Za brutálně rozpálenou plochou prachu ležel rozbořený kostel. Při pouti jste se vydali trasou kolem vyčerpaných vepřů po prázdné cestě k Severnímu moři.

Kdysi se tu v podzemí ukrývaly cely. Jak pobřeží eroduje, odhalují se a trčí z útesů. Kdykoli tu jste, přímořská suť mezitím prošla změnami, a betonové místnosti leží překocené na pláž. Tentokrát příboj našikmo protíná cihlová zeď. Usadíte se na ni ve slunci a pleskají do ní vlny.

Vprostřed vyprahlé orné půdy ­vypijete po­­slední zbytek vody. Mapa je sice jasná, ale svět tak plochý a suchý, lesy tak daleko a postup cesty tak pomalý, že to poplete hlavu. Jsou z vás flíčky v roztaženém agroprůmyslovém vznešenu. Ačkoli není kde špatně zabočit, stejně cestu překontrolujete. Žízeň a neklid sílí a bez ohledu na to, kde vlastně jste, je to do výchozího místa daleko. S tou krajinou je něco špatně.

Jazyk vedra

Červenec 2018. Británie v podstatě nepamatuje takové vedro. A teplota dosahuje vrcholu v Suffolku.

Horko rve z kořenů. Připadáš si nápadně a rozmazaně jak inkoustová šmouha.

Pouta mezi věcmi a jejich věcností se taví: „V horku,“ napsal L. P. Hartley o jiném nelítostném východoanglickém létě, „i ty nejobyčejnější věci měnily svou povahu.“ Nad prahy koňských bran v římských hradbách v Burghu se mihotá vzduch. V tomhle kraji se povídalo, že koně jsou schopní vidět duchy.

Ulpívají cáry dalších vln vedra: jsi v roce 2018, a zároveň v letech 2006, 2003. A samozřejmě 1976. Keeling a kol. zveřejnili varovný článek Výkyvy oxidu uhličitého v ovzduší na observatoři Mauna Loa; jsou ti skoro čtyři roky a v havěti berušek čekáš na cisternu. Místním nářečím to jsou bishybarnybees, pojmenované podle kněze, který honil kacíře.

Teď znovu hoří Malibu. V Alžírsku, v Kanadě, v Japonsku, v Jižní Koreji horko zabíjí. Tryskové proudění vzduchu v atmosféře se posouvá k severu a slábne. Historické rekordy po celém světě. Polární kruh v plamenech. „Toto je chvíle,“ tvrdí autor článku Trajektorie pozemské soustavy v antropocénu Hans Joachim Schellnhuber, „kdy si lidé začnou uvědomovat, že globální oteplování není problém pro budoucí generace, nýbrž pro nás, tady a teď.“ Podle průzkumu Yaleovy univerzity se skoro polovina Američanů domnívá, že znají změnu klimatu z osobní zkušenosti, a podle 75 procent respondentů tento proces ublíží budoucím generacím.

V nastalém vedru se nedá spát. Nový slogan hlásá, že letos už se probudíme. Tahle fráze rezonuje ve zprávách o lesních požárech, hromadných vyhynutích, nevratných změnách a kaskádovitém vývoji, tání ledovců, oteplování moří a mizení permafrostu. O jeden lidský věk dřív Aldo Leopold napsal: „Jeden z trestů za ekologickou osvětu tkví v tom, že člověk žije sám ve světě plném ran.“ Dnes jsou nás miliony, kdo namáhavě usilujeme o takové poznání, o život vprostřed ran. A pořád jsme sami.

Otázkou není, zda teploty vzrostou, nýbrž jak moc, co s tím – zase ta rétorická figura – „my“ můžeme dělat a jak dlouho ještě. Má to svou daň. Více než 70 procent Američanů cítí strach a nejistotu ohledně schopnosti samostatně jednat; více než polovina jich je „zhnusených“ nebo „bezmocných“. Americká psychologická společnost v roce 2017 varovala nejenom před „akutními dopady na psychologickou vyrovnanost“ vzhledem k nevyhnutelným katastrofám v cyklech počasí, ale i před dlouhodobými existenciálními dopady s tím, že dlouhodobá klimatická změna „vyvolá zvláště citelné chronické psychické důsledky“: depresi, trauma, ztrátu identity, násilnické tendence, pocit bezmoci a sebevražednost.

