Bez prostoru pro jinotaje

Jsou příběhy české a slovenské krajní pravice totožné nebo alespoň podobné?

Rozdíly v dění v Česku a na Slovensku byly v tomto ohledu patrné už za první republiky, zůstaly i v době komunismu a znovu silně vyvstaly při volbách v roce 1990, kdy se ukázalo, že politické síly, jež vyhrály v obou zemích, se zásadně liší. Zatímco v Česku vznikla víceméně liberální protržní a proevropská vláda, na Slovensku nastoupil těžko zařaditelný centrismus, který charakterizuje kombinace populismu, nacionalismu a ochranářské politiky. V Česku se nacionalismus nikdy ve větší míře neuchytil, ale na Slovensku byl už za první republiky silně přítomný. Klíčová byla Slovenská ľudová strana, později Hlinkova slovenská ľudová strana, která byla katolická, konzervativní a nacionalistická. To samé platí pro nová uskupení v devadesátých letech, kdy se na Slovensku stala významnou silou Slovenská národná strana (SNS), která sice nebyla vysloveně extremistická, ale za předsedy Jána Sloty se velmi radikalizovala. Na rozdíl od Sládkových republikánů se navíc SNS podílela na vládě, což v Česku nepřicházelo v úvahu.

V devadesátých letech roste obliba subkultury skinheads. Lišilo se nějak neonacistické zázemí obou států?

Subkultura skinheads v té době zasahuje s podobnou silou celou východní Evropu, protože nabízí mladým možnost angažovat se mimo rámec politických stran, které jsou zde degradovány komunistickou zkušeností. Skinheadství je nové a radikální – jde o západní podněty z Anglie a Německa, které spojují nacionalismus s antikomunismem. Obojí ve společnosti rezonuje, na Slovensku ještě víc než v Česku. Skinheadské skupiny v obou zemích jsou od začátku devadesátých let úzce provázané a spojuje je subkulturní zkušenost. Rozdíl je ovšem v tom, že v Česku je v této době klíčovou skupinou Orlík, kdežto na Slovensku je to Krátky proces, jenž se hlásí ke Slovenskému štátu, Ku­-klux­-klanu a zcela otevřenému antisemitismu. „Od Žiliny ide vlak a v ňom sedí Šaňo Mach/ Všetci Židia utekajú, lebo majú strach/ Rež a rúbaj do krve, nebude to po prvé,“ zní text jejich nejznámější písně, která je převzata z doby Slovenského štátu. V devadesátých letech ji běžně hráli na koncertech, zpěvák Rastislav Rogel stál na pódiu se zdviženou pravicí a s ním hajlovalo pět set lidí.

Orlík podobné historické reminiscence neměl?

U Orlíku to nebylo a také netematizoval antisemitismus. Rasismus byl přítomen, ale spíš v podobě českého anticiganismu, zatímco Krátky proces oslavoval apartheid Jihoafrické republiky a Ku­-klux­-klan. To do Česka přinesla až druhá generace, třeba kapela Vlajka, která má song Pod vlajkou klanu. Ale to už byla půlka devadesátých let, kdežto na Slovensku to bylo od jejich začátku.

Násilí na ulicích včetně vražd se ale v devadesátých letech týkalo obou zemí.

Násilí bylo naprosto běžné a normální v Česku i na Slovensku. Zkraje devadesátých let v Česku došlo k několika rasovým vraždám, ale časem se zde neonacistické násilí zaměřilo primárně na subkulturní nepřátele. V devadesátkách často docházelo k tomu, že si skinheadi vybrali nějakou romskou enklávu, kterou napadli, ale vzápětí se dočkali tvrdé odvety, takže původní útočníci nezřídka končili s rozbitými hlavami a zlámanýma rukama. To samé platilo o vietnamské komunitě, kterou čeští neonacisté vnímali jako dobře organizovanou domobranu. Brzy zjistili, že mlátit skejťáky a pankáče je mnohem jednodušší. Za šestnáctileté pankáče se nikdo nepostavil, policii to bylo jedno.

