Zatímco na Slovensku se českojazyčné tituly čtou běžně, obráceně to neplatí. Knižní trhy obou zemí se postupně vzdalují a slovenská literatura je na tom českém špatně dostupná. V Česku zároveň chybí kontinuální reflexe slovenské beletrie. Kulturní vztahy obou zemí tak zůstávají asymetrické.
Čeští čtenáři či čtenářky nečtou slovensky. To je fakt, který se od rozdělení Československa stává čím dál výraznějším. Neznamená to, že by se nečetla slovenská literatura – pokud je ovšem na českém knižním trhu dostupná, pak překladech do češtiny, a i těch je v nabídce jen málo. Kromě Větrných mlýnů, které mají překladovou edici s lehce moralizujícím názvem Česi, čítajte, vydává slovenskou beletrii zejména Host. V obou případech se jedná o náročnější romány, tedy uměleckou literaturu pro menšinového čtenáře. Naproti tomu v oblasti žánrové a komerční literatury někteří slovenští autoři a autorky – třeba Eva Urbaníková, Táňa Kelleová-Vasilková, Dominik Dán nebo Jozef Karika – mají na kontě i desítky překladů do češtiny. Existují i případy, kdy slovenský autor píše rovnou pro český trh, překládá se již z rukopisů a některá díla ani nevyjdou slovensky, což platí například pro fantasy Juraje Červenáka.
Nutnost překladu
Na druhé straně hranice vypadá situace podstatně jinak: knihy v češtině tvoří stále velkou část slovenského knižního trhu a v tamních internetových obchodech dokonce znatelně převažují nad slovenskou produkcí. Důvodem trojnásobného počtu českojazyčných titulů v nabídce největšího slovenského knižního e-shopu Martinus by sice mohla být jeho expanze na český knižní trh, u menší společnosti Artforum už ale toto vysvětlení selhává. Překlady z češtiny do slovenštiny každopádně zůstávají okrajové. V současnosti se překládají zejména knihy pro děti a bestsellery jako Šikmý kostel Karin Lednické nebo prózy Kateřiny Tučkové. Podle Slava Sochora, vedoucího redakce slovenského nakladatelství Literárna bašta, které se zaměřuje na světovou beletrii, se nicméně oba knižní trhy vzdalují, což dokládá tím, že od výběru knihy pro překlad do slovenštiny dnes už nakladatele neodradí existence českého překladu. Poměr silných překladů se podle Sochora dostává do rovnováhy a v tomto ohledu má slovenský trh co nabídnout i českému čtenáři – nebo spíš překladatelům či nakladatelům, kteří se na Slovensku mohou inspirovat.
Příčinou zmíněného vzdalování je podle Sochora oboustranně klesající znalost druhého z jazyků i celkově přesycený knižní trh. Tento proces je patrný i z podnikatelských strategií velkých společností: český mediální koncern Euromedia Group kdysi vlastnil jak česká, tak slovenská nakladatelství. Nyní už má v portfoliu jen ta česká, kdežto slovenský obr Ikar se minulý rok spojil s dalším knižním gigantem Panta Rhei. Oba spoluvlastní miliardář Patrik Tkáč, který předtím figuroval i ve společnosti Euromedia Group. Ta přešla v roce 2021 do rukou jiného miliardáře, Jakuba Havrlanta, jenž vlastní mimo jiné e-shop Košík.cz nebo KVIFF Group, stojící za karlovarským filmovým festivalem.
Ještě v roce 2012, tedy v době dvacátého výročí rozdělení federace, se v tematické slovenské příloze Literárních novin objevila anketa o tom, zda slovenskou literaturu do češtiny překládat, nebo ne. Dnes už se tato otázka stala bezpředmětnou, třebaže se stále objevuje, stejně jako tu a tam zazní požadavek, aby čeští čtenáři četli slovensky. Přitom už ve zmíněné anketě se české i slovenské spisovatelské osobnosti vyjadřují k překladu poměrně jasně a věcně: něco překládat smysl má, něco ne, ale v zásadě jde o nutnost. Jak říká slovenský básník Michal Habaj, překlad může být mostem k opětovnému sblížení. Přesto se překlad ze slovenštiny do češtiny podceňuje. Petr Minařík z nakladatelství Větrné mlýny v rozhovoru pro časopis Plav tvrdí, že je jednodušší slovensky číst než ze slovenštiny překládat – což jen dokládá, že nejde o žádnou „druhořadou“ činnost.