Obezřetné zpracování dat v analýze Klimatická změna v americké psychice z roku 2018, na které spolupracovala Yaleova univerzita s Univerzitou George Masona, se stává poezií nutné nepřesnosti: jedna tabulka je opatřena názvem „Většina Američanů, kteří považují globální oteplování za realitu, pociťuje celý vějíř emocí“. Globální oteplování je vzorovou ukázkou toho, co Timothy Morton nazývá „hyperobjekt“, tedy rozptýleného objektu v tak ohromném časoprostorovém měřítku, že se vymyká tradičnímu pojmu věci, a ačkoli ho lze zkoumat a přemýšlet o něm, „není možné se ho dotknout ani ho vidět“. „Leží nám,“ píše Morton, „na samé špičce jazyka.“

Jazyk tohoto vedra je unikavý. Pro to, co se dnes děje, „v podstatě neexistují žádná důvěrná slova“, píše v článku Žalozpěv za roční období Zadie Smithová. Žijeme v epoše tápavého hledání slov. Výrazy, které pro ten pocit nářku razíme, k němu mohou jen vágně poukazovat: „ekoúzkost“, „solastalgie“ (Glenn Albrecht), „environmentální melancholie“ (Renée Lertzmanová), „ekologické truchlení“ (Ashlee Cunsolo a Neville Ellis), „antropocén noir“ (Deborah Bird Roseová). V prosinci 2018 přichází Le Monde se zprávou, že na klimatology „padá blues“.

Ať už tahle blues pojmenujeme ­jakkoli a i když jejich velkou část nedokážeme artikulovat vůbec, jsou reálná, sílící a neukončená. Jak napsali Cunsolo s Ellisem: „Zbývá ještě odvést mnoho – a z velké části tvrdé – práce truchlení.“

Užíváme si, ne snad?

Pro některé je neúnosně tvrdá. Na stránkách časopisu The Sun – nomen omen – se humpolácký vyděračský šašek britského komentariátu Rod Liddle úzkostlivě snaží jakékoli pochopení a žal podrýt. „Vzpomínám si na poslední uplynulá léta – deštivá a studená – a na to, jak nám klimatičtí opičáci tvrdí, že TOHLE je taky důsledek globálního oteplování. Nemůžou chtít oboje.“ Těžko říct, kolik z toho je jen spektákl a jestli je Liddle opravdu hlupák. Systémy počasí jsou ultrakomplexní, stochasticky zatížené a determinačně vícevrstevnaté. Žádný odborník o nich neuvažuje monokauzálně nebo kritériem jistoty. Podstatné je – tak jako v díle Friederike Otto – poznat tendence a prudce vzrůstající pravděpodobnosti extrémních událostí. A na tomto základě lze samozřejmě tvrdit dvě různé věci, jelikož tytéž systémové kaskády představují klíčové determinanty pro kontrastní fenomény.

„Tohle léto – konečně jednou pořádné léto – si musíme užít, těšit se z něj a zapsat si je do paměti,“ vytrubuje Liddle. Jeho halasnost představuje krutý pravicový optimismus, existující nikoli navzdory oněm sílícím blues, nýbrž kvůli nim. Proto – vedle popírání natolik okatého, že by se za ně styděl i ten nejvulgárnější freudián – používá také standardní reakční figuru: požadavek spoluviny. „Vždyť si přece užíváme, ne snad?“

Ne snad? Ne snad?

Liddle také mimochodem prohlásí, že klimatickou změnu nepopírá. Nakolik mu lze mimo čistou snahu o provokaci přiřknout i nějaké koherentní stanovisko, je to nejspíš pravda, a symptomatická. Nepokryté popíračství sice zůstává zlověstnou silou, ale přese všechno ostentativně suverénní ryčení stoupenců se jeho sezóna – totiž jeho užitek pro vládnoucí třídu – zvolna chýlí k závěru. „Pozůstatky pochybností ohledně globálního oteplování se vypařují,“ informují The Financial Times. Průzkum, který provedla Monmouth University, zaznamenal v kategorii Američanů, kteří „věří v“ klimatickou změnu, během tří let skoro desetiprocentní nárůst na skoro osm respondentů z deseti včetně téměř dvou třetin republikánů – a podle sociologů z Yaleovy univerzity považuje 62 procent respondentů oteplování z valné části za důsledek lidské činnosti.

Virtuální cvičení „Prognózy britského klimatu 2018“, provedené britskou Státní meteorologickou agenturou, simuluje nárůsty teplot od jednoho do pěti stupňů v této již tak nejsušší části země. Východoanglická léta přinesou více such. Podle Charlese Beardalla z Environmentální agentury se tento region nachází na „frontové linii zvládání dopadů klimatické změny ve Velké Británii“.

Sloveso „zvládat“ tu plní opravdu širokou škálu funkcí.

S tím, jak klesá ideologická efektivita popírání, zkoušejí klimatičtí veksláci další možnosti. „Stejně jako každá jiná rozvratná síla,“ píše Dimitris Tsitsiragos v analýze pro Světovou banku, „přináší klimatická změna šance pro firmy ochotné k inovacím.“ Ty mohou sahat od prométheovské geofantazie utopického technořešení až po vcelku všední oportunismus, slintání po vzrušujících trzích zachytávání uhlíku a podobně. Udržitelnost představuje „široce oblíbenou doménu, která vznikla proto, aby se komerční sféra naučila, jak se stát faktorem ekologické záchovy,“ píšou Alan Bradshaw a Detlev Zwick v článku Obor podnikatelské udržitelnosti a pud k smrti: radikální návrh – k čemuž bezstarostně dodávají, že je to „projekt, který s sebou nese svébytnou garanci neúspěchu“.