Když to shrnu, česká i slovenská skinheadská scéna se inspirovaly na Západě, ale ta slovenská navíc čerpala z vlastní fašistické minulosti…

Jednou bych rád napsal článek, v němž bych srovnal formativní texty Orlíku a Krátkého procesu. Ty se totiž zásadně liší. Krátky proces v textech z devadesátých let například vůbec nepoužívá slovo „skinhead“. Zato antisemitismu a rasismu byly plné. U nás v té době antisemitismus není téma, objeví se až časem. Na Slovensku mají také tradici Slovenského štátu, což my nemáme, i když by se jí v jistém ohledu mohla blížit zkušenost z pohraničí, kde se někteří lidé z krajně pravicové scény hlásili k tomu, že jsou „Sudeťáci“, tedy potomci říšských Němců, což pak vedlo ke rvačkám mezi skinheady z Prahy a ze Sudet. Subkulturní rámec tedy skinheady z Česka a Slovenska spojoval, ale zároveň existovaly jasné odlišnosti vycházející ze základního kulturního substrátu obou zemí.

Jak vypadala spolupráce obou scén?

Na subkulturní úrovni to byly třeba koncerty. Slavné vystoupení Krátkého procesu proběhlo v Bzenci a nahrál ho časopis Reflex…

Ten Reflex, který stále vychází?

Ano, přesně ten. Zkraje devadesátých let v Reflexu pracoval nejen Jiří X. Doležal, ale také Lou Fanánek Hagen. Oba se tehdy cítili být součástí skinheadské subkultury. Pak z toho velmi rychle vycouvali, neboť zjistili, že jde o vysoce problematickou půdu. Reflex každopádně koncert pomohl zorganizovat, přijel na místo, natočil ho, ale nikdy to nevydali – přece jen to na ně asi bylo moc. Na záznamu je vidět, jak kluk z ochranky Krátkého procesu několikrát velmi zřetelně hajluje, a z rozhovorů, které tam zaznívají, je patrné, že někteří čeští skinheadi s tím nebyli spokojeni: „Heleď a voni jsou ti Slováci fašisti, jo? To my jsme spíš vlastenci.“ Tehdy šlo o ideový chaos, mohli jste tam potkat budoucí zakladatele Vlastenecké ligy, ale také lidi s jižanskými vlajkami a v tričkách Skrewdriver, kteří už měli jasno.

Orlík tehdy za alba Oi! a Demise získal zlaté desky a jeho obliba překračovala hranice subkultury. Byl to i případ otevřeně antisemitského Krátkého procesu?

Obávám se, že ano. První desku Na prach! nahráli v roce 1993 dokonce ve Slovenském rozhlasu. Na albu lze najít například tento text: „Poďme na to spolu a neserme sa s tým, rozpálime pece a ostane len dym.“ Prostoru pro jinotaje v téhle subkultuře nikdy moc nebylo. Česká a slovenská scéna se každopádně brzy sbližují a druhá generace kapel v obou zemích už je velmi podobná, protože většinově převáží nadnárodní trend ve stylu Blood and Honour a Hammerskins. Zhruba od roku 1995 už jsou všichni úplně stejní. To znamená holá hlava, černý bomber, černé kapsáče a černobílé nášivky, aby to připomínalo uniformu SS. Klíčovým nepřítelem se stávají Židé. Později se na Slovensku i v Česku vytvoří dichotomie skinheadů a chuligánů. Chuligáni se postupně transformují do akční skupiny, která pokračuje dál poté, co skinheadi začali pomalu skomírat. I to bylo stejné na Slovensku i u nás.

Máte na mysli brněnské jádro?

Ano, jde především o brněnský Johny Kentus Gang, který měl družbu s ultras ze Slovanu Bratislava a jezdili spolu na rvačky i na zápasy. V Česku vzniká kolem skinheadské scény řada organizačních struktur, z nichž se postupně začaly vydělovat skupiny typu Národní odpor. Na Slovensko tento trend přišel se zpožděním a byl mnohem slabší. Možná proto, že tam byl mnohem větší výběr etablovaných stran, které tíhly ke krajní pravici.

V Česku jsme měli Sládkovy republikány.

V devadesátých letech část českých skinheadů Sdružení pro republiku – Republikánskou stranu Československa nenáviděla, stejně jako někteří slovenští skins nenáviděli SNS. Zpočátku skinheadi Sládka podporovali, ale to vydrželo jen rok. Na Staroměstském náměstí dokonce došlo ke rvačce mezi skinheady a republikány.

