Český pohled na Slovensko

Pavel Kosatík v posledních dvou letech vydal dvě knihy o Slovensku. Titul Slovenské století českému čtenáři může – a patrně také má – evokovat televizní cyklus České století (2013), na němž se autor podílel jako scenárista a který pro mnohé představuje „kanonický“ pohled na klíčové okamžiky českých dějin minulého století, což je podpořeno reprízováním jednotlivých dílů v době různých výročí. Ostatně, bylo by zajímavé, kdyby také ze Slovenského století vznikl televizní seriál. Obávám se však, že to nehrozí, neboť Kosatíkova „česká“ perspektiva nejspíš vylučuje možnost televizního zpracování na slovenské straně.

Naopak druhá publikace, nazvaná Slovensko 30 let poté, se snaží ukázat nám Čechům a Češkám osudy slovenské společnosti po roce 1990 a svým záběrem sahá až do dnešních dnů – k osobnostem Mariana Kotleby, Zuzany Čaputové nebo Roberta Fica. Slovo „snaží“ jsem použil záměrně, neboť slabiny této publikace jsou očividné.

Zapomenutá jména

Kosatík přistupuje ke slovenskému 20. století s využitím svých osvědčených postupů. Dokáže velmi dobře obsáhnout dějinnou situaci, věnuje velkou pozornost jednotlivým aktérům, jejich psychologii a strategiím a zároveň respektuje význam vztahů a souvislostí. I proto se mu na relativně malé ploše daří vykreslit nejen historickou událost, ale především osobnosti s ní spojené, leckdy navíc v novém nasvícení nebo nečekaném kontextu. Přitom má před sebou nelehkou úlohu, protože českému čtenářstvu představuje tváře často pozapomenuté, v kolektivní paměti neexistující. Slovenské publikum některá jména zná z učebnic dějepisu, běžný český čtenář ovšem mnohá z nich nezachytil vůbec, a tak může díky Slovenskému století objevovat třeba osudy významných postav válečného Slovenského státu, jako byl generál Ferdinand Čatloš nebo guvernér Slovenské národní banky Imrich Karvaš. V případě osobností alespoň teoreticky známých se autor vždy pokouší postihnout nějaký originální moment jejich životaběhů. Je tomu tak třeba u Andreje Hlinky před rokem 1914, kdy Kosatík ukazuje nepochopení české společnosti, která jen těžko přijímá spojení národoveckého bojovníka a katolického kněze a dělá z Hlinky „slovenského Husa“. Neobvyklý je i pohled na Alexandra Dubčeka, kterého kniha nepředstavuje v roli plakátového prvního tajemníka strany během reformního roku 1968, ale jako tvrdošíjného prosazovatele skutečně rovnoprávné česko­-slovenské federace. Mimochodem, v této věci měl Dubček spojence jak v Husákovi, tak v Biľakovi.

K silným momentům patří kapitola o osudech Viliama Širokého a „těch druhých“, která nese podtitul Jak chutná moc. Také jméno Širokého zmizelo z české veřejné paměti; zřejmě i z toho důvodu, že naše vnímání dějin je k premiérům nespravedlivé a historická období počítáme „na prezidenty“. Svědčí o tom například i téměř úplné zapomenutí na Oldřicha Černíka – a to se jeho jméno objevovalo na zdech během srpnové okupace! Ale zpět k Širokému a „těm druhým“. Kosatík zde otevírá dosud nereflektované téma lokálních vládců z padesátých let, kdy krajští tajemníci prakticky určovali chod regionu, místy vskutku drsně a diktátorsky. Osudy lidí jako Rudolf Strechaj nebo Pavol David jsou podivuhodnými ukázkami toho, jak může „chutnat moc“ – a odkaz na proslulý román Ladislava Mňačka zde není náhodný.

Seřezat do jitrnic

Je přirozené, že úběžníkem a spojnicí mnoha příběhů Kosatíkova Slovenského století nejsou jen samotní aktéři a slovenská realita, nýbrž vztah mezi oběma zeměmi republiky. Teprve poslední kapitola Všichni proti Mečiarovi ukazuje stav Slovenska po rozdělení společného státu a celkem optimisticky končí politickou prohrou diktátora a integrací Slovenska do evropských struktur. Česká, respektive československá realita je přitom přítomná i zde. Tím více překvapí, jak málo se autor věnuje fenoménu slovensko­-maďarských vztahů. Jako by i zde platilo, že slovenské osudy nahlížíme českým prizmatem, a tak nejsme schopni „vstoupit dovnitř“ a vnímat nejen slovensko­-maďarské vztahy, ale i vztahy slovensko­-pol­ské či slovenský pohled na východ.