„Obludnost“ určitého typu supremacistního protipopíračství, o níž píše Naomi Kleinová, onen jásot (ve slušné společnosti dosud spíš v podtextu) nad tím, že klimatická změna je fakt, který nepoměrně silněji postihne psance této země, bude jen růst. Už dnes se koneckonců – pod tlakem sociální patologie „podnikatelství“ – vzdává hold nejenom profitování z domnělých řešení katastrofy, ale i z katastrofy samotné.

„Využijte podnikatelských příležitostí, jež s sebou klimatická změna nese,“ rozplývá se webová stránka nibusinessinfo.co.uk. „Klimatická změna může zvýšit poptávku po určitých druzích zboží a služeb, například po výrobcích určených ke zpracování vody a po oděvech a vybavení do extrémního počasí.“ To je naprostá pravda, a je to hanebnost. Pohromu skutečně provází strašlivé vyhrocení potřeb. Zde se nejedná o druhořadé aynrandiánské žvásty okrajového libertariánského sadisty, nýbrž o oficiální pokyny a pobídky k podnikání v Severním Irsku. Během roku 2011 zabily záplavy v Thajsku tisíce lidí a postihly dalších třináct milionů. Země chvatně vyvinula protipovodňové systémy – které britská vláda dva roky nato ve svém „státním plánu adaptace“ označila za „vysoce hodnotnou podnikatelskou příležitost“ a chlubila se tím, že „skýtá britským firmám motivaci a podporu k tomu, aby se těchto příležitostí zhostily“.

„Celá vaše společnost trpí akutním apokalyptickým pokrytectvím“: tato slova před patnácti lety vložil Mike Davis do úst personifikovaného Moru. Jak zmíněné pokrytectví, tak jeho popírání se dnes komodifikovaly.

Přízračnost a podivnost

Ubíjející vedro je v téhle krajině jílu a diluviálního písku, která se na okrajích drolí, jako umocněné. Hrstka úponků dělá, co může, stejně jako uschlé stromy a upřené bezoké pohledy vodojemů. Jenže sucho postihlo i stíny. Slunce obtahuje siluety dopravních značek a suti.

S trochou snahy a štěstí se dá zařídit, aby kterékoli místo dělalo a znamenalo cokoli, avšak existují dominantní sémiotické proudy a jejich spodní tahy (momentální vlna zájmu o Východní Anglii není bez souvislosti s pozicí Cambridge, University of East Anglia a norwichského autorského centra v komerční doméně britské literatury). Tenhle větrem profukovaný kraj je hustě pokryt podmračenými uměleckými pohledy, Ruth Rendellovou, P. D. Jamesovou i M. R. Jamesem, Sarah Perryovou a všemi ostatními. Jeho širá obloha se klene nad existenciální noir detektivkou, nad náročným potulováním po psychogeografii pomezí, a především nad duchy v kultuře přízraků a nad nově módní bukolickou zlověstností „lidového hororu“.

Quis est iste qui venit. Kdo to přichází?

Přízračnost (eeriness) rychle dohání svůj definiční protějšek, podivnost (weirdness), jakožto estetika, která stojí za pozornost. Jedním klíčovým skaldem tu je Robert MacFarlane, průkopnickým rozjímavcem pak byl zesnulý a upřímně postrádaný Mark Fisher, jehož spis The Weird and the Eerie (Podivné a přízračné) vytyčuje přínosný způsob, jak k celému fenoménu přistoupit.

Podle Fishera se přízračnost „vyznačuje selháním absence či selháním prézence“. Zatímco podivnost se odvíjí od „přítomnosti čehosi nenáležitého“, přízračnost vzniká, jestliže je „přítomno něco tam, kde by nemělo být nic“ (jako příklad Fisher uvádí ptačí křik, za kterým je povědomí o čemsi, co ptáka přesahuje), „anebo není přítomno nic tam, kde by mělo něco být“ (například trosky, vyprázdněné místo ozvláštněné časem). To znamená, že „ústřední hádankou“ přízračnosti „je problém činné vůle“: u selhání absence v tom, zda se zde činná vůle vůbec projevuje; u selhání prézence v tom, jaká je vlastně povaha oné scházející činné vůle, jejíž stopu pociťujeme.

Na rozdíl od radikálně nepoznatelné podivnosti je přízračnost „pouze“ neznámá – avšak je neznámá bytostně. Pokud by se měla hádanka činné vůle někdy vyřešit a nastal by stav, kdy „je dosaženo poznání“, pak – píše Fisher – „přízračnost mizí“.

