„Lodž je nádherná. Tady jsem začal znovu snít,“ prohlásil kdysi David Lynch. Myslím na jeho slova, zatímco bloumám ulicemi města, které koncem 19. století vyrostlo živelně takřka z ničeho díky textilnímu průmyslu. Je konec prosince, právě se setmělo. Mysteriózní atmosféra od poslední návštěvy znovu o trochu zeslábla, ale snít se tu pořád dá. Ještě jsou tu zbytky továren, cihlové činžáky připomínající zříceniny hradů a potemnělé dvorky vyplněné jednou velkou kaluží, v níž se zrcadlí několik žlutě planoucích oken. Před večerkou se mezi dvěma zaparkovanými auty soustředěně rvou dva muži v kožených bundách a na plácku, kde dlažba přechází v hlínu, se z lavičky svezl opilec, jako když ze střechy padá tající sníh. O ulici dál ale lidé spokojeně sedí v Costa Coffee nebo se hrnou do Cinema City na Avatara 2. Slavný filmař se mezitím s Lodží rozžehnal a o starostce z Občanské platformy prohlásil, že město zabíjí. Hlavním důvodem deset let staré roztržky bylo, že radnice odmítla financovat projekt Lynchova filmového studia a kulturního centra, které měl navrhnout režisérův kamarád, architekt Frank Gehry. Lynch ale nejspíš také zaznamenal, že různými „revitalizacemi“ město pomalu přichází o svou osobitost. To se nicméně děje snad všem městům a v Lodži to tak chtějí – proto Hannu Zdanowskou zvolili starostkou už potřetí. Lidé asi zkrátka místo lynchovské temné krásy pořád vidí spíš bídu. Zdanowska ostatně poukazovala na to, že režisér nežije v Lodži, ale v Kalifornii. Jako by tu pořád platilo, co napsala Annie Ernaux v Rocích o lidech, kteří jezdívali na „autentickou“ dovolenou do zemí východního bloku: „Procházeli se šedivými ulicemi s dírami v chodnících, večer viděli v oknech bytů u stropu viset holé žárovky… Zažívali příjemné a nesdělitelné pocity. Žít by tam nechtěli ani za nic.“