Přetvořený dokument

Nové vydání prozaické prvotiny Jiřího Weila dávno visí ve vzduchu. Je s podivem, že se do reedice této zásadní knihy někdo nepustil daleko dříve. Dvě dosavadní vydání Moskvy­-hranice (první z roku 1937, druhé z roku 1991) už léta nejsou k sehnání. Na druhou stranu je asi dobře, že tato naléhavá próza byla vydána až nyní, a sice jako součást pečlivě připravených Weilových spisů. Vychází navíc hned po prvním svazku s autorovými reportážemi a statěmi z let 1920 až 1933, s nimiž v mnohém nejen tematicky, ale i formálně koresponduje.

Ruský román

Jiří Weil svůj román o Moskvě první poloviny třicátých let minulého století, ve které se všechno láme a která je sama ostrým předělem (mezi Evropou a Asií i mezi starým a novým světem), začal psát záhy poté, co se po téměř dvou a půl letech ze sovětské metropole vrátil. Byl vystudovaný slavista a nejel do toho pulsujícího velkoměsta jako zvědavý turista ani jako význačný host, nýbrž jako poučený sympatizant porevolučních pořádků a jako zaměstnanec sovětského nakladatelství pro zahraniční dělníky. Byla to už jeho třetí cesta do SSSR. Do Moskvy přijel v létě třiatřicátého roku. V sovětském tisku tehdy právě probíhala kampaň za hlavní město, jež měla přimět spisovatele, aby ve svých dílech zobrazili jeho radikální proměnu a spolu s tím i další aktuální témata, jako součinnost vědy a umění, práci zahraničních odborníků, fungování továren nebo stavbu metra a jiných monumentálních projektů.

Weil jako by se této výzvy chopil a svůj román doslova napěchoval dobovými reáliemi – počínaje nazelenalým mýdlem nelibé vůně a konče Bělomořsko­-baltským průplavem. Když čtenář dokáže odolat překotnému vyprávění, když četbu záměrně zbrzdí, může se na stránkách knihy příjemně procházet moskevskými ulicemi – natolik je jejich popis detailní a přesný. Mnozí kritikové Weilově próze po jejím prvním vydání v této souvislosti vytýkali přílišnou reportážnost, dokumentárnost, ba „nerománovost“. Nicméně i v tom jako by Weilův román byl „ruský“ – nejen volbou námětu, ale také způsobem jeho zpracování, který vychází z literatury faktu, prosazované v té době sovětskými avantgardisty, účastníky Levé fronty umění. O autorově zaujetí jejich tvorbou, odvrhující fikci, ostatně svědčí i několik jeho raných článků, které jsou nyní zahrnuty do prvního svazku spisů. Ve stati O Jiřím Tyňanovovi například žádal „rozvíjeti fakta tak, jako by byl rozvíjen děj, postaviti skutečný mate­­riál do takového světla, aby byl pociťován jako umělecký“. A sám jako by se tímto požadavkem v Moskvě­-hranici řídil, když z přehršle faktů skládal příběhy tří hlavních postav, tří cizinců, kteří svět kolem sebe – pro jeho novost a nezvyklost – vnímají daleko vyhroceněji než jeho domorodí obyvatelé.

Tři příběhy

Každý z těch tří – Ri, Jan Fischer a Rudolf Herzog – přitom pochází z jiného světa, což jejich pohledy na novou sovětskou realitu ještě odstiňuje. Ri, jediná žena a jediná hlavní postava bez příjmení, je dcera židovského továrníka z moravského maloměsta, která se doma cítí spíše v matčině rodišti, ve Vídni. Je to měšťka, která se zpočátku nechala strhnout sionismem, avšak z velkých idejí jí zbylo jen zklamání. Do Sovětského svazu, který ji děsí svou nepodobností čemukoli známému, míří za svým manželem, polským inženýrem Robertem, jenž tam odjel za prací. Svůj svět pohodlí a bezúčelných maličkostí si s sebou Ri odváží zabalený v kufru a je odhodlána jej bránit. I Janu Fischerovi je Riin svět útulného soukromí v ledasčem blízký. Je to pražský intelektuál, novinář a literát. Je to stranický pracovník zaměstnaný v Moskvě jako překladatel. Město i zemi znal dávno předtím, než tam přijel, znal je z knížek, a na rozdíl od Ri byl rozhodnut se místním pořádkům podrobit – a přece jako by zůstal stát kdesi na okraji, „stranou země, která bojuje“. Oproti tomu Rudolf Herzog, Fischerův kolega z Rumunska, se nachází v samotném středu. Je to revolucionář, který se věnuje ilegální činnosti a pro něhož se Moskva stala dočasným útočištěm.