Říční soustava The Broads, „nacházející se uprostřed širokých plochých blat a pásů slatin zarostlých rákosem“, v sobě má – píše Wil­­liam Dutt v knize o vodních tocích z roku 1906 – „jakousi prapůvodní, odloučenou krásu“. Je v úplnosti podobně nevyjádřitelná jako ekologická úzkost: „Skoro jsem napsal ‚vznešenost‘.“ Skoro, ale ne docela: jestliže podivnost je špatná vznešenost, pak přízračnost je přiblížením ke vznešenosti. Thomas Hardy považoval „vznešenost blat“ za „poníženou“; v rovinaté specifičnosti The Broads možná můžeme spatřit vznešenost nikoli poníženou, nýbrž zadržovanou.

Tuto přízračnou východoanglickou krajinu, tuto strašidelně působivou konfiguraci země a nebe Fisher miloval stejně jako vy. Z jeho výprav po ní se rodily jeho teorie, jeho politická fenomenologie. Jeho zvláštní heuristika cizoty byla čtením estetiky, její politiky a světa, který je ze sebe vypouští. „Jelikož se přízračnost bytostně točí kolem problému činné vůle, týká se sil, jež vládnou našim životům a světu,“ napsal. „Nám v globálně telepropojeném kapitalistickém světě by mělo být obzvlášť jasné, že tyto síly nejsou plně přístupné našemu smyslovému vnímání.“ Není proto divu, že kapitál je pro něj „na všech úrovních přízračná entita“.

Odtud analýza, radikální porozumění. A co strategická poučení? V čem spočívají – když ocitujeme Matta Colquhouna alias Xenogotha jakožto jednoho z mnohých, kdo sleduje toto zaměření – „emancipační potenciály nacházené v jinosvětském“?

Podle Colquhouna – který má na zřeteli ono „latentní vystoupení“ z domnělé normálnosti, pro něž Fisher užívá termín „odchod“ (egress) – jsou podivnost a přízračnost „cosi na způsob estetických nástrojů k vytváření průchodů mezi kapitalismem a jeho vnějškem“. Zároveň ale poznamenává, že „politické důsledky odchodu, podivnosti a přízračnosti Fisherova kniha neformuluje tak jasně, jak bychom si mohli přát“.

Co když tyto důsledky nejsou doopravdy skryté, ale spíše nepřítomné, a to ani ne přízračně – a naše toužení spatřit jejich přítomnost představuje politický problém?

Horlivá dychtivost levice vyvozovat politiku a techniky z nejrůznějších pomíjivých, dočasně šťavnatých kulturních soust, z toho, co máme rádi, je symptomem našeho strašlivého oslabení. Připusťme si, že ne všechno, co nás baví nebo co v nás emocionálně rezonuje, lze zároveň efektivně uplatnit v politice, strategii, taktice. Otestujte všechno, co vás ráno vytáhne z postele, jako možný zdroj nahodilé inspirace – ale uvědomujte si přitom, že to vychází z vás a že působivost pro vás se nerovná působivosti jako takové, a už vůbec ne politické realitě. Máme k této prokrustovské činnosti sklony – v čemž ovšem nejsme sami.

V kapitalismu jsou všechny znaky reverzibilní. Existují gotické marxismy i gotické fašismy, existují i weird fašismy, a pokud se levice rozhodne „osvojit si lekce“ přízračna, naši nepřátelé dokážou totéž. Neporazí je přitom větší dávka přízračnosti ani žádná specifičnost míst, na nichž přízračnost nalezneme.

Obdivuhodná nenávistnost hnutí #folkloreagainstfascism, lidí spjatých s určitou hudbou a krajinou, s bájemi a magií pomezí (v daném případě například s bájným Okrovcem, Zelenými dětmi z Woolpitu nebo Ďáblovým černým psem), které děsí, že je extrémní pravice zapřahuje do otěží svého vražedného nacionalistického kýče, je prodchnuta spravedlivým pobouřením. Skutečně by bylo záhodno nedovolit fašistům stát se majiteli toho, o čem tvrdí, že jim to patří. Ze sporu o tuto pilinovou výplň ovšem nesmí vyplývat rudý esencialismus – něco něco subverzivní duchové kraje, něco něco radikální Albion.

Hlubinný mýtus

Ano: komplikujte a syťte „půdu duchů“, jak o ní mluví David Southwell, kontrahistorií a kreativním čtením. Odbělte ji: poučte se například ze Stručné historie černých lidí ve východní Anglii reportérky Wedaeli Chibelushiové o Thomasi Parkerovi, „jistém tmavém muži“ z Essexu 16. století, o Marii Sambové o dvě stě let později nebo o Allanu Glaisyeru Minnsovi z Thetfordu, v roce 1904 prvním černém starostovi v Británii. Připomínejte historie lokálních povstání: bouře v Bury St. Edmunds v letech 1264 a 1381, Kettovu rebelii v roce 1549, nepokoje v ro­­­ce 1822, Burstonovo povstání v roce 1914.

