys na jiný level“.

Svými velkými plány mě Casey naprosto unavil. A tak tady, v koloniální kavárně, ve skanzenu jménem Williamsburg, sedíme už dvě hodiny a čekáme kdoví na co. Když si jde Casey objednat pátou kávu, letmo se podívám na jeho smartphony položené na stole. Na obou telefonech svítí spousta přijatých i odeslaných zpráv, které Casey napsal – na jednom pod svým vlastním jménem, na druhém jako Gitesh. Rozhodnu se na to nijak nereagovat a užívám si chvilku klidu, dokud se nevrátí. Jeden člověk občas potřebuje druhého, i kdyby si ho měl vymyslet.

Násilí a televize

Zákaz plastových brček k nám přišel zdánlivě rychle.

Pan Pompozzi prý volal do kanceláře už minulý týden, ale až do dnešního rána se jeho novému problému nikdo nevěnoval. Odpověď na jeho zprávu chtěli kolegové nejspíš postupně odsouvat na nejzazší možný den. Dnes si ovšem jeho případu všiml jeden z jednatelů firmy – Pompozzi mu nejspíš musel osobně volat – a bylo nutné s tím rychle něco dělat.

U mého pracovního stolu tak už nějakou chvíli stojí naše sekretářka. Normálně by prý prostě zavolala, ale má spoustu poznámek s barevně vyznačenými pasážemi, a to se prý, jak jistě chápu, nedá poslat ani e­-mailem. Útlá, průhledná složka, na které jsem rozeznal kostr­baté písmo jednatele kanceláře, byla nadepsána jednoduše: „Pompozzi / Brčka“.

Zatvrzelý producent dobré pětiny nápojových brček v zemi byl prominentním klientem advokátní kanceláře, do které jsem – bez konkrétního životního plánu – po studiu práv nastoupil. Ze spisu jsem pochopil, že různým Pompozziho sporům se kancelář věnuje téměř deset let. Bylo zřejmé, že Pompozzi oplývá spoustou skvělých nápadů, které zdejším advokátům připadají spíše jako malichernosti. Protože ale brčka až dodnes vynášela spoustu peněz, nebylo třeba vztahy s jejich výrobcem jakkoli zpochybňovat. Já jsem navíc proti svému prvnímu klientovi neměl nárok cokoli namítat.

Byznysu s plastovými brčky, kelímky a jinými kuchyňskými drobnostmi se několik desítek let dařilo velice dobře. Teď se ale zdálo, že je všemu konec. Všichni, jejichž podnikání s brčky nějak souviselo, se divili, proč jejich zdroj obživy tak nečekaně vyschl. V několika médiích se sice už dříve objevila zpráva, že se zákaz brček po mnohaletých přípravách blíží, ale nikdo tomu nevěřil. Tedy až do minulého týdne.

Ohrožení veřejného pořádku, které se vyvinulo z nepatrné změny v zákoně, mezitím narůstalo. Každý aspekt života jako by byl stále více ovlivňován náhlou absencí kousku obyčejného plastu, který se po pravdě řečeno nikdy nikomu nelíbil, ale na který jsme si jednoduše zvykli. První týden se nepokrytě mluvilo o ohrožení soukromého vlastnictví, druhý o nebezpečné krizi a za měsíc už o konci epochy, jak jsme ji dodnes znali.

Přes veškerý křik bylo jasné, že brčka musejí z obchodů nakonec opravdu zmizet. Výrobci brček nejdříve zákazníky ujišťovali, že budou nové znění zákona i nadále porušovat. Jakmile ale začali někteří z klíčových prodejců své provozovny zavírat a spořádaně mluvit o nutnosti podřídit se právnímu státu, ostatní je brzy následovali. Nakonec se obě skupiny shodly na hromadném protestním podpálení části nerozprodaného zboží.

Novému trendu ovšem nepodlehl Pompozzi. Jako někdejší dvojka na trhu s plastovými brčky přišel na zdánlivě neprůstřelný způsob, jak svůj byznys udržet. Posledních třicet let – tedy celou dobu, co v zemi pobýval – vyráběl Pompozzi brčka takřka beze změny a chtěl v tom přirozeně pokračovat dál. A protože vlastnil jak výrobu, tak síť prodejen, rozhodl se velice rychle polepit všechna dostupná brčka ve svých jednatřiceti provozovnách státní vlajkou.

