Spory o (ne)růst

Šíření myšlenky nerůstu v posledních letech vyvolává mimo jiné i sílící kritiku. Ačkoliv dnes již nejspíš můžeme mluvit o hnutí nerůstu, které si vytváří vlastní ideologický svět, stále je toto hnutí ve výrazné menšině, a to jak početně, tak mocensky. I ta trocha moci, kterou disponuje několik tisíc akademiček a aktivistů, však stačí na to, aby na ně reagoval střední proud. Přívrženci nerůstu jsou označováni za „náboženské fanatiky“, „malthusiánské mania­ky“ nebo „konspirační teoretiky“ a samotný koncept za „magické myšlení“, „obrovskou chy­bu“, „politickou sebevraždu“ či „paleolevici“. Kromě snah o zesměšnění však zaznívají i smysluplnější kritiky, na které má smysl reagovat. Podívejme se na ně.

Odpojení růstu

Předmětem základního sporu v rámci debaty o nerůstu je otázka „odpojení“ (anglicky decoupling). V první řadě jde o odpojení hospodářského růstu od růstu emisí oxidu uhličitého. Je možné dosahovat růstu a zároveň snižovat emise? S určitou vyhýbavostí lze na tuto otázku odpovědět kladně – stačí začít diskutovat o tom, co to vlastně je růst. K této části sporu se ještě vrátíme. Pokud však zůstaneme při zemi a zaměříme se na to, co dnes růst znamená v praxi, zjistíme, že k jednoznačné odpovědi nám scházejí jednoznačná data. Otázka odpojení se nejčastěji týká buď celého světa, nebo konkrétních, zvláště bohatých zemí. Globálně k odpojení zatím nedošlo. Pro záchranu planety je to ale v případě pokračování ekonomického růstu nezbytné. V tomto ohledu debata o nerůstu pokračuje v silně teoretické rovině a točí se kolem otázky, zda jsou bohaté státy schopny zajistit, aby pokles emisí byl větší než růst hospodářství. Nerůstová kritika vycházející ze snahy o udržení nárůstu průměrné teploty pod 1,5 °C přitom požaduje, aby toto odpojení bylo skutečně výrazné.

Zatímco ještě zhruba před pěti lety zastánci nerůstu argumentovali, že dlouhodobé odpojení není možné, a konkrétní, obvykle evropské příklady často znamenaly žonglování s daty z určité země a určité dekády, v posledních letech nerůstová kritika ve své argumentaci ustoupila a uznala, že z dlouhodobého hlediska k odpojení dochází. K tomu ovšem dodává, že naše data nejsou úplná. Výpočet emisí založených na spotřebě sice na rozdíl od takzvaných teritoriálních emisí zahrnuje emise vypuštěné v zemi, kde se věci vyrobí, do emisí ve státě, kde se spotřebují, ale možnost chyb je tu značná. Nedávný článek ve Washington Post tak upozornil na rozdíl mezi světovými emisemi, které státy vykážou, a světovými emisemi, jež vědci změří v atmosféře – pohybuje se mezi 8,5 a 13,3 miliardy tun oxidu uhličitého. To znamená, že v atmosféře je o 21 až 32 procent CO2 více, než kolik země udávají, a to i po započítání například mezinárodních letů a lodní dopravy. Tyto „emise navíc“ jsou nejspíš důsledkem konkrétní spotřeby a mohou znamenat, že bohaté země odpojení růstu od emisí ve skutečnosti nedosáhly.

Dalším problematickým bodem je předpoklad, že současné politiky veřejných i soukromých aktérů jsou dlouhodobě udržitelné a že nejde jen o nejsnáze uskutečnitelné reformy, po kterých by měly následovat mnohem hůř prosaditelné změny. V případě zastavení reforem by přitom hospodářský růst pravděpodobně vedl k opětovnému zvýšení emisí.

