Přeložila Lenka Kapsová
Host 2021, 432 s.
Newyorský autor Ta-Nehisi Coates v knize Kdo tančí s vodou kombinuje román o vzepření se otrokářskému systému s fantasy na téma tajuplného nadání. Mladý otrok Hiram je na virginském panství výjimečný nejen tím, že má bělošského otce, ale (leckdy až přehnaně) vyniká také inteligencí a schopností uchovávat vzpomínky. Vypravěčova údajná mimořádná paměť se však nijak neprojevuje ve struktuře narativu – jen ji zkrátka vytáhne, jakmile se to zrovna epizodně hodí, například když se stane součástí podzemní abolicionistické organizace. Hiramova zvláštní magická schopnost je pak v knize zcela navíc; v jádru stojí příběh boje za práva otroků a nereálno dělá z románu podezřelý hybrid. Zatímco třeba v Milované od Toni Morrisonové tvoří fantastično přirozenou součást černošského světa i tragického vyprávění, Kdo tančí s vodou ho neorganicky přilepuje na svědectví o útlaku. Útisk však působivěji zobrazuje i sentimentální Podzemní železnice – její autor Colson Whitehead dává prostor ambivalentním postavám, Coates naopak vše vysvětluje a doříkává. Pro dialogy pak používá jazyk naší doby, takže otroci spolu při oslavách a rituálech vedou banální rozhovory jako z knih Sally Rooneyové. Coates knihu Kdo tančí s vodou předkládá jako velký román o paměti a síle vyprávění a nezdráhá se okatě odkazovat na Prousta (jen místo madlenek jsou tu zázvorky). Ohání se všemocností „příběhů“, a přitom ten svůj nedokáže udržet pohromadě.