Meze a možnosti

Můžeme u skeptika a nominalisty, jakým byl Michel Foucault, předpokládat obecné po­­jmy? Zdálo by se, že přinejmenším jednu univerzálii používá poměrně často – je to pojem svobody. Ale není tomu tak, že ho i v tomto případě zajímají mnohem více konkrétní případy svobodného jednání než obecný pojem? Sám Foucault k tomu řekl: „Věřím ve svobodu jedinců. Lidé reagují ve stejné situaci velmi rozdílně.“

Když nakladatelství Karolinum vydalo útlou knihu Jana Petříčka s názvem Foucaultova filozofie svobody, probudilo to ve mně nemalou zvědavost. Dozvíme se z ní něco nového o Michelu Foucaultovi – filosofovi, jehož odkazu se v současnosti věnují tři akademická periodika a o němž jsou každoročně publikovány desítky knih a stovky článků, jejichž tématem je obvykle už jen nějaký velmi specifický aspekt jeho díla?

Mimo systémy?

Petříček si ve své stostránkové knize, která je mírně dopracovanou diplomovou prací, stanovil nelehký úkol. Nejprve čtenářům předkládá problém či paradox, jemuž Foucault musel ve svém díle čelit: jako myslitel, který je znám především díky analýzám struktur či systémů omezení a uzavření, nám ukazoval jednak iluzivnost našich svobod, neboť jsme si dosud tyto meze neuvědomovali, respektive měli jsme je za přirozené a samozřejmé, jednak nové možnosti svobody, protože s poznáním mezí a jejich nesamozřejmosti se vždy pojí i myšlenka na jejich překročení.

Hlavní Foucaultův problém ale podle Petříčka spočívá v námitce, zda nejsou komplexní popisy diskursivních formací příliš totalizující a deterministické. Existují v nich vůbec nějaké možnosti iniciativy, která ve svém důsledku bude realizací svobody a povede ke změně? Nebo jsou všechny zlomy a transformace pouze důsledkem působení anonymních sil? A další otázka: nakolik se Foucaultovo studium apriorních podmínek, které určovaly fungování minulých diskursivních formací, projevilo v jeho možnosti svobodně myslet a jednat v jeho vlastní době, v rámci jeho vlastní situace, určované rovněž pravidly a omezeními dobového diskursu? Nestavěl se sám Foucault tak nějak mimo všechny systémy a nepřisuzoval si tím zcela výjimečné postavení?

Pět modalit svobody

Kniha je členěna do tří kapitol, které načrtávají tři fáze Foucaultova pojetí svobody v konfrontaci s analyzovanými strukturami a systémy od jeho raných prací až po poslední díla. Petříček přitom předestírá taxonomii pěti modalit chápání svobody ve Foucaultově díle, ačkoli – jak připouští – pátý typ je poněkud sporný. Nejprve tu máme politickou svobodu, jež souvisí s pojetím moci jako „způsobu jednání, které působí na jiná jednání“, což svobodu přímo předpokládá. Jen svobodné subjekty mohou působit navzájem jeden na druhý – tam, kde tato svoboda chybí, nejedná se o vztahy moci, nýbrž o zotročení. Dále je zde etická svoboda ve smyslu pozdního Foucaultova díla, kde je etika chápána jako „reflektovaná praxe svobody“, tedy promyšlená práce na zdokonalování sebe sama. Svoboda je zde brána jako možnost nebo spíš schopnost spontánní aktivity subjektu. Třetím modem je svoboda reflexe, tedy možnost a schopnost odpoutat se pomocí myšlení od daností, nacházet problémy, reflektovat nesrovnalosti v samozřejmostech, jež před nás staví naše uzavřená skutečnost. Předposledním případem je podle Petříčka svoboda transformace. Jestliže svoboda reflexe umožňuje zahlédnout apriorní danosti diskursivní formace a případně je dokonce zpochybnit, svoboda transformace umožňuje vyvolat změnu. Konkrétní svoboda se totiž nakonec realizuje právě transformací našich praktik. A na závěr je tu takzvaná ontologická svoboda, jakési pozadí, které vůbec jakoukoli svobodu umožňuje. Taková svoboda by však nebyla atributem jednotlivého subjektu, ale spíše obecných struktur, v nichž jsou jednotlivé subjekty zasazeny. Navíc je dosti obtížné výskyt takového pojmu u Foucaulta prokázat.

Výklad dále postupuje tím, že se pokouší v historických freskách francouzského myslitele identifikovat místa či momenty uplatnění některého z uvedených modů svobody, jejich variace či rekombinace. V nejstarších, „archeo­logických“ dílech je to vnějšek historických formací, který je možné nalézt ve zlomech mezi epochami nebo v anachronismu některých postav; privilegovaný přístup k němu mají umělci, zejména pak spisovatelé. Jde převážně o reflexivní formu svobody. V Archeologii vědění (1969, česky 2002) se pak podle Petříčka začínají objevovat zárodky nového konceptu, který přenáší možnost svobody do nitra samotných diskursivních formací – zde se jedná o koncept problematizace. Myšlení v rámci uzavřených systémů stále naráží na drobné rozpory, nesnáze a neshody, tedy – obecně řečeno – problémy. Ty se stávají prvotními zárodky budoucích trhlin, zlomů či prahů, které představují potenciální prostor svobody, a nejen etické či reflexivní, ale nakonec svobody transformovat celé diskursivní formace. Právě ke studiu a analýze těchto forem problematizace jako možnosti, jak se setkávat s konkrétními věcmi, směřovala podle autora poslední fáze Foucaultova díla.

Cesta myšlení

Jako řešení problému svobody nám autor na závěr nabízí shrnutí: podle Foucaulta jsme vždy v područí neosobních systémů, které ovládají naše mluvení, konání, a dokonce i způsob, jakým se vztahujeme k sobě samým, a tyto systémy nemůžeme nikdy ovládnout. Nastávají však příležitosti, kdy je můžeme zpochybnit, problematizovat, a v krajním případě tím zahájit nejistý proces změny. A právě tyto příležitosti představují pomíjivé a dočasné prostory svobody, nabízející se v trhlinách, v problematických, nejistých, porušených bodech systému. Cesta myšlení vede od kritiky přes svobodu k problematizaci.

Výše uvedený výklad recenzované knihy je pochopitelně značně zjednodušující a reduktivní, stejně jako je tato kniha nezbytně zjednodušením a redukcí Foucaultova díla. Obsahuje nicméně pozoruhodná místa, zejména ve chvílích, kdy nabízí přesné a důsledné čtení některých pasáží Archeologie vědění nebo posledních svazků Dějin sexuality (1976, česky 2003) a drží se analýzy určitých klíčových bodů. Méně přesvědčivá je tam, kde se pokouší z analyzovaného materiálu vyvozovat zobecňující závěry – čehož si je vědom i sám autor, když na jednom místě praví, že se poněkud odchyluje od litery Foucaultových textů. Jak je ale v knize také řečeno, filosofické myšlení je práce na sobě samém a právě v tom možná spočívá ta pravá svoboda – stávat se někým jiným, nebýt už tím, čím jsme byli dosud. Těšme se proto na další autorovu práci, jež na Foucaultovo dílo naváže třeba jen vzdáleně či nepřímo.

Autor je překladatel a historik.