Omezení vytvářela konceptualitu

Jak jste se k archivní hudbě dostali?

Dmytro Nikolajenko (DN): Už dávno věřím, že zlatou érou hudby byla šedesátá až devadesátá léta minulého století. Od té doby, co se o hudbu zajímám, snažím se sám pro sebe nacházet zajímavá, nebanální díla z tohoto období. A tím, že jsme založili label, se tohle hledání dostalo na novou úroveň – pátráme po nahrávkách, které před námi dosud nikdo nevydal jako hudební dílo v určitém mediálním formátu.

Oleksandr Capenko (OC): Vždycky mě lákala zajímavá mystická hudba. Jako teenager jsem miloval horory a začal jsem sbírat soundtracky hororových filmů. Tak jsem se dozvěděl o různých archivních a reissue labelech, jako jsou Finders Keepers, That’s Entertainment Records a další. Jednou jsem v televizi zaslechl neuvěřitelnou hudbu. Byl to dokumentární film Nevidoma Ukrajina (Neznámá Ukrajina). V tu chvíli jsem pochopil, že ten soundtrack jednou vypátrám a vydám na vinylu. A dodnes se hudební doprovod k filmovému cyklu, který svého času natočilo studio Kyjivnaukfilm, snažím najít…

Podle čeho si vybíráte, které nahrávky vydáte?

DN: Nesmí to být populární tvorba. Tu ignorujeme automaticky. Ideální je, pokud nahrávka pochází z let 1960 až 1990 a nikdy nevyšla, případně jen v omezeném nákladu. Dalo by se také říct, že čím divnější hudba to je a čím těžší je zařadit ji do již existujících kategorií, tím je pravděpodobnější, že by to mohl být vhodný materiál pro nás.

Dmytro Prutkin (DP): Nejdůležitější je, abychom byli sami přesvědčeni, že je to zajímavé. Aby to byl zvuk, který se něčím liší od běžné dobové hudební produkce nebo který můžete zasadit do jiného kontextu. Třeba takový Šapovalův sextet byl ve své době absolutně okrajový, kdežto nahrávky Volodymyra Bystrjakova, které jsme vydali na deskách ­Alice Through the Looking Glass, 1982 (2019), a Battlefield, 1986 (2021), jsou naprosto „oficiální“, vznikaly jako hudba k animovaným filmům a běžely v televizi. Pokud ale změníte kontext, v němž je posloucháte, objevíte najednou úplně nové kvality.

Ze začátku jste vydávali hlavně starou filmovou hudbu, pak jste se ale zaměřili spíše na zapomenuté experimentální nahrávky. Proč taková změna orientace?

DN: Žádná úmyslná změna to nebyla, prostě jsme na něco narazili dřív a na něco později. Není pro nás podstatné, jestli vydáváme filmovou hudbu, doprovod k divadelnímu představení nebo amatérskou nahrávku pouličního hudebníka, zaznamenanou na kazetě.

DP: Když jsme label založili, prohlásili jsme, že se budeme věnovat zapomenuté filmové a televizní hudbě. Myslím, že to byla dobrá strategie, která nám umožnila zúžit kritéria při vyhledávání nových nahrávek. Samotné označení „reissue“ totiž může znamenat cokoli od estrádní hudby až po klasiku. A filmovou hudbu jsme zrovna měli po ruce, takže to dávalo smysl.

OC: Opravdu, nikdy jsme se tak úzce nespecializovali, byl to prostě jeden ze směrů našeho pátrání a zkoumání. Třeba na naší předposlední desce Battlefield, 1986, vyšla Bystrjakovova hudba k animovanému filmu Sraženije (Bitva, 1986).

Kdo má o vaše desky největší zájem? Prodávají se lépe na Západě, ve východní Evropě, nebo na Ukrajině?

DN: Sledují nás hlavně lidé, kteří mají podobné záliby jako my – tedy sběratelé desek a archivních nahrávek. Geograficky mají převahu západní země: USA, Kanada, Velká Británie, Německo a Francie. Až po nich následuje Ukrajina.