Zásadním argumentem je nedostatečnost odpojení. Zatímco celoevropský pokles spotřebních emisí CO2 činil mezi roky 1990 a 2014 dohromady 17 procent (tedy v průměru 0,71 procenta ročně), na udržení nárůstu teploty pod 1,5 °C bychom potřebovali dvanáctiprocentní roční pokles emisí v bohatých zemích. Za nízkého růstu HDP (o 1,86 procenta) to znamená roční pokles emisí o 15,8 procenta. Tento extrémně náročný úkol je tedy při zachování hospodářského růstu takřka nesplnitelný, což je v současnosti hlavní argument nerůstové strany k možnosti odpojení růstu HDP od emisí; nemluvě o tom, že dosavadní pokles spotřebních emisí měl v posledních letech ve Francii, Velké Británii a Německu dost blízko ke stagnaci. I když tedy k odpojení růstu HDP od růstu emisí došlo, je zatím krajně nedostatečné, chceme­-li zabránit zvýšení teploty nad snesitelnou úroveň.

Meze spotřeby

Odpojení se netýká jenom emisí, ale i spotřeby zdrojů. Tato diskuse však rezonuje mnohem méně. Zastánci nerůstu přitom poukazují na nemožnost udržení současného růstu HDP, protože k žádnému odpojování spotřeby zdrojů od růstu HDP nedochází. Téma je důležité ze dvou důvodů. Za prvé jde o to, jak dosáhnout odpojení růstu od emisí. Základním argumentem proponentů nerůstu je potřeba dlouhodobého a výrazného odpojení, které musí probíhat ve všech ohledech – tedy nejen odpojení od emisí, ale i od materiální spotřeby. Na planetě s omezenými zdroji není možné, aby cokoli rostlo donekonečna. Představuje­-li si někdo, že snížení emisí dosáhneme nahrazením fosilních zdrojů energie zdroji obnovitelnými a začneme všude, kde to půjde, instalovat solární panely a větrné elektrárny, naráží na problematické propojení růstu s materiál­ní spotřebou. Jeden problém tak nahrazuje druhý. Cenou za snižování emisí při udržení současné celkové spotřeby bude zvýšení spotřeby minerálů a jiných zdrojů na baterie a nové elektrárny.

Proti myšlence, že tato spotřeba je dočasná a že po zastavení růstu emisí přestane růst i materiální spotřeba, zaznívá ze strany nerůstu ultimátní argument, že zvyšování efektivnosti má své fyzikální limity. Pokud neobjevíme perpetuum mobile, pak v bájné budoucnosti jednou opět narazíme na problém, že růst zvyšuje materiální a energetickou spotřebu, ale další materiály už jednoduše nejsou, a proto nezbývá než přejít na nerůstovou ekonomiku.

Druhý důvod, proč je diskuse o nemožnosti odpojení růstu od spotřeby zdrojů důležitá, se týká představy nemateriálních nebo nízkomateriálních služeb. Akademici na prorůstové straně argumentují, že základem růstu mohou být služby místo statků. Služby údajně nespotřebují moc materiálu (například taková masáž nebo stažená písnička), takže HDP poroste téměř bez další spotřeby hmotných zdrojů. Protiargument je zde empirický: služby ve skutečnosti nemateriální nejsou a obsahují v sobě vysokou materiální a energetickou spotřebu. Rozpor je na úrovni statistiky v otázce, zda zahrnovat i spotřebu pracujících, kteří služby poskytují. Pokud ji započítáme, služby se stávají podobně „špinavými“ jako průmysl.

Co je vlastně HDP?