O přiblížení poslední zmíněné perspektivy se nicméně Kosatík pokouší v knize Slovensko 30 let poté, v níž se věnuje slovenskému rusofilství a kořenům nedůvěry v liberální Západ. Zatímco však ze Slovenského století je patrný jak vhled, tak soustředěná autorská příprava a pečlivá redakční práce, druhá práce překvapí povrchností, možná až autorskou ukvapeností. K posunu ostatně dochází i v žánru: historická popularizace je vystřídána angažovanou publicistikou. Jistá ukvapenost a snad i potřeba knihu vydat včas před výročím, na které odkazuje svým názvem, je patrná už z obsahu. Na prvních více než šedesáti stranách (z celkových dvou set čtyřiceti) se víceméně opakují témata posledních kapitol Slovenského století. Teprve poté se autor dostává k dalším osudům země.

Zatímco první knihu chtěl Kosatík zakončit optimisticky Mečiarovým koncem, jak se sám vyjádřil v jednom rozhovoru, nyní pozitivní momenty naopak upozaďuje a akcentuje problémy slovenské společnosti. S érou Mikuláše Dzurindy a Ivety Radičové se vypořádá poměrně stručně a čtenář je v rychlém sledu konfrontován s aférou Gorila, nástupem Roberta Fica, „ukradeným státem“, mafiánem Kočnerem, vraždou Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové a cestou populisty Ivana Matoviče k moci, přičemž výklad zpestřují odbočky ke Kotlebovým neofašistům či aféře odvolaného arcibiskupa Bezáka. Pozitivně naopak vyznívá část věnovaná nástupu Zuzany Čaputové do prezidentské funkce. Právě zde se však autor neudrží a zakončuje kapitolu vskutku emotivním výkřikem: „Potřebovala by ve slovenské politice víc slušnějších mužských partnerů. Nebo aspoň švýcarskou gardu, která by seřezala do jitrnic každého, kdo by ji chtěl vystavit případným svým dalším sprostotám.“

Díváme se za hranice

Slovensko 30 let poté zkrátka nabízí až příliš povrchní pohled. Jistě, může nepoučenému čtenáři sloužit k alespoň základní orien­taci v problémech slovenské společnosti, ale rozhodně mu neumožní zorientovat se ve třiceti letech samostatného slovenského vývoje. Na druhou stranu na několika místech Kosatík správně kriticky upozorňuje na fakt, že floskule o tom, že po rozdělení jsou naše vztahy nejlepší za dlouhá desetiletí, tak docela neplatí. Poměrně přesvědčivě odhaluje ­přetrvávající českou lhostejnost k slovenské realitě – a apeluje, abychom se o Slovensko více zajímali, neboť za něj svým způsobem neseme odpovědnost. Nepodezírám ­Kosatíka z přijetí perspektivy staršího bratra, avšak místy se jí vyhnout nedokáže, jakkoli je to většinou v momentech, kdy se obrací k českému publiku.

Jak bylo zmíněno výše, na několika málo stranách se autor věnuje také slovenskému rusofilství, přičemž se vrací až k bizarnímu dílu Ľudovíta Štúra Das Slawenthum und die Welt der Zukunft (Slovanstvo a svět budoucnosti, 1851; ve slovenském překladu kniha vyšla v roce 1993). Kosatíkovy postřehy jsou nesporně trefné a zajímavé, ale dostane se jim jen velmi malého prostoru a výklad končí průzkumem veřejného mínění ohledně vztahu Slováků k Rusku a zmínkou několika málo jmen slovenských rusofilů, jako byl Svetozár Hurban Vajanský. Podobně zběžné je i pojednání tak palčivého problému, jakým je vztah Slováků k romskému obyvatelstvu. Naopak slovensko­-maďarským vztahům je zde věnována větší pozornost, tentokrát zejména s ohledem na maďarskou politiku na Slovensku.

Pavel Kosatík sepsal dvě nesporně zajímavé knihy, které nám přibližují Slovensko v dobách společného státu i po roce 1992. Nejedná se o sondy srovnatelné hloubky, zároveň ale každá plní odlišnou roli. Berme to jako výzvu k tomu, aby naše publicistika nezůstávala pouze v české kotlině a dokázala se rozhlédnout i za hranicemi.

Autor je historik.