Kresba Jiří Franta
Pirátská strana dostala ve volbách nakládačku, která mohla vést k otřesu. Nedávný sjezd strany ale nebyl ve znamení sebereflexe, spíš rozpaků. Nejlépe je vyjádřila horečná distance velké části strany od slov o „demokratickém komunismu“, za něž byla zpětně kritizována kandidátka na předsedkyni strany Jana Michailidu. Zatímco bojovníci proti Pirátům jásali uspokojením – Vidíte, oni jsou opravdu komunisté! Došlo na naše slova! – členové strany zoufale vysvětlovali, že nemají nic společného s diktaturou. Bylo to další kolo českého dialogu hluchých o komunismu.
Ještě zajímavější byl spor, který jeden z účastníků sjezdu v analogii ke sporům německých Zelených nazval sporem mezi fundis a realos, mezi věrností radikálním počátkům a zralému přitakání politické realitě. Mnoho aktivních členů strany a zejména mnoho hlasů, které Piráty oslovují, mluví z pozice realos: Kdy už Piráti konečně dospějí a vzdají se dětských nemocí své vnitrostranické demokracie a pubertálních provokací? Kdy se stanou „standardní politickou stranou“, v níž se stačí soustředit na několik předních představitelů a jejich intriky? Jeden by si myslel, že volební kampaň, v níž Piráti tak dlouho předstírali zralost a serióznost, až byli skoro vymazáni z politické mapy, straně poskytla dostatečné poučení o smysluplnosti snahy stát se „standardní politickou stranou“ v době krize „standardní demokratické politiky“. Jenže část problému spočívá i ve slabosti pozice fundis, konkrétně v nejasnosti toho, co jsou ony základy či fundamenty pirátské politiky. Spíš než ke konkrétním tezím se jednotliví řečníci sjezdu vraceli ke dvěma tématům: svobodě internetu a vnitrostranické demokracii. Obě témata ale byla do značné míry spíš vzpomínkou na protesty proti smlouvě ACTA a postupu států proti internetovému pirátství na počátku minulé dekády, tedy na bezprostřednější, méně formální začátky strany. Nad obojím jsme mohli pokrčit rameny a říct si: OK, ale co teď s tím?
Pro Piráty by bylo sebevražedné stát se „standardní politickou stranou“ a poslední volby to jasně ukázaly: proč volit zrovna tyhle protikorupční technokraty, když budou vždycky po roce nějací další, ještě „standardnější“? Pouhý návrat ke kořenům ale také nepomůže: aby klíčové hodnoty pirátské strany obstály a dávaly smysl i dnes, potřebují rozsáhlý update.
Co se ve vztahu k tématům svobody internetu a „hlubší demokracie“ za poslední dekádu změnilo? Pokud jde o svobodu internetu, docela jasně se ukázalo, že největší hrozbou pro ni nejsou státy. Ne snad, že by s nimi nebyl problém – návrh pirátských europoslanců udělit Nobelovu cenu míru pronásledovanému Julianu Assangeovi to ostatně připomíná víc než výmluvně. Ukázalo se ale, že ještě větší hrozbou pro svobodu na internetu je aktivita velkých soukromých firem, které dovedou prostřednictvím internetových platforem nejen přitáhnout pozornost stamilionů lidí, ale také provádět komerční ekvivalent masové špionáže, před níž by mohly státní aparáty blednout závistí. Pokud nám jde o smysluplnou svobodu internetu, musíme tedy mluvit především o regulaci těchto internetových dravců, kteří dnes mohou mnohem větším právem než Piráti říkat „internet je naše moře“. Prosazovat pouze nedostatečně určenou „svobodu“ bez regulace znamená dělat užitečného idiota novým internetovým mocným, schopným fakticky změnit svobodu drtivé většiny lidí na internetu v přelud.
Jak je to s demokracií? Přecházet právě dnes, v době velké krize demokracie, ke „standardním“ receptům hierarchických politických stran s fakticky oligarchickým vedením by pro Piráty bylo sebepoškozováním. Slepou uličkou je ovšem také představa, že demokracie znamená především možnost pro každého se vykecat, respektive vypsat na internetovém fóru. Demokracie je především kolektivním hledáním společných řešení prostřednictvím kultivované rozpravy. Reakcí na krizi demokracie byl boom experimentování s demokratickými institucemi, které spíše potlačují možnosti těch, kdo se neustále derou o slovo, ve prospěch náhodně vybraných (třeba losováním), kteří mají co možná nestranně zvážit argumenty o obecném dobru. Namísto představy, že se každý vypovídá, nebo referend, která jsou snadnou kořistí agresivních a lživých kampaní, se experimentuje s občanskými panely složenými z náhodně vybraných občanů, kteří dostanou dostatek času a podkladů, aby mohli kompetentně posoudit klady a zápory různých návrhů. Podobné demokratické instituce se sice nedají jen tak přenést do vnitřního života politické strany, otevřít o nich debatu a vnášet je do české společnosti ale lze.
Promyslet takový update by pro Piráty bylo mnohem užitečnější než reagovat na obvinění z komunismu. Při neustálém distancování se od něj navíc zapomínáme na klíčovou věc: v základu každé demokracie je i komunistická touha – touha sdílet, touha kolektivně kontrolovat okolnosti vlastních životů, touha nebýt ovládán velkými vlastníky. Piráti to svou kritikou soukromého vlastnictví na internetu svého času skvěle vystihli. Vzhledem k tomu, jak pošpiněný je u nás pojem „komunismus“ dědictvím diktatury, která neměla s komunistickými ideály mnoho společného, je asi srozumitelné, proč se Piráti od této nálepky distancují. A o slovo koneckonců nejde. Jde o to, zda Piráti dokážou aktualizovat svá témata tak, aby je jejich odpůrci i nadále měli důvod vydávat za „komunisty“.
Autor je politolog a publicista.