I když nerůstová diskuse dávno překročila hranice akademické sféry a přináší řadu návrhů konkrétních politik, v programech levicových politických stran se nijak zvlášť neotiskla. Proč tomu tak je a které aspekty nerůstu by se mohly stát součástí mainstreamové levicové agendy?
Pokud se zblízka podíváme na to, co v současné době ovlivňuje programy levicových stran, jsou to především myšlenky levicového akceleracionismu, jak je představila třeba kniha Vynalézání budoucnosti (2015, česky 2020) Nicka Srniceka a Alexe Williamse, případně vyrovnávání se s konzervativními proudy požadujícími opuštění ideje univerzální emancipace (v Česku diskusi na toto téma započal politolog Petr Drulák, v Německu se obdobné debaty účastní například Sahra Wagenknecht, poslankyně za Die Linke). Problematiku změn klimatu a planetární ekologické krize řeší programy sociálnědemokratických nebo zelených stran povětšinou keynesiánskou přestavbou s důrazem na tvorbu pracovních míst, případně spravedlivým rozdělením nákladů a přínosů ekologické transformace. Němečtí Zelení mluví například o „klimaticky neutrálním růstu“, SPD hledá nové „růstové impulsy“. České strany zpravidla ani ucelenou politickou ekonomii ekologické přestavby nemají a soustředí se na dílčí změny v jednotlivých sektorech (včetně nových stran, jako jsou Budoucnost či Levice). A nerůstové body v programových dokumentech nenajdeme ani ve Velké Británii, kde v roce 2009 vyšla zpráva labouristy vytvořené vládní komise Prosperity Without Growth (Prosperita bez růstu), nebo ve Francii, kde hvězdně obsazená komise ve složení Joseph E. Stiglitz, Amartya Sen a Jean-Paul Fitoussi zpracovala dosud nejúplnější přehled kritiky HDP a zavedla vícedimenzionální indikátor pro reportování o stavu země.
Možnosti dialogu
V jistém ohledu tomuto stavu lze rozumět. Nerůstové hnutí prošlo v posledních letech rychlým vývojem a lidé, kteří je podrobněji nesledují, si koncept nerůstu pravděpodobně stále ještě spojují s ideou decentralizace a malých systémových alternativ, jako jsou lokální měny, místní distribuční řetězce či ekologické komunity. V těchto případech jde v zásadě o to, co Srnicek a Williams kritizují jako „lidovou politiku“, jež rezignuje na formulaci a prosazování celospolečenských změn.
Nerůstové hnutí bylo v této podobě pro levicové strany, které se opírají o stát jako o klíčový nástroj prosazování změny, těžko uchopitelné. I díky pošťuchování s levicovým akceleracionismem se ale hnutí v tomto ohledu v posledních letech výrazně vyvíjí a postupně rozpracovává přístupy, které pracují s centralizací (živě se diskutují například přístupy plánované ekonomiky), a zároveň již vygenerovalo rozsáhlé instrumentárium veřejných politik (nejúplnější přehled najdete v doktorské práci ekologického ekonoma Timothéa Parriqua z roku 2019), z nichž řada se s programatikou levice překrývá – například v otázkách zdanění či zkracování pracovní doby. Právě nově rozpracovaný makroekonomický rozměr nerůstu tak může být pro etatisticky orientovanou levici dobrým východiskem k dialogu.
Nerůstové hnutí vychází z řady levicových proudů a sdílí s nimi mnoho východisek, ať už jde o kritiku nerovností, komodifikaci a financializaci nebo ekonomizující myšlení. Nesoulad se ale nachází přímo v jádru nerůstového argumentu – v otázce růstu HDP, konzumu a kvality života. Levice implicitně vnímá rostoucí HDP jako klíčový zdroj zvětšování „koláče“ pro redistribuci, a tedy jako způsob, jak snižovat nerovnosti. Růst je tak klíčovým prvkem projektu sociálního státu. Nelze také přehlédnout tradici rámování konzumerismu jako způsobu zvyšování kvality života nebo málo viditelný, ale hluboký vliv individualismu (jejž minimálně česká levice dnes v zásadě neproblematizuje, což patrně souvisí i s celkově posunutým posttransformačním diskursem).
Kde jsou utopie?
