„Na planetě otěhotní každý rok přibližně 208 milionů žen, ale 41 procent těchto otěhotnění je nechtěných,“ píší ve společném článku z 22. února redaktoři největšího kolumbijského deníku El Tiempo. Jde o jeden z mnoha textů reagujících na dekriminalizaci interrupcí až do čtyřiadvacátého týdne těhotenství, která po letech diskusí, protestů a petic vešla v platnost rozhodnutím ústavního soudu z předchozího dne. Po Argentině je tak Kolumbie další velkou latinskoamerickou zemí, kde budou mít ženy možnost přerušit těhotenství nejen v případě znásilnění, ohrožení života ženy nebo poškození plodu. Jakkoli je tento krok pro ženská práva průlomový, problém interrupcí zdaleka nemá jen legální rovinu: jak upozorňuje El Tiempo s odvoláním na odborné lékařské články, v padesátimilionové Kolumbii připadá na 650 tisíc dětí narozených za rok přibližně 400 tisíc interrupcí provedených nebezpečnými metodami, a je tedy třeba celou věc vnímat i v kontextu sociální spravedlnosti a veřejného zdraví. Nejzranitelnější jsou v tomto ohledu zejména chudé ženy z odlehlých oblastí a příslušnice minorit včetně původních národů, a to nejen vinou špatné dostupnosti péče, ale také kvůli stigmatizaci – v tentýž den ostatně deník přinesl příběh mladé studující ženy z etnika Nasů, kterou po podstoupení potratu komunita zlynčovala a vypudila. Ve velkých městech je naprostá většina legálních zákroků prováděna na drahých soukromých klinikách, což opět přispívá k nerovnosti v přístupu k péči. Tajné potraty pak znamenají podstatně vyšší riziko úmrtí. Jak uzavírá El Tiempo, „pokud by v Kolumbii měly všechny ženy přístup k bezpečnému potratu ve chvíli, kdy si jej přejí, znamenalo by to za posledních dvanáct let čtyři miliony lékařských zákroků a zabránilo by se smrti téměř šesti stovek žen“.
Dekriminalizaci interrupcí v Kolumbii lze sice považovat za vítězství občanské společnosti a demokratických sil, ale celkově se demokracii v regionu příliš dobře nevede. „Demokracie v globálním měřítku zaznamenala bezprecedentní ústup – a jejím nejslabším článkem je právě Latinská Amerika, kde došlo k výraznějšímu poklesu hodnot podle Indexu demokracie než v kterékoli jiné části světa,“ píše argentinský deník La Nación z 10. února v návaznosti na letošní zprávu britské společnosti Economist Intelligence Unit, která od roku 2006 každoročně hodnotí úroveň demokracie ve 165 zemích. Letošní rok přinesl pro globální demokracii vůbec nejhorší výsledek, 5,28 bodu z deseti, což mají z velké části na svědomí přísná opatření spojená s pandemií koronaviru. Platí to i v Latinské Americe, která navzdory tvrdým zásahům do občanských svobod vykazuje jedny z nejvyšších počtů úmrtí na počet obyvatel. Na vině jsou ale i jiné faktory, zejména „populistické vlády, které v roce 2021 zintenzivnily své útoky na demokratické instituce“ – list jmenuje v první řadě prezidenty dvou nejlidnatějších latinskoamerických zemí Jaira Bolsonara a Andrése Manuela Lópeze Obradora. Pohoršila si ale také Bolívie, která je dnes méně demokratická než za vlády Eva Moralese. Zvláštní případ představuje Chile, jež po „sociálním výbuchu“ roku 2019 v žebříčku stouplo, ale prohloubená nedůvěra ve vládu Sebastiána Piñery, jež zůstala u moci, a vysoká polarizace v loňských volbách zemi stáhla zpět do kategorie „demokracií s nedostatky“. V regionu tak zůstávají jen dvě „plné demokracie“: Uruguay, která v indexu předčí i většinu západoevropských zemí, a Kostarika, jež má o tři desetiny bodu lepší hodnocení než Česko. Na opačném konci žebříčku pak stojí otevřeně autoritářské režimy: mezi ně patří nejen Kuba, ale i donedávna demokratická Nikaragua a také Venezuela, která ze srovnání vychází vůbec nejhůře. Jak ale upozorňuje La Nación, Index demokracie nezohledňuje sociální nerovnosti, jež ve svobodných i autoritářských zemích Latinské Ameriky patří k nejvyšším na světě.
„Sotva jsem začala s prohlídkou galerie, kde byla vystavena La Suite Vollard od Pabla Picassa, všimla jsem si, že v celém prostoru panuje šero, protože skoro všechna svítidla jsou rozbitá. Kustodi mi vysvětlili, že nemají čím je nahradit, protože jsou ‚z dovozu‘. V dalším sále zase nefungovala klimatizace a v jednom z rohů, kousek od děl kubánské výtvarnice Any Mendiety, bylo slyšet kapání vody. Z přednáškového sálu se ozývalo sborové karaoke – kupodivu šlo o jediné místo, které nezelo prázdnotou. Zbytek Muzea současného umění v Caracasu připomínal ruinu,“ vzpomíná kurátorka Gabriela Rangel v únorovém čísle španělsko-mexického měsíčníku Letras Libres. Rangel, která donedávna zastávala funkci umělecké ředitelky Muzea latinskoamerického umění v Buenos Aires (MALBA), navštívila muzeum ve venezuelském hlavním městě v roce 2017. Od té doby se situace muzejních a uměleckých institucí ve Venezuele ještě zhoršila – do zmíněné budovy prý dál zatéká, parkoviště už je zaplaveno trvale a říká se, že se tam zabydlela anakonda. Když byly kolem roku 2010, tedy ještě za vlády Huga Cháveze, sloučeny sbírky národních muzeí do jedné a zároveň byla oslabena role kurátorů, dalo se to ještě chápat jako progresivní kulturní politika v rámci dekolonizace. Postupně degenerující režim ale muzea a galerie buď využíval ke své propagandě, nebo je zanedbával, zatímco umělci a odborníci utíkali ze země. Dnes ve Venezuele zůstávají jen poslední vzdorující ostrůvky umělecké scény. Rangel jejich situaci vystihuje citátem z Franze Kafky: „Stále mluvíš o smrti, a přesto neumíráš.“