Z čeho ta nevraživost pramenila?

Skinheadi považovali obě strany za součást systému, mysleli si, že je chtějí pouze vy­­užít, a sami se považovali za jedinou autentickou sílu. Všimněte si, že dnes lidé, kteří chodí na protivládní demonstrace Ladislava Vrabela, také říkají, že sice volí Tomia Okamuru, ale jen proto, že nikoho lepšího nevidí. To se stalo Sládkovi a SNS kolem roku 1995. Když se ale slovenský skinhead později rozhodl vstoupit do politiky, SNS měla dveře otevřené, kdežto u nás takovou možnost skinheadi neměli. Národní odpor tak v Česku vzniká v roce 1999 a na Slovensku pod českým vlivem až v roce 2005. Autonomní nacionalisté vznikají v Česku v roce 2007 a na Slovensku o rok později. Vše se ale začne rozkládat s nástupem Mariana Kotleby.

Podobnou postavou, jako je Kotleba, je u nás Tomáš Vandas, který ovšem zůstal marginálním hráčem. Čím se ti dva podobají a v čem se naopak liší?

Příběhy obou se podobaly v letech 2000 až 2005. Vandas začínal v devadesátých letech u Sládka, pak od něj odchází a dlouho o něm není slyšet. V roce 1998 skončí republikáni v parlamentu, v roce 1999 vzniká Národní odpor a v roce 2000 proběhne pokus založit Nacionálně sociální blok (NSB). Filip Vávra tehdy prohlašuje, že mu jde o převzetí osmi procent krajně pravicových voličů, ale úplně zkrachuje a začínají vznikat nová uskupení jako Dělnická strana, Národní strana a Národní sjednocení. Žádná z nich ovšem neuspěje. V této době se Vandas podobá Kotlebovi, který začíná ve Slovenské pospolitosti a udělá z ní sílu podobnou Dělnické straně – radikální a razantní partaj s jasnými odkazy k neonacismu. V roce 2006 je ale Slovenská pospolitost rozpuštěna a vzniká Ľudová strana Naše Slovensko (ĽSNS). V ten moment podobnost mezi Vandasem a Kotlebou končí. Obě strany přitom udělají stejný krok – uvědomí si, že otevřený nacismus byl možná dobrý pro kluky v bombrech, ale oni chtějí oslovit někoho jiného. Udělají tedy rebrand. Jenže zatímco u Dělnické strany sociální spravedlnosti (DSSS) to vůbec nezafunguje, u ĽSNS ano.

Z jakých důvodů?

Důvodů je víc. Za prvé je Kotleba mnohem úspěšnějším lídrem: má jisté charisma, umí mluvit a je organizačně schopný. ­Všechno zvládá o něco lépe než Vandas, jemuž se vysmívali i lidé z Autonomních nacionalistů, že má jen jednu červenou košili, v níž vystupuje na každé demonstraci, kde říká pořád to samé. Na jeho akce tedy jezdili, ale když pak DSSS podle jejich názoru nijak nepomohla vězněným kamarádům, řekli si, že na ni kašlou. To se na Slovensku nestalo. Za druhé, nacionalismus na Slovensku rezonoval mnohem více. Týkalo se to i akceptace Kotlebova hlavního tématu, kterým jsou Romové. „Cikáni, Maďaři, Židé“ – takto otevřeně o tom kotlebovci hovořili a na Slovensku to rezonuje, protože je tam početná maďarská menšina a také romské osady na východě. Navíc byla na Slovensku horší politická i ekonomická situace. To vše Kotlebovi hrálo do karet. Nebyl politicky geniální, jen trochu schopnější než Vandas.

Obě strany spolu ovšem dlouhodobě spolupracují. Přesněji řečeno: DSSS využívá toho, že Kotleba do Česka občas jezdí, zatímco obráceně to příliš velký efekt nemá. ĽSNS byla přitom v Evropě vnímána jako neonacistická strana.

Přesto se Kotleba v roce 2013 stal banskobystrickým hejtmanem.

