Válečná mlha nad našimi životy

Wenzel Winterberg, muž stejně starý jako Česko­slovensko, překoná v devětadevadesáti letech mrtvici a rozhodne se vyrazit z Berlína na cestu vlakem po bývalém Rakousku­-Uhersku. Doprovází ho pečovatel Jan Kraus, původem z Winterbergu, tedy šumavského Vimperka, kterého Winterbergova dcera najala, aby jejího otce doprovodil ke smrti, neboli „převezl na druhý břeh“, jak říkává sám Kraus. Záhy se ovšem ukáže, že starý pán má jiné plány. Tím, co ho navrátí do života, je vzpomínka na krematorium v rodném Liberci, které nechal postavit jeho otec a jemuž neřekne jinak než „žároviště“. Jeho fascinace žárovišti a hřbitovy je jedním z návratných motivů celého románu, stejně jako železnice a bitva u Hradce Králové, která se odehrála v roce 1866 a o níž hrdina neustále tvrdí, že „prochází jeho srdcem“.

Terapeutické vyprávění

Obsah knihy Winterbergova poslední cesta (Winterbergs letzte Reise, 2019) je graficky ztvárněn jako jízdní řád a upomíná na be­dekr po rakousko­-uherských zemích vydaný roku 1913, jejž Winterberg během cesty až obsedantně komentuje a pročítá, ačkoli už jej nejspíš dávno umí zpaměti. Zároveň je to itinerář cesty, kterou měla na konci třicátých let 20. století absolvovat protagonistova milenka Lenka Morgensternová, po jejíchž stopách se Winterberg vydává.

Svůj příběh s sebou vleče také převozník Kraus. Protože děj sledujeme právě z jeho perspektivy, musíme se jako čtenáři spokojit s tím, že se o mnohých událostech pouze doslechneme, představit a doplnit si je musíme sami. Kraus je totiž na slovo skoupý, takže se o jeho rodině či o milované Carle, již také převážel na druhý břeh, dozvídáme jaksi mimoděk a hlavně z vnitřních monologů. „Vyprávěl jsem mu o chlastu. Vyprávěl jsem mu, jak jsem se pokusil zabít. Vyprávěl jsem mu, že jsem žádnou ženu nikdy nemiloval tolik jako Carlu. Vyprávěl jsem Winterbergovi věci, který jsem předtím nevyprávěl nikomu.“

Zatímco Kraus toho moc nenamluví, Winterberg neustále drmolí, jako by musel všechno odvyprávět dřív, než dosáhne cíle své cesty. Čte si nahlas ve svém bedekru, čte si ve vlaku, v kavárnách, v hotelích, čte si prostě všude a všechno komentuje. V mnohém je to však vyprávění spíše terapeutické nežli románové: stařec svými slovy tapetuje svět kolem sebe, jeden příběh přelepuje druhým, mluví, jako by si psal poznámky do knihy, dívá se kolem sebe a vyhodnocuje, co se za těch více než sto let od vydání průvodce ve střední Evropě změnilo. Přeskakuje, noří se do čím dál větších hloubek, ale také se zasekává jako gramofonová deska a mnohdy opakuje tytéž fráze, které tak celé vyprávění rytmizují.

Autorský mýtus

Snad proto, že v sobě Winterbergovo vyprávění má něco z hospodských historek (i když pivo zde pije jenom Kraus), recenzenti knihu často přirovnávají k textům Bohumila Hrabala. Kvůli odkazům na c. k. monarchii je zase dávána do souvislosti s prózami Jaroslava Haška. Možná zajímavější je ovšem podívat se, v jakých kontextech se Rudišův román objevil před téměř třemi lety na Lipském knižním veletrhu: byly to romány Dory Kaprálové, Radky Denemarkové či Terezy Semotamové. Rudiš občas bývá kvůli fascinaci střední a východní Evropou a místními traumaty, jež si pamatuje společnost i krajina, přirovnáván k Jáchymu Topolovi, s nímž navíc sdílí i podobný grotesk­ní humor. Winterbergova poslední cesta, za niž autor obdržel několik literárních cen, bývá často chápána jako román o česko­-německém smíření, o propojování českého a německého (nebo spíš německojazyčného) živlu, ale také o hledání domova a o hranici mezi životem a smrtí. Je tedy namístě zamyslet se nad možnostmi čtení Rudišova románu v komparativní perspektivě.