Na tento argument navazuje filosofičtější a méně častá debata o tom, co vše by mohl hrubý domácí produkt zahrnovat. Čím víc nízkomateriálních a nízkoenergetických věcí by se podařilo komodifikovat, tím víc by dokázal HDP růst, aniž by zároveň rostla materiálová a energetická spotřeba. To už se ostatně částečně stalo změnou ve výpočtu HDP v posledních dekádách, kdy do tohoto ukazatele byla započítána financializace ekonomiky. Co kdyby ale zahrnoval i kvalitu životního prostředí? V takovém případě by jeho růst nejspíš vedl ke snížení materiá­lové spotřeby. Jádrem sporu je zde otázka, co považujeme za hodnotné a jak se to projevuje v HDP. Zůstaneme­-li na úrovni dnešní reality, lze říct, že kvality životního prostředí si ceníme příliš málo na to, aby se její zvyšování projevovalo růstem HDP. Jeho hodnota naopak roste, když je příroda ničena, protože toto ničení není v řeči trhu téměř nijak negativně hodnoceno. Možná že výhled na hezký park zvýší cenu domu, vyhynutí biologického druhu však nemá jak do HDP proniknout. V tuto chvíli tedy jde o diskusi čistě teoretickou. Po případném zahrnutí ničení nebo naopak uchovávání přírody do HDP by pak nutně vyvstala otázka smysluplnosti debaty o odpojení, jelikož by již nebylo co odpojovat.

Téma hrubého domácího produktu dokonce může sloužit jako úhybný manévr v argumentaci – místo o růstu se pak diskutuje o tom, jak co měřit. Nerůst přitom nemusí znamenat pokles HDP, ale pokles celkového objemu použité a transformované přírody pro lidský užitek, neboli pokles použitého materiálu a energie (anglicky throughput). Na takové definici se nicméně shodnou i mainstreamoví ekonomové. Slovy hlavního ekonoma Skupiny pro klimatickou změnu při Světové bance: „S takovou definicí nemohu nesouhlasit. Ochrana naší planety si vyžaduje omezení materiální a energetické spotřeby, ale ne nutně příjmu. Při této definici není nerůst nijak kontroverzní.“ Je­-li cílem pokles materiálové a energetické spotřeby, pokles HDP se dostává do pozadí navzdory skutečnosti, že obě hodnoty k sobě mají v dnešní realitě velice blízko.

Lidé z oborů mimo ekonomii – třeba představitelé nevládních organizací nebo influenceři – občas mluví o tom, že bychom místo HDP měli používat index lidského rozvoje nebo „hrubé národní štěstí“, případně další ukazatele, které by orientovaly veřejné politiky správným směrem. V rozvojové politice se sice o lidském rozvoji mluví už od sedmdesátých let 20. století a zmiňovaný index ­vznikl v roce 1990, na realitu materiální a energetické spotřeby to nicméně nemělo žádný vliv. Růst pokračuje. V posledních letech sice zintenzivnělo hledání alternativních indikátorů, jímž se zabývaly vlády nebo úřady například ve Francii, Austrálii, Itálii, Rakousku, Německu či Velké Británii, navzdory těmto aktivitám však zůstává hospodářský růst implicitním nebo i explicitním cílem většiny vlád. Výjimku dnes kromě Bhútánu tvoří Nový Zéland, jehož vláda nahradila hrubý domácí produkt hrubým národním štěstím v roce 2019. Po poklesu způsobeném pandemií by nicméně měla novozélandská ekonomika v roce 2022 začít znovu růst.

Životní úroveň a lidské touhy

Možná nejsilnějším argumentem proti nerůstu je tvrzení, že když ekonomika přestane růst, lidé se budou mít hůř. Velká část ekologického mainstreamu mluví o tom, že se všichni musíme uskromnit, což zároveň běžně doprovází námitka, že něco takového je politicky neprosaditelné. Všichni se přece chtějí mít lépe a navíc si přejí, aby se jejich děti měly ještě lépe než oni. A mít se lépe zde volně přeloženo znamená spotřebovávat víc.

První argument nerůstové strany se týká otázky nerovnosti a tužeb. Bezpochyby platí, že všichni se chtějí mít dobře, což je v naší společnosti chápáno jako materiální zajištění. To ale ještě neznamená, že všichni nutně chtějí být bohatí. Mnohým by stačilo jen nebýt chudí. Samotné tužby výrazně ovlivňuje nerovnost. Kdyby nikdo neměl okázalé bohatství, nebyl by důvod, aby po něm někdo toužil. Tužby nejsou „přirozeně“ neomezené, ale závisejí na tom, zda je po čem toužit.

