Jak se tři desetiletí, jež uplynula od rozdělení Československa, podepsala na podobě českých a slovenských měst a obecně na charakteru veřejného prostoru? Na negativa a pozitiva uplynulého vývoje i na výhled do budoucna jsme se zeptali odbornic a odborníků z obou stran hranice.
1. Co považujete za nejzásadnější pro podobu veřejného prostoru za uplynulých třicet let?
2. Jak by podle vašich představ měla naše města vypadat za dalších třicet let?
Eliška Málková
architektka
1. Prvních dvacet let svého života jsem veřejný prostor vnímala laickou optikou. Někdy mi připadal příjemný, někdy zmatený. Jako nomád žijící ve Středočeském kraji a trávící každý den od sedmi ráno do osmi večer čas v Praze jsem procházela městskými ulicemi a hledala místa, kde bych se mohla schovat, než mi po škole začnou kroužky. Moc jich nebylo. Někdy jsem bloudila sama Starým Městem, jindy jsem seděla v parku na Strašnické. Z některých procházek jsem byla unavená více, z některých méně. Když jsem pak před deseti lety začala studovat architekturu, tato zkušenost najednou dostala nový smysl – veřejné prostory mají mít určité dimenze a podoby, mají nějak fungovat, jenže ty pražské byly často chaotické, architektonicky neuchopené, bez možnosti posezení. Zjistila jsem však, že to jde i jinak. Vzorem by mohlo být třeba náměstí T. G. Masaryka ve Frýdlantu nebo Skanderbegovo náměstí v Tiraně, která jsou skutečně místy setkávání.
Privatizační vlny ukázaly, že veřejné prostory nejsou samozřejmostí, a pokud je daná lokalita přístupná jen dobře oblečeným lidem bez psů nebo bez zmrzliny, pak opravdu není veřejná. Díky vlnám veder jsme zase pochopili, že ve veřejném prostoru nemůže být jen beton, ale jsou potřeba i stromy, aby město ochladily. Spolu s tím, jak společnost jako celek bohatne, se Praha začala měnit, často ale problematickým způsobem – z mého oblíbeného strašnického parku je minigolf, Rohanský ostrov se zastavuje. Do povědomí se nicméně v posledních letech dostal pojem „vágní terén“ a pandemie koronaviru obrátila pohled na veřejný prostor o sto osmdesát stupňů. Zdánlivě „nesmyslné“ plochy městské zeleně na sídlištích byly najednou vyhledávaným místem.
2. Postupující gentrifikace i teorie urbanisty Maroše Krivého změnily můj náhled na to, co je to vlastně veřejný prostor. Opravdu začíná až za fasádou našich domů? Vždyť ceny nájmů nebo espresa ovlivňují život na ulici mnohem více než tvar lavičky. Za posledních třicet let se trochu zlepšilo zapojení obyvatel do rozhodování o podobě jejich okolí, ale cesta od prezentace k participaci bude ještě dlouhá. Chceme-li skutečně veřejný prostor, který je přístupný všem, musíme se zaměřit nejen na proměnu jeho podoby, ale i na proces jeho vzniku. Čeká nás hodně práce a snad ji zvládneme za kratší dobu než za dalších třicet let.
Peter Szalay
historik architektury a umění, Slovenská akademie věd
1. Za zásadnú pozitívnu zmenu považujem demokratizáciu verejných priestorov. Po páde socialistického režimu verejný priestor môže byť agorou, miestom, kde je možné diskutovať či konať relatívne slobodne a viac či menej úspešne ovplyvňovať, ako sa s týmto priestorom nakladá. Za negatívum uplynulého obdobia, týkajúce sa aj oblasti verejného priestoru v mestách, považujem prevládnutie neoliberálnej ideológie a s ňou spojené zakorenenie predstavy, že súkromný vlastník sa dokáže o podobu mesta postarať najlepšie, a taktiež s neoliberalizmom úzko spojené odmietanie akýchkoľvek regulácií a de facto aj plánovania.
2. No dúfam hlavne, že o tridsať rokov ešte budeme môcť vo verejnom priestore pobývať a že naše mestá budú obývateľné – teda že dokážeme zabrániť klimatickému rozvratu. Žiaľ, zatiaľ sa mi vidí, že k tomu vôbec nesmerujeme a uspokojujeme sa len s kozmetickými úpravami. V ideálnom prípade by som teda bol rád, keby sme v budúcnosti nemuseli písať o demokratizácii verejného priestoru v podmieňovacom spôsobe, pretože by bolo bežnou praxou, že sa do plánovania a správy spoločného priestoru zapája verejnosť. Bolo by skvelé, ak by boli verejné priestory transparentne plánované a ak by boli slobodným, ale aj bezpečným miestom pre všetkých.