To byl šok pro všechny včetně Kotleby. V momentě, kdy se dostal do vysoké pozice, byl najednou všude vidět a jeho strana se pak v roce 2016 s osmi procenty ocitla v parlamentu. V roce 2020 má sice o něco méně procent, ale více křesel. Kotleba se sice podruhé už županem nestane, ale jen proto, že se proti němu postaví jednotný blok – podporu v kraji má v prvním kole stále víc než dvacetiprocentní. V této souvislosti se hodně mluví o prvovoličích, kteří ho vynesli nahoru, a zdůrazňuje se, že dobrých výsledků dosahuje i u vysokoškoláků. Ve většině zemí přitom vysokoškolské studium posiluje odolnost vůči extrémům. Slovensko má ale dlouhou tradici kombinace katolicismu, nacionalismu a konzervatismu a doba, která od roku 1993 uběhla, je příliš krátká na to, aby tyto reminiscence odezněly. Kdyby země zažila delší období klidu, asi by to vypadalo jinak, ale místo toho na začátku měla Mečiara a i dnes prožívá turbulentní dobu. Nacionalismus tak zůstává jistotou, které se spousta lidí drží.

V Česku se na oslabení militantního jádra neonacistů z Národního odporu podílela jak policie, tak dlouhodobé aktivity Antify. Jak tomu bylo na Slovensku?

V Bratislavě existovala silná a militantní antifašistická struktura. Vedlo to až k tomu, že se neonacisté v ulicích Bratislavy přestali cítit bezpečně. V obou státech vznikaly skupinky antifašistických skinheadů, sice početně slabé, ale koncentrovali se v nich rváči, které násilí bavilo. Na Slovensku neonacisté při svých demonstracích nemuseli vzdorovat pouze blokádám, ale také útokům, k nimž docházelo, když se vraceli z akce domů. To se v nějaké míře dělo i v Česku – z rozhovorů s českými neonacisty vyplynulo, že i oni se báli sami chodit domů, měnili trasy a řadu z nich ten stres vyhnal pryč ze scény. Nešlo však pouze o aktivitu v ulicích, ale také o monitoring. Na Slovensku se o něj snažili Ľudia proti rasizmu, ale byli v tom sami, kdežto v Česku se mu kromě Antify věnovalo i pár nevládních organizací. AFA začala po roce 2007 dokonce komunikovat s novináři, což se odrazilo i ve zprávách ministerstva vnitra, kde trochu rozpačitě psali, že aktivity, které AFA vyvíjí, nezapadají do vymezení extremistické činnosti. AFA navíc v té době vydala knihu Paula Polanského o romském koncentračním táboře Lety a udělala výstavu v Lidicích. Tak široké spektrum antifašistických aktivit na Slovensku nebylo.

A role bezpečnostních složek?

Vždy se tradovalo, že zpěvák z Krátkého procesu byl spolužákem vysoce postavené osoby na ministerstvu vnitra. To pravda být nemusí, nicméně faktem je, že této kapele se nikdy nic nestalo, i když měla texty, které byly trestně stíhatelné. Respektive problémy s policií měl Rogel až mnohem později. Na Slovensku brzy došlo k prolnutí neonacistického prostředí s mafiánským. V ten moment neonacisté získali krytí a policie po nich nešla. Někteří lidé z chuligánského prostředí vstoupili do politiky. I na systémové úrovni byla problematika extremismu řešena mnohem méně než u nás, kde se proces s Národním odporem táhl dlouhé roky, což aktivisty krajní pravice vyčerpalo.

Dá se nedávný vražedný útok v bratislavském gay baru vnímat v souvislosti s tradičně silnou pozicí katolické církve na Slovensku, která se vůči LGBTQ+ hnutí dlouhodobě vymezuje?

V jistém ohledu dnešní situace na Slovensku připomíná začátek devadesátých let. Opět posilují konzervativní proudy a přístupy, ale zatímco v devadesátých letech do toho vstoupila skinheadská subkultura s vlastními pravidly a fungováním, dnes do toho zasahuje globální internetová komunita incelů. Když se podíváte na manifest útočníka ze Slovenska, zjistíte, že mohl vzniknout kdekoli v euroamerickém světě. Samozřejmě, že kdyby dotyčný žil v Česku, pohyboval by se v trochu jiném prostředí. Fascinující ale je, že už od Breivika vidíme velmi podobné střelce a manifesty na nejrůznějších místech. Když je čtete, máte pocit, že jde o stejný text.