OC: Kromě hudebníků a sběratelů jsou ovšem mezi zájemci i zaujatí posluchači. Jednou nám třeba napsala dívka, která v dětství spolu s bratrem na BBC viděla sovětský kreslený film Alisa v zadzerkalli (Alenka za zrcadlem, 1982). Úplně se do něj – a hlavně do jeho soundtracku – zamilovali, nemohli ho ale nikde sehnat, dokud dívka na internetu náhodou neobjevila naši desku s Bystrjakovovou hudbou. Objednala si vinyl rovnou dvakrát a kromě toho nám napsala tenhle příběh. Podobné historky mám strašně rád, sám totiž dobře vím, jaké to je, když náhodou objevíte něco, na co jste dávno zapomněli. Bývají to vážně příjemná překvapení.

Kde se vůbec v lidech bere zájem o hudbu, která v celosvětovém měřítku byla marginální už v době svého vzniku?

DN: Zájem o exotickou hudbu je do určité míry trendy. Možná je to pozůstatek ještě z koloniálních dob. To je taky důvod, proč jsme známější na Západě. Když člověk přijde do obchodu s deskami v New Yorku, vidí, že lidé se tam zajímají o hudbu z Evropy, Asie nebo bůhvíodkud, a pokud je to ještě navíc málo známá země a jde o neznámý mate­riál, který zní fakt divně, je to exotické kombo. Já sám to mám podobně. V Americe, kolébce rokenrolu a jazzu, lidi podle mě zajímá, jak jejich hudební žánry znějí v interpretaci hudebníků z jiných koutů světa.

DP: Myslím, že to souvisí s globalizací a ko­mercionalizací hudby, ale i všeho ostatního. Zájem o „divné“ věci pro spoustu lidí představuje možnost, jak zpomalit čas nebo se přemístit „do jiného rozměru“.

Vydáváte filmovou hudbu k dnes už dočista zapadlým filmům. Je důležité, aby k nim měl posluchač nějaký vztah?

OC: Není to podstatné. Já třeba sbírám soundtracky k hororovým filmům a spoustu filmů, jejichž soundtracky mám ve sbírce, jsem nikdy neviděl. To mi ale nepřekáží v tom, abych poslouchal tu fantastickou hudbu. Některé kultovní filmy samozřejmě od hudby oddělit nejde, protože léty srostly do jednoho celku, to se ale liší případ od případu. Vydali jsme třeba soundtrack Viktora Vlasova k filmu Prodavec povitrja (Prodavač vzduchu) z roku 1967. Vznikl podle stejnojmenného románu ruského spisovatele Alexandra Běljajeva. Tomuto spisovateli, který napsal také romány Hlava profesora Do­­wella (1925, česky 1967) nebo Člověk obojživelník (1957, česky 1967), se přezdívá „sovětský Jules Verne“. Byl to první snímek natočený speciálně v televizním formátu, šlo v podstatě o experiment sovětské televize. V zahraničí ho pochopitelně nikdo nikdy neviděl, byl určen jen pro domácí diváky. Já sám jsem ho poprvé zhlédl až v roce 2016. Starší lidé si ho ovšem pamatují. Nejdřív mě to překvapilo, pak mi ale došlo, že v dobách SSSR byl výběr filmů dost omezený. Svým stylem připomíná některé britské televizní snímky, jako jsou třeba Doctor Who (1963) nebo A for Andromeda (1961). I tyhle sci­-fi filmy se natáčely jen pro domácí diváky – nikdo netušil, že si Doctor Who v budoucnu získá takovou popularitu.

DR: Prodavač vzduchu podle mě může zaujmout jen naprostého sci­-fi maniaka nebo kritika, který ho bude zkoumat z antropologického hlediska.

DN: Jsou lidé, kteří sbírají soundtracky k vý­­chodo­evropským sci­-fi snímkům. Obsah filmu je nejspíš moc nezajímá. V každém případě se hodně starých sovětských filmů dá najít na YouTube.