Druhý argument se zakládá na nerovnosti ve spotřebě. Neplatí totiž, že uskromnit se musí všichni. I v Česku je spousta lidí, kteří by naopak měli spotřebovávat víc, aby mohli uspokojit základní potřeby. Uskromnit se tudíž musí jenom někteří – ti, kdo spotřebovávají příliš mnoho. I tady ale platí, že u mnohých z této skupiny by stačilo, kdyby se přizpůsobili novým normám. Pokud by většina populace přešla na veganství, velká část středních vrstev by výrazně snížila svou produkci emisí, aniž by jí to způsobovalo újmu, protože nejíst maso by se stalo normálním. To se samozřejmě snáz řekne, než udělá, ale je důležité si uvědomit sílu společenských norem předtím, než začneme mluvit o snižování životní úrovně.

Ultimátní argument pro nerůst je pak teoretický. V případě dokonalé rovnosti spotřeby mezi lidmi by bylo možné žít poměrně „normální“ život, který by při planetární populaci deseti miliard lidí pro čtyřčlennou rodinu znamenal mít k dispozici šedesát metrů čtverečních plochy bytu, sporák, ledničku, padesát litrů vody na osobu denně, topení, pět až patnáct tisíc kilometrů cestování na osobu ročně, jeden laptop na domácnost, internet, jeden telefon na osobu, čtyři kilogramy nového oblečení na osobu ročně a zajištěnou zdravotní péči a vzdělání. V současnosti činí roční energetický výdej průměrně 80 gigajoulů na osobu, v jednotlivých zemích se pohybuje mezi 5 a 200 gigajouly. Představený scénář by znamenal spotřebu zhruba 15 gigajoulů na osobu a rok, což dohromady činí dvojnásobek současné produkce energie z obnovitelných zdrojů, která dnes tvoří 17 procent veškeré energetické produkce. Jinými slovy, při výrazném přerozdělení a trošce technooptimismu může na planetě bez problému žít deset miliard lidí.

Protiargument je zřejmý. Nejenom dokonalá rovnost, ale ani mírná nerovnost se nezdá být politicky prosaditelná. V tomto smyslu je nerůst zřejmou utopií. Zároveň ale platí, že není technicky neuskutečnitelný. Je potřeba ještě doplnit, že spirituálněji založení zastánci nerůstu by argumentovali i z úplně jiné strany, a to ve prospěch našich vnitřních limitů, které nám umožní žít v pocitu hojnosti. Nebudeme potřebovat víc, zato však budeme vědět, že je dostatek všeho pro všechny. Při takto proměněné imaginaci životní úroveň výrazně stoupne, ale zásadně se sníží naše spotřeba. Tady už se však skutečně pohybujeme ve sféře fantazie.

Nemožnost kooptace

Další kritický argument označuje nerůst za recesi. Cílem nerůstu je celkové snížení materiálové a energetické spotřeby. To by nejspíš vedlo ke snížení HDP, což se v ekonomii označuje za recesi už po dvou kvartálech trvání tohoto jevu. Avšak zatímco recese je neplánovaná a neřízená, nerůst je intencionální politikou vlády. Snižuje objem jen některých sektorů (například produkci vozidel SUV nebo hovězího masa), jiné se naopak snaží zvětšit (třeba zdravotnictví). Oproti tomu recese táhne dolů všechny sektory. Součástí recese je nezaměstnanost, kdežto cílem nerůstu je zkrátit pracovní dobu a za pracovní místa ručit. Recese obvykle znamená škrty v rozpočtu sociálních výdajů, nerůst usiluje o jejich zvýšení. A zatímco při recesi vlády obvykle upouštějí od svých ekologických závazků ve snaze opět dosáhnout růstu, v konceptu nerůstu znamená omezení produkce větší prostor pro ochranu přírody.