Cesty těch tří se kříží, byť skutečně se protnou jen párkrát – v Riině bytě, který jako by do okolního světa plného překážek a nástrah ani nepatřil, nad malými koflíky nedostatkové černé kávy. Každý z těch tří má vlastní příběh a všechny jsou po svém tragické. Ri se navzdory pevnému úmyslu bojovat za právo na vlastní svět postupně zařadí do světa kolektivního, který vše jedinečné odmítá a ničí. „Bude sloužit, pokorně sloužit tomuto světu, nemůže se ubránit, chce jen žít,“ běží jí hlavou v okamžiku zlomu, když sleduje masový průvod k oslavám říjnové revoluce, v němž jako by kráčeli všichni, jen ona ne. Jan Fischer v tomto světě, jehož pravidla uznává, přestože s nimi často nesouhlasí, své místo hledá marně. Ri se ho proto časem zřekne. A také celá země ho vyvrhne a prohlásí za nepřítele. „Nikdo z průvodu si nevšímal Jana, nikdo již nechtěl znát Jana, nikdo nesměl znát Jana (…) Jan nebyl (…) ploužil se za průvodem, jediný, sám, poslední, nežijící,“ stojí v závěru románu. Byl to už jiný průvod než ten, který v úvodu sledovala Ri. Byl to smuteční průvod za otevřenou rakví s tělem Rudolfa Herzoga, který za nový, kolektivní svět položil život.

Nová próza

Weilův román byl od počátku čten jako očité svědectví (o sovětské každodennosti, o vykonstruovaných procesech), jež část dobových recenzentů vnímala jako přehnané, ba křivé, pročež román nadlouho zmizel z veřejného prostoru. A je třeba ocenit, že jeho vydání ve čtvrtém svazku spisů, připravené Hanou a Michalem Kosákovými, přináší podrobný soupis dosavadních ohlasů, komentované výňatky z těch nejzásadnějších a také celé nakladatelské posudky. Už na záložce prvního vydání byl román prohlášen za velmi závažný dokument. A podobně se o něm psalo i na zadní obálce vydání druhého – jako o jednom z prvních literárních dokumentů o sovětské realitě třicátých let. Avšak dokumentárnost Weilova románu je jiné povahy a nelze v něm vidět jen kritiku stalinismu. Je to „přetvořený dokument“, jak prózu vycházející z hluboké osobní zkušenosti mnohem později v eseji O próze (1965, česky 2015) označil o trochu mladší Weilův současník, ruský spisovatel Varlam Šalamov, jenž požadoval „ne dokumentární prózu, ale prózu vytrpěnou jako dokument“. Moskva­-hranice takovou „novou prózou“ je, a snad i proto svého času narazila na nepochopení.

Jakkoli strhující může být pátrání po reálném pozadí románu (mnohá obvinění vznesená vůči Janu Fischerovi patrně slyšel Weil na vlastní uši a patřila jemu, když jej propouštěli z moskevského nakladatelství a za trest posílali do Asie), po více než osmdesáti letech je namístě číst knihu především jako umělecké dílo, které předstihlo svůj čas. A skutečnost, že tento text dávno visí ve vzduchu, nesouvisí ani tak s faktem, že v Rusku posledních deseti let se už zcela nepokrytě vracejí praktiky stalinských časů, že se znovu zatýká za neexistující prohřešky, že se dokonce i vraždí. Jde spíše o to, že sám způsob psaní, „posedlost dokumentem“, je vlastní současné próze, jež bezděky aktualizuje postupy z Weilova díla. Pokud přece jen i dnes čtu Moskvu­-hranici jako svědectví, pak o čelní srážce dvou světů a také o možnosti života v nemožném.

Autorka je rusistka.