Začněme pokusem o bližší žánrové vymezení. Ačkoli se v celém textu tematizuje historie, není to román ani historický, ani dokumentární nebo klíčový. Jistě, dochází tu k propojení malých a velkých dějin, na konkrétních příkladech se tu ilustruje, jak politické události ovlivnily životy jednotlivců, a lze předpokládat, že bez alespoň minimální znalosti dějin střední Evropy se příběh stane těžko srozumitelným – míra informací potřebných pro základní porozumění textu je srovnatelná s množstvím historiografických údajů, které si z něj můžeme odnést. Při čtení sice lze podlehnout pokušení dohledávat si, jak to bylo ve skutečnosti třeba s „reichenberským žárovištěm“ (rozuměj libereckým krematoriem), otázkou však zůstává, zda nám to odkryje nějakou další textovou a významovou rovinu. Domnívám se, že nikoli. Je to stejně zbytečné jako ověřovat pravdivost reálií z Grassova Plechového bubínku, Menasseho Vyhnání z pekla, Brdečkové Alhambry nebo třeba Topolova románu Chladnou zemí. Ve všech těchto knihách (a bylo by možné jich jmenovat daleko víc) se setkáváme s vyprávěním inspirovaným reálnými historickými událostmi, ale přetvořeným ve svébytný literární příběh, který bez větších problémů můžeme považovat za autorský mýtus.

Překolejení osudu

„Nikdo neví o té bitvě tolik jako já, o dějinách, o válečné mlze, o překolejení Alp. Já jsem ta bitva, já jsem Hradec Králové, ano, ano, smutné, smutné,“ říká během jednoho ze svých „záchvatů historie“ Winterberg. Nechává sebou projít dějiny (podobně jako dějiny prošly reálným Vimperkem) a vypráví o nich s „lehkou melancholií“. Především ale klene oblouk svého příběhu tak, aby v něm na sebe jednotlivé události navazovaly a aby se přirozená lidská touha po konzistentních příbězích dočkala uspokojení. A protože je Winterberg milovník železničních tratí, počíná si ve svých vyprávěních jako dopravní inženýr: „překolejuje“ jednotlivé části příběhu tak, aby nakonec tvořily souvislou trasu. Na rozdíl od starého pána, který je blázen do železnice, Kraus má blízký vztah spíš k lodím, k pohybu mezi dvěma břehy – je přece převozníkem ze světa lidí do zásvětí. Zároveň je ovšem také ztraceným synem, který uprchl z domova poté, co se mu vlastní osud trochu vymkl z rukou a dovedl jej až za mříže. Překvapivý dějový zvrat pak přichází na konci knihy, kde se dočteme, že způsob, jakým Winterberg vypráví příběh svého života, je vlastně jen obranou proti vlastnímu svědomí. Zatímco se nad bitevními poli vznáší válečná mlha, nad knihou s přibývajícími stránkami čím dál tím intenzivněji vyvstává domněnka, že příběh, který o sobě Winterberg (a vlastně i Kraus) vypráví, je možná právě takovou mlhou vznášející se nad reálnými bitvami života.

Rudišovi se podařilo zúročit mnohé z toho, co se naučil na svých předchozích románech (opakování motivů a replik, výstavba příběhu z dialogů, paměť krajiny jako úběžník děje), a povznést to na vyšší sémantickou rovinu. Někteří recenzenti mu vyčítají, že Winterbergova poslední cesta je příliš upovídaná a málo dějová. Ani jedno by mi nevadilo, ale přijde mi, že v závěru románu už autorovi dochází dech, takže vyprávění uzavře tak nějak po márquezovsku… Využití nadpřirozených jevů není v jeho románech ničím novým, stačí vzpomenout na Český ráj (2018), ale tady působí poněkud násilně. Reputaci si u mě spisovatel napravuje posledními řádky, kdy v rozlité pivní pěně uzří budoucnost i minulost Winterbergova života. „Pěna se dál šíří po stole a já vidím, jak se rodí nový bubliny. Jak rostou. Jak se dotýkaj. Jak explodujou. Jak zanikaj. A jak se rodí zase znovu.“ Nevím, jestli je právě tohle obraz česko­-německého smíření, které v Rudišově románu nacházejí někteří čeští kritici, ale rozhodně jde o obraz hodný solidního středoevropského autorského mýtu.

Autorka je komparatistka.