Mějte je na zřeteli, protože na nich záleží, ať už se ději kdekoliv, a protože tohle místo máte rádi – ale nehledejte v nich nevypověditelnou vzdorovitost, inherentně spjatou s místní půdou, protože ta neexistuje, leda v tom smyslu, v němž existuje všude. Sarah Perryová v holdu, který „tomuto zvláštnímu kraji“ vzdala, vyslovuje názor, že „Východoangličanka je povahou radikální, gramotná, rebelantka, mystička, odvážná a inteligentní“. Ano – ale pouze v téže míře jako ne. Není to bytostná přirozenost Východoangličanky v singuláru o nic víc, než to je – podle výpravné básně George Crabbeho z roku 1783 nazvané Vesnice – povaha místních lidí z Aldeburghu, onoho „divého obojživelného pokolení, / jemuž z každé tváře vyzařuje zachmuřený bol“. Mezi obyvateli Aldeburghu se nacházeli i veselí jedinci a dokonalí savci – a mezi reálně žijícími Východoangličankami a Východoangličany se v obvyklém množství vyskytují i reakcionáři, neznalí, konformisté, lidé přízemní, zbabělci a hlupáci.

Je to snad příliš reduktivní a nevstřícné? Sama Perryová označuje Východní Anglii za „prostoupenou mýty“. Ale kde to tak není? Možná je tím, co se dá evokovat, stvořit a uchovat podobnými úvahami, právě určitý druh mýtu. Bude to mýtus politický, jako jsou – jak velmi dobře chápe krajní pravice – všechny mýty.

Obezřetný doslovismus však zůstává nezbytností: příliš často se stává, že podobné evokace neodlišují (ať náležitě, nebo vůbec) esencia­listické pravdivostní nároky – tedy politickou ontologii místa – od mytopoietické intervence. A toto setření rozdílů bez ohledu na záměry a bez ohledu na to, zda a jak moc je vědomé, vždy slouží reakci. Sám mýtus je sice možná nevyhnutelný, ale vždy je také mnohoznačný a polyvalentní – a obzvlášť tehdy, když se vžije jakožto osvojená přirozenost. Zásadní riziko mytopoiésis místa tkví v tom, jak snadno přilne k pravici.

Jasně a se zneklidněním to vnímají iniciátoři umělecké a myšlenkové aktivity v melancholickém oboru „krajinného punku“ (Gary Budden) či „znovuzakouzlení jakožto odporu“ (David Southwell). Například John Harrigan z kolektivu FoolishPeople důrazně upozorňuje: „Je naprosto nutné, abychom rasistům/fašistům nedovolili zprznit britskou krajinu“. Což ale zahrnuje esencialismus genia loci, oné místní „pravdy“, jež podlehla „zprznění“. Výtvarník Paul Watson, který se sám upřímně a ze všech sil snaží vymanit krajinu z moci pravice, označuje „nejstarší verzi mýtu“, jeho „jádro, nejprvotnější ztělesnění“ za „mýtus hlubinný“. Upřímně přitom přiznává, že „touhu zahlédnout hlubinný mýtus“ pociťuje „silně“ a že pro něj „v onom zahlédnutí prapůvodna nastává znovuzakouzlení“ čili vzdor. Sám Watson však má ohledně „hlubinného mýtu“ jasno, že „realisticky vzato je nepoznatelný“ – k čemuž bychom měli dodat, že je pochybné, zda nějaké takové jediné jádro vůbec kdy existovalo. Bez ohledu na to, jak moc jsou s láskou rozvíjené příběhy a tropy určité lokality starobylé, jedná se o poiésis, o vytváření politického mýtu na té či oné straně. Nejde o duchovní archeologii nějaké prapůvodní pravdy.

Můžeme mít dojem, že „hlubinný mýtus“ lze – jak tvrdí Watson – „zahlédnout jakožto dílčí odraz v současné verzi“ mýtu. Klíčové ale je, že nejsme s to zjistit, co – pokud vůbec něco – jsme vlastně zahlédli a odkud to pochází; a veškeré naše schopnosti zakouzlení, ať radikální, nebo ne, nespočívají v tom, co zahlédneme, nýbrž v tom, že to toužíme zahlédnout, a v pocitu, že jsme zahlédnutí schopni.

Tato varování musejí zaznít explicitně.

Jeden svébytný – a produktivnější – pojem mýtu je však zahrnut ve Watsonově obrazu odkrývání, v tom, jak se dostává k domněle starobylému: „Kdesi v metaforicky zahuštěném jazyce soudobého mýtu se nacházejí odezvy prvotního mýtu hlubinného.“ Všechny takovéto odezvy jsou však vůči jakémukoli původnímu jazyku nejenom relativně, ale i absolutně autonomní. Nenacházejí se „uvnitř“, nýbrž fakticky to jsou právě ony metafory, o nichž mluví, a to s odkazem na úvahy Adrienne Richové o „metaforické hustotě“ jazyka – k čemuž můžeme dodat: i jakéhokoli znakového systému. Žádná osamělá hodina poslední instance, žádná normativní významová půda v základě metafor neexistuje.