Důstojně a správně umístěná státní vlajka se stává státním symbolem. A jakékoli její poničení je tedy trestným činem. Vyvstala zásadní otázka: je trestnější prodané plastové brčko s nalepenou státní vlajkou, nebo snaha takové brčko – a tím i státní symbol – spálit? A co takový trestný čin na trestném činu? V hromadné konverzaci naší kanceláře mi vyskočí zpráva, ve které mě sám Pompozzi žádá o jedinou věc: abych se zítra ráno místo něj, tj. rovnou jako jeho právní zástupce – plnou moc zasílá kurýrem ještě dnes –, sešel se státním zástupcem, který jej navrhuje obžalovat z veřejného ohrožení.

Do vyhledávače jsem zadal celé Pompozziho jméno. Jako první na mě vyskočilo video, kde výrobce brček mluví o hrdosti. Tuto hrdost prý představují právě státní vlajky řádně zastrčené do úst – což následně demonstruje. Televizní reportér přikyvuje, pan Pompozzi srká z neznámého nápoje a pokaždé, když u toho vydá podivný zvuk, radostně se usměje. Pak se vystřídají – reportér dostane čisté brčko s krásnou státní vlajkou a srká nápoj ostošest, přičemž diváky ujišťuje, že se nejedná o alkohol. Spolupracovnice pana Pompoz­ziho mezitím opatřují další a další brčka samolepkami s národní vlajkou, až nakonec celý štáb veřejnoprávní televize obdrží vlastní sadu a dá se do společného srkání. „To abyste mi tu neumřeli žízní,“ říká podnikatel blahosklonně a rozlévá nápoj dalším a dalším novinářům okolo.

Pompozzi se stal mediální hvězdou a s cílem zachránit svůj byznys nechal dokonce polepit soupravy metra reklamou s bombastickými tvrzeními o bezpečnosti a ekologičnosti plastových brček. V místě automatických dveří pak prohlášení doprovázely příklady z praxe, kdy se měly ostatní náhražky – především brčka z bambusu nebo kovu – zarazit dětem do dýchacích cest a někdy dokonce způsobit smrt. Tato jeho reklama byla tak za hranou, že si za ni Pompozzi vysloužil právě žalobu, která mi nyní leží na stole.

Jak se zdá, Pompozzi ví i bez nás, co má dělat. Ještě než naše kancelář stihla v té věci cokoliv podniknout, domluvil si na jedné z nejsledovanějších televizních stanic rozhovor. Do hlavní večerní relace přišel zcela ne­­upravený a na první pohled tak pro něj nic neprobíhalo dobře. Ale i to byl záměr. Moderátor se přirozeně začal ptát na Pompozziho plány s plastovou „kontrarevolucí“, načež Pompozzi odpovídal zmateně, odbíhal od tématu, přeříkával se. V druhé části rozhovoru, u otázky „Na co z dětství nejraději vzpomínáte?“, se dokonce na půl minuty zasekl.

V jakémsi transu pak znova začal tím, že je jedináček. Musel si prý často hrávat sám – což je taky důvod, který mu teď „pomáhá nenechat se strhnout většinovým míněním“. Nejraději prý vždycky měl stavebnici metra. Hloubil tunely, stavěl soupravy, kombinoval různé druhy stavebnic. Speciálně si pak dával záležet na malých postavičkách, kterým přisuzoval důležité úkoly. „Vždycky mi záleželo na lidech,“ říká. Postavičky v metru popisuje tak detailním způsobem, až ho moderátor musí přerušit. Pompozzi, stále ještě jaksi duchem mimo, se nečekaně omluví a říká: „Měl jsem prostě rád metro.“ Tím je vysílací čas vyčerpaný.

Zatímco se půlka diváků směje, že lidi jako Pompozzi by neměli dostávat v televizi prostor a raději by se měli držet svého byznysu, když už s ním nechtějí přestat, internet se zaplňuje videi, memy a narážkami na Pompozziho televizní interview. Když dnes do Googlu zadávám heslo „Pompozzi metro“, nevyskakuje na mě skoro žádná zmínka o nevkusně polepeném metru, ale pouze stále ten samý rozhovor v různých variacích. Internet se baví.

Ještě chvíli sedím u počítače, abych se připravil na soudní jednání. Když jsem kolem půlnoci se všemi podklady hotový, čtu si na oddech další článek, který mi prohlížeč nabízí: „Po dešti se samolepky strhávají snáz,“ říká v něm zpovídaný odborník na úklid veřejných prostor a čistění dopravních značek. „Někdy stačí vlhko a lze jednoduše sundat i více vrstev naráz. Když ale propásnete ten moment,“ říká člověk s kapucí, otočený zády ke kameře, „musíte pak použít násilí.“

Texty jsou součástí knihy Cesta k billboardu, jejíž vydání připravuje nakladatelství Listen.