Sovětští tvůrci experimentální hudby měli k dispozici jen omezené technické prostředky. Není to nakonec také důvod, proč mají jejich nahrávky tak jedinečný zvuk?

DN: To je pravda, technická omezení jejich tvůrčí postupy samozřejmě ovlivnila. Viktor Vlasov, autor hudby ke zmíněnému filmu Prodavač vzduchu, nám ovšem řekl, že nebýt těchto limitů, zněl by jeho soundtrack ještě mnohem futurističtěji a podivněji. Východoevropská hudba z období, které nás zajímá, vyniká tím, že je velice „garážová“, DIY a naivní. Na Západě si později získalo oblibu cosi, co bychom mohli označit za primitivní umění. V devadesátých a nultých letech to byl hlavně garážový rock nebo lo­-fi. V sovětských dobách to ale pro hudebníky byla rutina.

DP: Já bych neřekl, že šlo o primitivní hudbu. Ta omezení vytvářela určitou konceptua­litu. Bystrjakov třeba všechny své skladby nahrál s tím samým vybavením, rozhodně to ale není primitivní či naivní tvorba.

Jsou na Ukrajině podle vás ještě nějaké „nevytěžené“ zdroje zajímavé archivní hudby?

DN: Myslím, že ano, hodně se jich ale nejspíš nikdy nepodaří vydat… Spousta autorů bohužel už nežije a jejich příbuzní originály nahrávek vyhodili. A ti autoři, kteří jsou naživu, zase s vydáním svých děl často nesouhlasí nebo sami nemají potřebná práva. Takových problematických případů je minimálně polovina, ne­-li většina.

OC: Já bych řekl, že slibných nahrávek je hodně, nebudeme ale přece dopředu prozrazovat, co máme v plánu…

Podmínky uchovávání starých nahrávek v ukrajinských archivech prý nejsou úplně ideální…

OC: Ve všech archivech, kde jsme pátrali, to je dost podobné. Starší generace archivářů odešla a nestihla vychovat své nástupce. Bez následků v této oblasti nebyl ani rozpad SSSR. V devadesátých letech byl nedostatek personálu – profese archiváře nebyla zrovna populární. Spousta materiálů se tehdy ztratila. Část se prodala do soukromých archivů, část vyvezli do zahraničí, část prodali na aukcích. Pochopitelně došlo i na pokusy o digitalizaci, někdy se ale potom ztratila i digitalizovaná data.

DN: Postupně se to ale zlepšuje. Oblasti filmu se věnuje třeba Národní centrum Oleksandra Dovženka. Doufám, že brzy budou na stejné úrovni i ostatní archivy. [Rozhovor vznikl ještě před ruskou invazí na Ukrajinu. Nyní jsou archivy bohužel ohroženy, stejně jako celá země – pozn. red.]

Vydáváte ukrajinskou hudbu, která vznikala v dobách Sovětského svazu. Odlišuje se něčím výrazně od hudební produkce z jiných republik SSSR?

DN: Ukrajinskou hudbu jsme si ­vybrali z po­­chopitelného důvodu, že ukrajinské archivy máme blíž. Snadnější to je i z právního hlediska. Já osobně bych ale chtěl náš záběr rozšířit. Hudba jako taková se – pokud zůstaneme u našeho „divného“ segmentu – podle mě moc neliší. Je to taková východoevropská škola, která všude zní zhruba stejně divně. Něco jiného je samozřejmě populární hudba, ta se různila už jenom proto, že se zpívala v různých jazycích.

DP: Zajímavé by podle mě bylo podívat se třeba do kazachstánských archivů. V tamních filmových studiích vznikalo hodně netypických filmů.

Mezi vašimi nahrávkami najdeme třeba houslistku a experimentální hudebnici Valentynu Hončarovovou. Vydali jste ji dokonce na dvou deskách s názvem Recordings 1987–1991: Vol. 1 (2020) a Vol. 2 (2021). Jak její tvorba podle vás působila na současníky?