„Ve žhnoucím jádře skutečnosti se vše podobá všemu ostatnímu,“ píše Edward St Aubyn o metafoře a jejím žíhání. Tento postřeh, který je pro St Aubynova protagonistu zdrojem úzkosti, se může stát i pramenem radosti. Spíše než že by se v žáru ducha vše podobalo všemu ostatnímu, mísí se s ním nebo se v ně mění – byť současně vyplivuje saze a významovou strusku, sémiotický přepad, který tuhne ve fantaskních matech. Metafory nám mohou umožnit nikoli znovuodhalení, nýbrž konstrukci politického mýtu. Aniž bychom pouštěli ze zřetele politické ambivalence, může – může – být tím, co z místa stvoříme, dokonce i onen radikálně zacílený „denotativní mýtus“, s nímž obezřetně souhlasí marxistický biblista Roland Boer.

Naše věrnost se neupíná k prapůvodu, k domnělé hlubině času. Krajina musí být tím, co – věrni osvobozování – činíme.

Katastrofa už je tu

Kdysi se tomu říkalo Ostrov, přestože to není ostrov, nýbrž protáhlý pás oblázků a písku kus od pobřeží. Armáda tam měla tajnou základnu. Je to místo proslulé smrtícími paprsky, radarovými věžemi, mimozemšťany, dýmajícími průmyslovými pagodami a politikou spekulativní apokalypsy. Rezervace Orford Ness je zaneřáděná bitevním odpadem, motory a trámy – jakoby pozůstatky invaze a dnes rezavými sochami sebe samých. Proděravělé a opuštěné chýše jsou zaplavené, uvnitř vítr, tráva, ptáci. Za přeplutí samozřejmě zaplatíte převozníkovi a plahočíte se jak žebrák v pekle.

Laboratoře se v žáru slunce rozpadly už před lety. „Čím víc jsem se ale k těmhle ruinám blížil,“ napsal W. G. Sebald o svém vlastním příchodu, v té době ilegálním, „tím víc se má představa tajuplného ostrova mrtvých rozplývala a já se vžíval do vidiny pozůstatků naší civilizace zaniklé po nějaké budoucí katastrofě.“ Jako by v tom byl rozpor. Katastrofa už je tu a tyto trosky, stejně jako trosky kostela na břehu, jsou záměrné. Říká se tomu politika „řízeného zániku“. Jde o zpřízračňování v celostátní režii.

Mike Davis s kataklyzmatickou empatií zmiňuje, že v Brazílii 19. století „mileniarismus v sertãu současně zajišťoval praktický společenský rámec pro to, jak se vyrovnat s environmentální nestabilitou: (…) kázala se apokalypsa, ale prováděla se energická autonomní výpomoc.“ A proč by ne? Existují daleko horší strategie. Dosaďte si namísto „ale“ spojku „a“ nebo „a proto“, a rozpor zcela zmizí – kázání jsou pak nerozlučně spjatá se zápasem – za nový chiliasmus levice. Z vojenského odpadu v písku bychom mohli, pokud to pomůže, vytvářet posvátné masky, podobné těm, jaké „planou u naší brány“ v jedenácté a nejtvrdší básni Suffolkského písňového cyklu Jini Fiennesové: masky, které „se oslnivě třpytí“ a „ruší nezračným vědomím“.

Sotva by mohlo být jiné vyrušení naléhavější.

Řádky uschlých stromů, lišejníkem porostlý beton v ptačím úkrytu, utopené domy u pobřeží – to všechno znamená, co znamená, a zároveň víc, než to znamená. Všechno je dnes metaforou konce, naděje a beznaděje. Na opačné straně světa padají z nebe netopýři uvaření zaživa a my nepředstíráme, že je to jedno nebo že se všechno samo vyřeší. Proti přitakávačům je nepřemožené zoufalství odbojem. Richard Seymour: „Víru v budoucnost mají katastrofisté, zvěstovatelé pohromy.“

V triumfu osvobození po všeobecném rozvratu, v Božím království, tak blízkém komunismu, již podle levicového katolíka Herberta McCabea „nebude eucharistie, nebude svátostné náboženství, nebude víra ani naděje“. Doufat tam, kde není v co doufat, neznamená jen odmítat veškerou nezaslouženou sedlinu naděje; je to předzvěst. Žít s pohledem k horizontu, kde už naděje není zapotřebí. Na tomto pekoucím se místě náchylném k záplavám je horizont obzvlášť zřetelný.

