V rozlišení mezi regionalismem a „úpadkovým“ provincialismem se skrývá kolonialismus metropolitní kultury – to ona nakonec rozhoduje o hodnotě regionálních děl. Jediná literární sféra, která jí úspěšně uniká, je ta výsostně lokální, jež nachází své místo na stránkách nejrůznějších obecních věstníků.
Dějiny české regionální literatury možná nejsou tolik zajímavé jako samotné koncepce regionalismu. Pokud chceme uvažovat o tom, co je dnes produktem regionální kultury, měli bychom si alespoň v základních obrysech uvědomit, jak mohou být pojetí regionalismu rozdílná. Časové vymezení vzniku regionalistických tendencí v literární tvorbě není jednoduché stanovit: někdo uvažoval o čtrnáctém století, jiný o první polovině devatenáctého. Naopak zřejmá je častá snaha historiků popsat českou literaturu regionů jako nástroj kulturní kolonizace namířené nikoli za její hranice. Zdeněk Nejedlý trval na tom, že akcent na regionální lidovou tvorbu byl určen neimperiální kulturou; v zemi, která se nemohla rozvíjet mimo své vlastní hranice, nezbývalo než se zaměřit dovnitř. Představa bohatě rozvinuté kultury tu vyvažovala nedostatek vnějších podnětů, téměř nulovou konfrontaci s díly cizích kulturních okruhů. Při všem dobře míněném velebení regionů za jejich kulturu bylo zřejmé, jak nedostatečná byla vůči kultuře center – účinným nástrojem její regulace se stal opakovaný požadavek dělení na regionální a provinciální. I v samotných regionech se připomínalo, že na dobré lokální dílo musí být kladeny stejné požadavky jako na text vznikající pod tlakem trendů, že je třeba rozlišovat mezi regionalismem a provincialismem. Prvé náleží vysoké kultuře, druhé je úpadkovou formou a nezaslouží si pozornost centra.
Kolonialismus dovnitř
Není těžké přijít na to, že už samotné rozlišení mezi regionálním a provinciálním je vynuceno z pozice kulturního centra a že výsledky jeho aplikace centru bezezbytku přináležejí. K čemu pak koncepce regionalismu? Při pohledu z centra může tato kategorie posloužit k lepší orientaci, anebo rovnou ke strukturaci. Území regionů může být svrchovanou vůlí hegemona pokryto takovým rastrem, jaký odpovídá jeho vlastním požadavkům. Tento „kolonialismus dovnitř“ představuje nejjistější způsob, jak regionální literaturu vytvořit a udržovat ji naživu centrální, soustředěnou aktivitou. Z centra se nejlépe rozhoduje o tom, zda texty místních básníků souvisejí s typem krajiny, v centru mohou vznikat pozoruhodné teorie, neboť centrum je místem nadhledu a syntézy. Centralizované archivy umožňují tu kterou lokální identitu vplétat do historických souvislostí a zpětně vytvářet obraz mohutného a diferencovaného kulturního živlu. Jako dobrý příklad uměle udržované literární tradice může posloužit region Českomoravské vysočiny. Její literární dějiny, vybudované na půdorysu díla několika nevšedních literátů, vyvolávají i dnes velká očekávání; ovšem realita je jiná, a to i navzdory snahám Josefa Kroutvora nebo Miloše Doležala udržet odkaz naživu jeho projekcemi do současnosti. Přitom stačí region Vysočiny porovnat se severní Moravou a severními Čechami [viz text na s. 8], abychom viděli, jak nejisté může být vymezení regionu jako společného místa kultury.
Kulturní kontrahodnoty
Životaschopně se jeví uchopení konceptu regionální literatury jako konkurenčního kulturního centra. U nás je snad nejlepším příkladem literární kultura Slezska. Nejde o nic nového, už v padesátých letech vyvolala redakce tamního nového periodika s názvem Červený květ anketu na téma regionalismus. Jiné příspěvky na stránkách Červeného květu vcelku jasně poukazují na parazitickou strategii, jež pečlivě dbá o definici pragocentrismu a zároveň inscenuje kulturní kontrahodnoty. V rámci diskusního bloku o regionalismu zde byla publikována báseň s názvem Porubismus. Její autor, podepsaný jako Pospíchal, v ní jasnozřivě předjímá tvorbu Petra Hrušky a dalších básníků, kteří užívají prostředků „vysokého“ stylu a zároveň se snaží obraz podtrhnout prvkem každodenního projevu kulturní periferie: „Tam se něco vypůjčí a tam se něco koupí/ a je z toho porubismus. Jeho prvky hlavní:/ váza, sgrafito a pod tím dva korintské sloupy./ Mezi nimi šňůra. Prádlo na ní.“
I diskutéři Červeného květu se snažili držet kritických kategorií regionální/provinciální. O jak problematický podnik se však od počátku jednalo, je zřejmé třeba i z rozpačitého přijetí básně Jiřího Veselského Mánes nad svým orlojem. Ta svou jazykovou neobratností zcela zapadá do kontextu laické tvorby, existenciálním tónem se ale výrazně odlišuje od příspěvků veršujících patriotů a nutí je k poplašeným reakcím. „Ó práce, ty jsi závaží/ kyvadla času člověkova,/ a i má práce nehotová,/ má práce, která práci slaví,/ strhuje čas k nám dolů na zem,/ kde každý smí být hodinářem/ orloje času, jenž jde bez únavy.“ Veselský musí být co nejrychleji zbaven role básníka, který by časem na stránkách lokálního periodika možná udával tón, bohužel ale poněkud cizorodou, regionu jen těžko srozumitelnou tvorbou. Energie slezského konkurenčního centra nicméně zůstala živá dodnes a je stále schopna vyvolávat přesvědčivé spory a ovlivňovat celek národní kultury.