Součástí diskuse o nerůstu je i samotný pojem „nerůst“. Ten je kritizován kromě jiného pro svoji negativitu: nemá v sobě příslib něčeho pozitivního. Prvním protiargumentem může být odkaz na dekolonizaci – ta se také stavěla proti něčemu, co bylo ve své době považováno za pozitivní a správné. A naopak, růst na první pohled vypadá jako dobrá věc, je tedy potřeba se vůči němu explicitně vymezit, aby bylo zřejmé, že něco tak zdánlivě samozřejmého je ve skutečnosti škodlivé.

Druhým protiargumentem je nemožnost kooptace nerůstu. Dnes již existuje celé oddělení politické ekologie věnující se významu (nebo spíš absenci významu) pojmu „udržitelný rozvoj“. I když je ve své definici tento pojem radikální, z hlubší analýzy je patrné, jak jeho vágnost umožňuje pokračování destrukce životního prostředí ve jménu udržitelnosti a jak takový pojem dokáže spojit ekology středního proudu s prorůstovými ekonomy. Ani pojem „nerůst“ není úplně jednoznačný: z jednoho výzkumu například vyplývá, že v Německu existuje k nerůstu až pět různých přístupů. Jednou věcí ale nerůst být nemůže – růstem. A v tomto smyslu je nekooptovatelný.

Kapitalismus bez růstu?

I tvrzení o nekooptovatelnosti nerůstu ale může být částečně zpochybněno. Dokáže kapitalismus existovat bez hospodářského růstu? Ekonom Tomáš Sedláček se v rozhlase nedávno vyslovil jednoznačně ve prospěch této možnosti. Slavný ekologický ekonom Tim Jackson si zase dokáže představit hodně odlišný kapitalismus bez růstu.

Nerůst inspirovaný ekologickým marxismem zastává opačnou pozici. Konkurence a imperativ zisku obecně nutí firmy usilovat o co největší zisk, o zvyšování počtu zákazníků, o to, aby zákazníci častěji nakupovali prodávané výrobky, nebo o přístup k levným surovinám v co největších množstvích. Tyto popudy k ekonomické aktivitě na mikroúrovni ovšem vedou na makroúrovni k růstu. Jelikož všechny firmy usilují o vlastní „mikrorůst“, spojuje se jejich celková aktivita do globálního ekonomického růstu.

Podle některých obhájců kapitalismu by po­­­stačovalo růst kvalitativně. Zvyšování technologické efektivnosti by umožňovalo ekonomický růst bez zvyšování materiální a energetické spotřeby. Po počátečních úsporách daných větším rozsahem produkce může její nárůst přinést také další náklady, takže pro firmy může být lepší v jistém bodě expanzi zastavit. A vyššího zisku lze někdy dosáhnout i s menším počtem zákazníků. Tuto teoretickou debatu navíc doplňuje i empirický argument. Ten poukazuje na předešlé ekonomické krize, jež byly provázeny obrovskými sociálními problémy a které vždy ukončila až další vlna hospodářského růstu. Jinými slovy, dosud kapitalismus bez růstu vždy kolaboval.

Kde se spor o nerůst nachází dnes? Stále ještě jde o velice okrajovou debatu, jakkoli čas od času pronikne na stránky médií středního proudu. Akademická produkce dat a článků je nicméně značná a kromě magazínu Ecological Economics, který se těší prestiži i mezi ekonomickými časopisy, již existuje i Degrowth Journal. Empirická data – neboli snaha produkovat pravdu – však v ideologickém boji nestačí. Vlády a mezinárodní organizace se nadále řídí modely, které vycházejí z růstu a silně problematických technooptimistických předpokladů. Pak už nejde o vědeckou pravdu, ale spíš o ekonomické a politické zájmy, které nad vědou obvykle mívají navrch. Samo o sobě je to v pořádku, věda má být v konečném důsledku podřízená politice – tedy společnosti a jejím pnutím. Jenže ve společnosti a politice nadále vítězí síly, které, jak se zdá, potřebují růst pro zachování své nadvlády. Důsledky pociťujeme všichni.

Autor je výzkumný pracovník v Centru globální politické ekonomie Ústavu mezinárodních vztahů.