Smrt a metasmrt

Mezi stochastickými exempláři kolapsu se objevují i objekty se záměrnějším designem. „Sotva co z nich je mrazivější“, píše Paddy Heazell ve své historii Orford Ness, než plášť gravitační bomby WE177, chlouby Jaderného zbrojního výzkumného ústavu britského ministerstva obrany, s desetinásobkem kapacity oproti ničitelkám Hirošimy a Nagasaki. Tady leží její slupka.

Je to krajina relikvií. Mumifikovaní zajíci přejetí auty. Místní světci – Julian, Pega, Guthlac, Witburga, Tova. „Sv. Gilberta dva kousky,“ uvádí jeden pečlivý soupis svěcených ostatků z jednoho norwichského kostela z roku 1234, „sv. Eufémie stejně tak, neviňátek stejně tak, sv. Štěpána čtyři kousky, sv. Wulstana jeden kousek, sv. Legera jeden kousek“ a tak dále, chmurně a donekonečna.

K tomu, aby začalo uctívání svatého Viléma Norwichského vzkvétat, bylo ve 12. století zapotřebí úporné propagandy mnicha Tomáše z Monmouthu. Toho „nebohého otrhaného hošíka“, opakoval Tomáš, umučili a zavraždili Židé z Norwiche, aby se tím vysmáli Kristovu utrpení. Byla to smyšlenka na obhajobu zchudlého rytíře, vraha bankéře, kterému dlužil, založená na dodatečném tvrzení, že zabitý byl ve skutečnosti předákem bandy Vilémových vrahů. Pro historičku E. M. Roseovou a její obžalobu celé jedné komunity byl tento příběh klíčovým textem takzvané krevní pomluvy, který očerňováním mrtvého podnítil historickou sérii vražd ve jménu uctívání mrtvého dítěte a pornografického vyobrazování jeho výsměšné smrti.

Pojednání Tomáše z Monmouthu bylo mnoho let ztracené. Co je vytěsněné, se samozřejmě vrací. Mužem, který spis roku 1890 objevil „v zatuchlém hřbitovním domku“, přeložil jej a opatřil úvodem, byl praotec moderní duchařské povídky a velký zpřízračňovač M. R. James.

„Pro Jamese, který byl současně autorem hororů a konzervativním křesťanem,“ píše Fisher, „je uhranutí vnějškem vždy osudné.“

Pokud nad domem zakráká norfolský krkavec, zvěstuje to smrt – stejně jako noční vytí psa pod okny nemocného. Včely, jejichž roj se shlukne u uschlého stromu, znamenají smrt. Čtyři vrány na silnici, neroztavený knot v roztékající se svíci, jakákoli svíce, pokud hoří v zabedněné místnosti, kukání zaslechnuté z lůžka, had v domě – to vše znamená smrt.

Mrtvola, která není dostatečně relikvií, která příliš zvolna přechází do ztuhlosti, je další předzvěstí nadcházející smrtelnosti. Znamením smrti zde může být sama smrt. Nedostatečně uskutečněná smrt evokuje metasmrt.

Roku 2013 zahájil vikář Tony Higton – celebrující kaplan letecké základny RAF Marham, někdejší ředitel anglikánské Církevní misie mezi Židy (CMJ), pro svůj tradicionaliský zápal během kontroverzí kolem sexuality v anglikánské církvi v osmdesátých letech označený za „Mary Whitehouseovou s kolárkem“ – nový projekt. „Prominentní duchovní ze západního Norfolku“, jak nadšeně oznamovala jedna křesťanská webová stránka, spustil „na internetu kampaň, v níž křesťany vyzýval, aby brali eschatologii (čili nauku o časech konce) vážně“. Dodnes prochází pravidelnou aktualizací a svědomitě třídí zjištěná znamení blížícího se armageddonu.

„Prožíváte nihilistický kult smrti,“ píše Ri­chard Seymour o fetišizované mašinérii hranice. V tom ale netkví jediné kultovní mysté­rium. Není to tak dávno, co Corbynovo upřímné odmítnutí slíbit, že by uskutečnil podobně nesmyslný jaderný masakr, jako je ten, který připomíná smrtonosná bomba, vyvolalo politický skandál. Kapitalismus v těchto higtonovských časech konce kolísá mezi překrýváním a přiznáváním smrti. V dokumentu „Zítřejší Norfolk, dnešní výzva“ z roku 2007, v němž Rada hrabství Norfolk formuluje strategii klimatické změny, jsou nadcházející krize přehledně sepsané jako nějakým byrokratickým svatým Janem: záplavy, ničení, nemoci a smrt, devastace kulturního dědictví, ztráta sklizní, epidemie. Bezprostředně následují dobře známé komerční příležitosti.

„Teplejší a sušší léta pomohou učinit z Norfolku lákavější turistickou destinaci.“

Vítejte na pláži konce světa.

Komunismus trosek

Jako ty vrány na silnici a roztékající se svíce, jako vlnící se linka zrní vysetého na východoanglickém poli jsou prý #EFDS předzvěstí smrti. „Ekofašistická komanda smrti“ – sen internetové radikální ekologické pravice.