Není spojovníkem této skryté incelské sítě i antisemitská představa o nadvládě Židů?

Slovenský útočník skutečně věřil v židovské spiknutí a v tom je samozřejmě možné hledat specificky slovenský katolický rozměr, protože církev byla po staletí klíčovým nositelem antisemitismu v podobě antijudaismu. Samozřejmě to ale neznamená, že katolík je automaticky antisemita. V dějinách rasismu naopak sehrála církev jinou roli, protože deklarovala, že je univerzální a otevřená pro každého.

I v Česku tudíž mohou být podobní osamělí vlci a nepotřebují k tomu ani katolickou tradici…

Pokud člověk žije pouze ve virtuální komunitě, je úplně jedno, odkud pochází. Mnoho lidí šokovalo i to, že se něco takového stalo právě na Slovensku. V Česku zatím máme naštěstí jen pana Baldu. Slovenská zkušenost je ale jiná. Součástí české kultury je demobilizace a pasivita, což je na škodu v mnoha emancipačních projektech, ale také to znamená, že i radikálové spíše nadávají, než konají. V tomto ohledu je možnost, že k něčemu podobnému dojde i u nás, relativně nižší než jinde. Vyloučit se to ale nedá. Dnes se hodně mluví o potřebě safespacu, ale zcela bezpečné prostředí neexistuje.

Když se zaměříme na vztah českého a slovenského politického mainstreamu ke krajně pravicovému extremismu, v čem se lišíme a v čem se naopak podobáme?

Problémem není vzestup krajní pravice, ale její mainstreamizace, kterou vidíme u etablovaných konzervativních stran. Jde o posun doprava ve smyslu sociálního konzervatismu a kulturních válek. V českém parlamentu tak není levice a velmi obtížně bychom v něm hledali i liberální proud. Vidíme zde i jednotlivce, kteří prosazují agendu, jež přesně odpovídá nastavení konzervativních stran na Slovensku nebo výrazně konzervativních republikánů v USA. Dnes už máme data, která ukazují, že tento trend má kořeny ve Spojených státech. Do toho ještě vstoupilo Rusko, jemuž daný směr vyhovuje, takže do něj sype peníze. U nás nicméně zatím jde o hlasy solitérů typu Marka Bendy nebo Saši Vondry. Už tu sice nemáme havlovský étos devadesátých let, ale ještě jsme se nepřeklopili do tvrdého amerického konzervatismu.

Na Slovensku jsou v mnohem horší pozici, protože tam žádné tradiční lidskoprávní brzdy nemají. V obou zemích tedy dochází k podobnému posunu, ale v Česku pomaleji. Zde jako mnohem větší problém než politické strany vidím skupiny typu Aliance pro rodinu. I pro ně je klíčovým protivníkem západoevropský liberalismus, který podle nich vytváří měkkou společnost, v níž muži pijí sójové caffè latte, a Evropa spěje k zániku. To je velmi silný proud, který byl až do války na Ukrajině silně proruský. Hardcore proruská scéna jede dál ve vyjetých kolejích, ale hodně lidí to znejistilo. Údajně slabá Evropa totiž dodala Ukrajině spoustu zbraní, stmelila se, až na výjimky odmítla odebírat ruský plyn a přijala řadu tvrdých opatření. Válka rozpohybovala debatu o kulturních válkách a řadu věcí znejasnila. Z Ukrajiny máme zprávy o vojenských LGBT jednotkách či anarchistických skupinách zapojených do bojů, a některé věci se tak nyní kovaným konzervativcům obhajují hůř. U mnoha lidí máme oprávněný pocit, že se podporou Ruska zdiskreditovali.

Levicové společenské proudy a liberálové, jimž leží na srdci emancipace, by nyní měli zmíněná témata uchopit skrze způsob, kterým se obnažují v kontextu války. V této linii je prosazovat a ukazovat, že rámec, s nímž konzervativci pracují, není pravdivý. Počínaje třeba vysmívanými drag queens, které přes všechnu údajnou zženštilost dnes bojují v zákopech. Válka většinou odhalí skutečnost na dřeň, což platí i v případě ruské a obecně konzervativní propagandy.