Pro potřeby místních
Co je ovšem na literárním regionalismu paradoxně nejcennější, protože literárnímu centru nejvíce nesrozumitelné a cizí, je právě provinciální literární kultura. Kultura, která se neohlíží na hodnoty centra a je určována výhradně požadavky regionu.
Regionální akce s regionálními literáty budou nejspíš vždy připomínat přehlídku autorů, kteří nemají potřebu zapojovat se do literárního dění přesahujícího horizonty jejich domoviny. Naopak, pozice regionálního autora je jedinečná jeho zasazením do uzavřených společenských kruhů té které lokality. Nejde rozhodně o žádné mytické propojení slova s půdou, jak se nám snaží namluvit vykladači umění regionů; tvorba těchto lokálních literátů je určována jejich životem v kraji, jedině ten důvěrně znají a nemají potřebu se z něj vzdalovat. Básně těchto neznámých anebo pouze méně známých tvůrců hovoří o zemi, stejně jako o potřebě udržovat spojení v koloritu místního života. Regionální umělci, jen zřídkakdy zasažení pluralitními vzorci postmoderní kultury, rádi vystavují na odiv svůj patriotismus; ne snad, že by nedokázali nebo nemohli být lyričtí, ale společenství toho či onoho regionu to od nich vyžaduje. Přátelé, kteří pravidelně pořádají festival plenérové malby v jednom malém českém městě, mi vyprávěli, do jakých detailů je místní člověk schopen dojít, aby identifikoval v malbě obraz svého místa – když vidí, že se malíř věnuje jeho domu a že by snad nemuselo později dojít k rozpoznání objektu, požaduje speciálně realistické provedení cedulky s číslem popisným. Regionální musí být propojeno s lokálním a lokální odkazuje k osobnímu – v tomto posuvu od kraje k jednotlivci vzniká významný kulturní statek.
V mantinelech horizontu
S verši regionálních básníků se to má podobně; tu kostelní věž, jinde známé meandry řeky. A je-li obraz krajinné dominanty vystavěn v tradici lokálního narativu, jinými slovy, dokáže-li místní básník zakonzervovat místo včetně jeho historie, teprve tehdy vzniká skutečná regionální literatura. Publikum dostává dílo, ve kterém se historická vertikála protíná s ideálním zpodobněním místa. Soudný pozorovatel se zkušeností centra se nikdy nezbaví pocitu, že jde o kýč; jde ovšem jen o projev jeho neschopnosti vzdát se požadavků hegemonie, člověk regionu tato díla chápe úplně jinak.
Žít v mantinelech horizontu a nesnažit se do tvorby promítat intelektuální abstrakce kulturních center znamená tvořit opravdové regionální umění. Pokud se někdo domnívá, že provincialismus je formou úpadku, říká tím pouze tolik, že v regionu nežije a že jeho bytostným potřebám naprosto nerozumí.
Místem, jež je duchem provincialismu zasaženo typicky, odkud se dokonce šíří napříč regionem, jsou nejrůznější lokální věstníky a jiná periodika vydávaná z rozpočtů místních samospráv. Články věnované kultuře jsou prodchnuty iluzí pospolitosti, jejich úkolem je zviditelnit sebemenší „kulturní akci“. Akt kultury musí být odměněn děkovnými frázemi; a to i tehdy, nezapadal-li zcela do rámce očekávání. Tak jako se v kulturních centrech pěstuje umění kritiky, zde naopak jde v ideálním případě především o to vyhnout se jakékoli kritice a dílo využít jako příležitost k utužení dobrých sousedských vztahů. Regionální kultura z hlediska regionu samotného je totiž především nástrojem sociální koheze. To na rozdíl od literárních vědců dobře chápou mimo jiné i byrokrati na všech úrovních státní či unijní hierarchie, když podporu lokálního kulturního dění zahrnují do programů kulturně výchovné činnosti. Stačí si prolistovat články takového věstníku, a je okamžitě zřejmé, v jakých podmínkách se dnes rodí autentická regionální kultura.
Autor je literární kritik a regionální antikvář.