Nepokrytě přiznávaná hekatombová logika genocidy bude objemově narůstat současně s teplotou. „Ať žije smrt!“ hlásá fašistický slogan: smrt nepřátel, podlidí, nečistých a nezakořeněných, slabých a zženštilých, hada v zahradě, světa a nakonec možná i lidského já. Vynoří se supremacistické sebevražedné kulty, vítající veškerou zkázu včetně té vlastní. Truchlivý nestor fašistické zelené thanatologie Pentti Linkola to říká jasně už dnes: „Kdybych mohl stisknout tlačítko, bez zaváhání bych se obětoval, kdyby to znamenalo smrt milionů lidí.“

Snadno si lze představit nástup sémiotického harampádí těchto anihilacionistických mýtů. Podobné fašismy skleníkové Země se samozřejmě ověnčí svou žalostnou solární symbolikou a mručivě spustí o Evolovi a solár­ní civilizaci, o slunečním kotouči, slunečním kříži, černém slunci, sol invictus. Budou uhranuté Albertem Speerem, teorií „hodnoty zmaru“ a ústředním významem toho, aby bylo hlubinnému času odkázáno náležité množství památek říše, monumentálních a impozantních trosek. To jest, budou nostalgicky dychtit – jak je u fašismů pravidlem – stát se supremacistickým přízračnem. Krusta jak vyschlý plivanec. Absence zvěstující triumf smrti.

Východní Anglii podemílá moře. Z blues musí se vztekem a bez kapitulace vzejít odpor, který současnému okamžiku katastrofického kapitalismu a fašistické přízračnosti přinese komunismus trosek, naději tam, kde není v co doufat.

V přestavěné kapli ve Westletonu se ti mezi hromadami knih určených k rozprodeji otevřel v rukách starý svazek. Starobylé inzeráty na zadních listech nabízely další zašlé svazky – Experiment s časem a Nic neumírá. Jejich listy ti posloužily místo vějíře.

Někdy tomu tady říkají Silly Suffolk – načež hned zdůrazní, že ten přívlastek je odvozený od starobylého slova seely s významem „svatý“: vše zde je posvátná půda.

Jenže seely má mnoho významů. „Zbožný“, „dobrý“ a „požehnaný“, ano, i „svatý“ a „blažený“ a „šťastný“. Ale také „hodný soucitu“ a „žalostný“, informuje nás Oxford English Dictionary. „Sešlý“ a „bláznivý“.

„Dbalý náležitých dnů.“ „Vystavený Božímu soudu.“

Pro Východní Anglii nadešel čas a ona čelí zpustošení.

Bezbožníky v Norwichi popravovali tak často, že je na jedné staré mapě vyznačeno „Místo, kde se obvykle upalují kacíři“. Roku 1589 tu za popírání Ježíšova božství pohnali na hranici Francise Ketta, vnuka muže, který podnítil eponymní vzpouru o čtyřicet let dřív. Jeho působivou demokratickou teologii smrtelného těla shrnul pobouřený kritik slovy: „Ježíš Kristus není Bůh, nýbrž dobrý člověk jako řada jiných.“ Jak ale ohledně Kettových kacířství upozorňuje Dewey D. Wallace: „Eschatologické motivy v nich jsou mnohem výraznější než popírání Trojice“ a „ústředním prvkem jeho eschatologie se zdá být myšlenka, že vykoupení leží v budoucnu a nachyluje se“. Teprve až nastolí Království, stane se syn člověka Bohem.

McCabeovo „nedoufatelné“ se blíží v rukách seberealizujícího se lidství. Jak uvádí Wallace, Kett je výsostně zřetelnou „spojnicí v oné zvláštní vazbě mezi bizarními náboženskými idejemi a rodícím se racionalismem“ a „dalším důkazem významnosti postupu od vyhraněně eschatologických excentričností k radikalismu“. Amen. Jeho zbožnost uznávali dokonce i jeho nepřátelé. Jeden s neochotným obdivem zaznamenal, že Kett na hranici „skákal a tančil (…) tleskal dlaněmi a provolával Bůh buď žehnán, Bůh buď žehnán, Bůh buď žehnán“. Existují nové způsoby, jak zemřít, jak se pohybovat, jak existovat v těle.

V rákosových sloupořadích v mokřadech rozpoltil jakýsi záchvěv hladinu a ta se zablýskla. Plovoucí had. Další zvláštní, odlišný živočišný pohyb. Překřížil ti dráhu těsně před přídí: nejkrásnější věc, jakou jsi kdy viděl. Při pohybu vystrkoval hlavu z vody. Zíral k obloze, jako by chtěl tím upřeným pohledem přemoci slunce.

Autor je spisovatel.

Z anglického originálu Death Cults of East Anglia, uveřejněného v časopisu Salvage (č. 7, 2019), přeložil Martin Pokorný.