Také nerůstu imanentní internacionalismus a řešení vztahů mezi globálním Jihem a Severem, respektive světovými periferiemi a centry představuje pro levici oříšek: v situaci, kdy nezvládá uchopit Evropskou unii jako nástroj řešení výzev v podobě sociálního zajištění nebo energetiky, je jí globální provázanost již zcela vzdálená. Vytváření nadnárodních struktur je ostatně vždy projektem, který musí nést několik politických generací, vymyká se běžnému politickému cyklu a v době oslabení levice a sledování krátkodobých strategií přežití se podobné úsilí jeví jako nevýhodná investice politického kapitálu. Nerůst lze totiž těžko prosazovat jako program pro národní stát – růstový model ekonomik je přece umožněn právě globální nespravedlností a jeho opuštění státy globálního Severu má mimo jiné vytvořit prostor pro nový a samostatný rozvoj států globálního Jihu.
Z levicového programu v Evropě postupně vymizela také utopičnost, což je další silná doména nerůstového hnutí. Utopie přitom v levicovém projektu vždy hrály důležitou roli – taková sociální demokracie byla schopna historicky transcendovat status quo a vyprávět radikální příběhy, které nakonec usvědčily realitu z neudržitelnosti, učinily ji neobhajitelnou a otevřely tím dveře ke strukturálním proměnám společnosti. Když ale utopické ambice hledáme v aktuálních volebních programech, málokdy najdeme více než snahu dobojovat historické bitvy nebo udržet již dobyté a nyní ohrožené pozice. Jistě, je to pochopitelný přístup. Řada strukturálních problémů není zdaleka dořešena a hranice dosažených kompromisů je pohyblivá. Právě eroze historického kompromisu je ale dobrým důvodem k revizi rámce prosazování emancipačního programu v situaci, kdy v jádru našeho systému tkví hluboce zakořeněné premisy, jako je maximalizace zisku nebo představa konkurence coby jediné efektivní strategie rozvoje.
V době přechodu
Makrohistorická sociologie (například Immanuel Wallerstein) dobře popisuje, proč se současný systém s jeho narůstajícími vnitřními tlaky nachází ve stadiu přechodu a také proč nelze předpovědět, co přijde po něm. Třeba se ukáže, že globalizace nebyla zdaleka tak silná, jak se běžně předpokládá, a může dojít k rozvíjení více světosystémů najednou s různou mírou propojení a soupeření (což je jeden ze čtyř scénářů vývoje do roku 2100, se kterými pracují modely Mezivládního panelu pro změnu klimatu), k přechodu na určitý typ socialismu či k dlouhému období ztráty dynamiky současného systému a výrazně pomalejšímu rozvíjení současné krize, než jaké v současné době předpokládáme. Ať už ale bude další vývoj jakýkoliv, je vhodné formulovat alternativní projekty za pomoci „myšlenek, které se povalují kolem“ (abychom parafrázovali ekonoma Miltona Friedmana a inspirovali se strategickým myšlením, které pomáhalo ustavit neoliberální hegemonii). Utopistické myšlení nerůstu může levici otevřít takzvané Overtonovo okno představ možného a inspirovat strany k nové imaginaci i v rámci vlastních programů.
Dialog s institucionalizovanou levicí ovšem může být přínosný i pro nerůstové hnutí: může mu pomoci v probíhajícím přerodu ze systémové kritiky a utopismu k politickému programu, jenž začíná právě formulací politické ekonomie. Spolu s předkládáním konkrétních politik se totiž otevírá řada otázek ohledně jejich očekávaných dopadů, prioritizace nebo politické prosaditelnosti. Některé vize však jdou nad rámec politické strategie. Jak lze například skrze veřejné politiky podporovat vznik nové subjektivity (hnutí operuje s pojmem „radical abundance“), která je klíčová pro fungování ekonomiky bez růstu, protože nespojuje dobrý život s konzumními aspiracemi? A co bude znamenat koncept nového člověka pro otázky svobody a demokracie v případném novém uspořádání?
Než se k hledání těchto odpovědí přiblížíme, bude stačit, pokud spolupráci začneme rozvíjet na střednědobých politických projektech, které nerůst, mainstreamová levicová politika i levicový akceleracionismus sdílejí, což je například masivní rozvoj veřejných služeb, zkracování pracovní doby při zachování platu nebo zdanění bohatství.
Autorka je ředitelkou Hnutí DUHA.