Bílá místa
S překladem jde ruku v ruce selekce. Komerční autoři jsou překládáni a vydáváni systematicky, to samé ale nelze říct o autorech náročnější prózy či poezie. Ze slovenského kánonu jsou přeloženy jen fragmenty – a proto obraz, který si český čtenář o slovenské literatuře může udělat, je nutně mozaikovitý a plný bílých míst. Někteří slovakisté a nakladatelé činí za nedostatek povědomí o slovenské literatuře odpovědnou literární kritiku. Její stav odpovídá dostupnosti slovenské literatury, a tak není divu, že poskytuje většinou pouze útržkovité informace, především recenze jednotlivých děl bez kontextu.
Na absenci soustavné české reflexe slovenské literatury upozorňuje opakovaně Jana Pátková z pražské slovakistiky. Recenze slovenských kritiků publikované v českých médiích většinou vycházejí ze slovenské perspektivy. Přeložená díla je ovšem třeba představit s ohledem na kontext, do nějž vstupují. Skutečnost, že toho tuzemská literární kritika není schopná, se dá částečně vysvětlit situací ve vzdělávacích institucích: na českých základních a středních školách se žáci se slovenskou literaturou prakticky nesetkají. Ani studium bohemistiky už neobsahuje kursy slovenské literatury, jak tomu dříve bývalo například na pražské filosofické fakultě. A samotná slovakistika je jedním z nejmenších oborů – nastupují tam v průměru čtyři studující ročně, přičemž valná část z nich je původem ze Slovenska. Nabízí se tedy otázka, zda je za této situace výše zmíněný nárok na českou literární kritiku oprávněný a realistický.
Zřetelně tak vyvstává nutnost systémového přístupu ke slovenské literatuře a kultuře obecně. Petr Minařík z Větrných mlýnů připomíná absenci česko-slovenského kulturního fondu, který by zajistil institucionální podporu pro společné, mezinárodní projekty. Problém se přitom týká nejen literatury, ale i kultury v širokém slova smyslu. Historička umění Milena Bartlová v podcastu Kapitalx například reflektuje situaci ve výtvarném umění: po vzniku Slovenské národní galerie česká Národní galerie prakticky přestala kupovat slovenská díla, a tak jich zde najdeme jen poskrovnu.
České mlčení
Stížnosti na to, že ani náročný český čtenář už není ochotný číst slovensky, jsou v tomto kontextu nemístné. Jednotliví čtenáři nemohou nést vinu za složitou historii nerovných vztahů se sousední zemí. Domnívám se, že tyto povzdechy vycházejí z obecně převažujícího postoje Česka ke Slovensku, který Bartlová označuje za kulturní kolonialismus. Česko-slovenské kulturní vztahy byly za existence Československa asymetrické, což se příliš nezměnilo ani po roce 1989. Jana Pátková konstatuje dokonce prohlubování této asymetrie v porevolučním období a spojuje ji právě s odlišnou jazykovou kompetencí českých a slovenských čtenářů a s nepoměrem dostupnosti slovenských knih na českém trhu oproti situaci v druhé zemi.
Už dlouho se píše o tom, že se Slovensko a Česko s ohledem na kategorie „naše“ versus „cizí“ nacházejí ve zvláštním vztahu. Bartlová připomíná, že slovenština není brána jako zcela cizí jazyk, ale jako specifický případ. Uznání Slováků je tak podle ní neúplné: Češi sice uznávají jejich samostatnost, ale zároveň si je přivlastňují. Dominik Želinský v textu Kolónia Felvidék?, publikovaném na webu časopisu Kapitál, na Bartlovou reaguje ze slovenského pohledu a situaci chápe spíše jako projev širšího problému – toho, jak se v moderních společnostech realizuje a legitimizuje mocenská převaha. Československá vzájemnost, o níž mluví Bartlová jako o fikci, se tak dnes projevuje zvýhodňováním slovenských občanů v různých oblastech (od podmínek vysokoškolského studia po zařizování občanství), což je ale v důsledku na úkor slovenské autonomie v oblasti jazyka a kultury. Mlčení o Slovácích, které charakterizuje současné vztahování se Čechů k období Československa, je přitom i mlčením o slovenské literatuře.
Autorka studuje komparatistiku.