DN: Pozornost vzbudila už v osmdesátých letech. Díky Sergeji Kurjochinovi, který odhalil její talent, jí britský label Leo Records v roce 1989 vydal album Ocean. Umělce ale tehdy bohužel ohrožovala jak sovětská cenzura, tak autocenzura. Nahrávky, které jsme vydali, nechtěla nikomu ukázat ani sama Hončarovová. Považovala je za nepovedené. S tím se ostatně setkáváme pořád – autoři nám místo svých starých nahrávek nabízejí nové věci, které považují za lepší. Je potřeba uvádět spoustu argumentů, ale ani to vždycky nezabere.

K dalším nezvyklým albům z vašeho portfolia patří jazzové variace Šapovalova sextetu na folklorní motivy – mám na mysli album Kobzareva duma, 1976 (2020). Jak mohlo něco takového vůbec vzniknout? Tohle přece nebyl žádný underground, Oleksandr Šapoval byl plně integrovaný do oficiálních struktur, vystupoval se známým dněpropetrovským souborem Vodohraj…

DP: To jsou paradoxy sovětské cenzury. Šapovalův sextet vznikl jako neformální rozšíření oficiální části Vodohraje, ale nejspíš by v takovém formátu dlouho existovat nemohl, protože sovětské úřady se snažily neustále dohlížet na veškeré tvůrčí aktivity. Je tedy dost možné, že kdyby tehdy měli větší úspěch, museli by přistoupit na určité kompromisy, například omezit množství „národních“ témat ve svých nahrávkách nebo něco podobného.

Na závěr vám položím trochu osobnější otázku. Proč vlastně všechno to, o čem se bavíme, děláte?

DN: Jak se říká – děláme, co můžeme… Ale ne, pokud mám odpovědět vážně, svou roli sehrálo několik důvodů: jsme sběratelé desek a inspirovaly nás příklady evropských a amerických labelů, jako jsou Light in the Attic, Dark Entries, Music from Memory, Finders Keepers a mnohé další. Nakonec jsme si řekli: proč nezaložit jejich ukrajinskou obdobu?

DP: V dětství, když jsem jezdil na prázdniny k dědovi a babičce, jsem u nich lezl na půdu, kde se uchovávaly dobové artefakty: knížky, fotky, staré věci z domácnosti a podobně. Strašně se mi tam líbilo, ačkoli mě odtamtud vyháněli, abych tam něco neprovedl. Shukai je pro mě taková půda, kde se můžu donekonečna něčím prohrabovat. Být současně archeologem i objevitelem. Je to k nezaplacení.

OC: Za studentských let jsem si zvykl zkoumat všechno kolem sebe. Cestou na přednášky jsem si na ulicích všímal kousků opuštěné historie soukromého života obyvatel města, o kterou už nikdo nestojí. Narážel jsem na věci z konce 19. a začátku 20. století, na stará alba s fotografiemi, filmy, noviny, knihy a podobně. Tyhle věci mě nutily přemýšlet o zapomenutých, ztracených příbězích. Nezajímaly mě ani tak ony samy, jako spíš to, jaký život měly za sebou a jak se stalo, že se nakonec ocitly na ulici, kde jsem na ně narazil. Jednou se mi na blešáku stala komická příhoda. U jedné paní jsem na dece uviděl povědomou složku. Zastavil jsem se, sklonil jsem se k ní a začal si prohlížet kresby, které byly uvnitř. Něco se mi na nich nezdálo. Až když jsem uviděl svůj podpis, došlo mi, o co jde. Byly to moje obrázky, které jsem na vysoké odevzdával jako domácí úkoly z kreslení. Nic jsem neřekl, zaplavily mě však emoce. V podstatě jsem našel odpověď na to, co mě znepokojovalo. Samozřejmě to ale byla jenom náhoda, která přímou odpověď na tuto otázku neposkytuje.