Anna Vinklárková
architektka, nezisková organizace Arnika
1. Za nejdůležitější považuji změnu, která se děje převážně až v posledních letech a týká se způsobu, jakým využívají veřejný prostor sami jeho obyvatelé. Ulice a parky přestávají být pouhým koridorem pro přesun z práce domů či místem pro jednorázové akce, ale stávají se komunitním prostorem využívaným pro sousedské aktivity. „Okupují“ ho matky či otcové s kočárky a pobíhajícími dětmi, běžci či cvičící, piknikující přátelé nebo skupinky seniorů na komentovaných procházkách. Veřejný prostor se demokratizuje. Stává se místem setkávání a trávení volného času, ale rovněž místem, kde je možné vyjádřit svůj názor a upozorňovat na opomíjená témata. Množství lidí je ochotno investovat čas a energii do pozitivních změn ve svém okolí, ať už jde o organizování akcí, úklidu či sázení rostlin. Obyvatelé sídlišť bojují za záchranu zeleně nebo se snaží ovlivnit, co se bude stavět v jejich okolí. Aktivní občané se přitom často musí naučit úřednické ptydepe a ještě se složit na právníka, protože pokud chtějí něco změnit, narážejí z valné většiny na nezájem místních politiků. Přitom právě zastupitelé rozhodují, jestli budeme žít ve městě utvářeném podle dávno přežitého principu oddělení funkcí: nakupte si v obchodním centru a s dětmi běžte na hřiště, které se v zimě v pět odpoledne zamyká… Anebo zda budeme žít v přívětivém prostředí, kde je možné například uspořádat sousedskou slavnost.
2. Podoba obcí bohužel často neodpovídá tomu, jak by je chtěli místní lidé využívat. Přitom by ke změně často stačily jen „drobné“ z veřejných prostředků. Například pro bezbariérové užívání veřejného prostoru nestačí nájezd na obrubník, ale je potřeba vybudovat také síť záchodů, pítek a odpočinkových míst ve stínu. Je třeba odstranit bariéry, které jsou překážkou pro seniory, osoby se sníženou pohyblivostí i rodiče malých dětí, a vybavit veřejný prostor mobiliářem pro volný čas. A především bychom neměli považovat za výraz životní úrovně ježdění autem po městě, a naopak co nejvíce chodit pěšky nebo jezdit na kole. Doufám, že v takových městech budeme žít když ne za deset, tak alespoň za těch třicet let.
Karolína Vránková
novinářka, Radio Wave, Respekt ad.
1. Žijeme v době, kdy je prostor kolem nás opravdu veřejný. Není v něm moc plotů ani cedulí se zákazem vstupu, může se skoro všude, veřejný prostor je mantra komunálních politiků, a dokonce i developerů a naše obce i krajina jsou celkem dobře prostupné. Před třiceti lety to tak rozhodně nevypadalo a je až s podivem, že se v posledních dekádách společnost vyvinula ke sdílení a otevřenosti. Za mě tedy hurá! Užívám si toho jako matka, protože je vždycky nablízku nějaké hezké dětské hřiště, i jako cyklistka, jelikož není nad to brázdit třeba volně přístupnými industriálními lesíky na východním okraji Prahy. Jako novinářka jsem poměrně často na cestě a skoro pokaždé se mi podaří najít místo, které se dá využít jako dočasná pracovna – jen by to chtělo víc zásuvek.
2. Přála bych si, aby výše zmíněná tendence vydržela a měli jsme i nadále bezpečná, otevřená a obyvatelná města a krajinu pro všechny. Mám obavu z několika věcí – například aby se nezměnily hodnoty a nastavení společnosti a aby bylo dost peněz na údržbu, která je klíčová. Proto jsem ráda, když vznikají nízkoúdržbové, trvanlivé úpravy veřejných míst. Ta bych chtěla využívat i ve vyšším věku, ve kterém za těch třicet let budu. Takže si přeji pohodlné lavičky a málo schodů.
Lynda Zein
architektka a urbanistka
1. Bez zaváhania to bola arabská jar, ktorá sa začala na prelome rokov 2010 a 2011. Išlo o rozsiahle celonárodné protesty vo väčšine arabských štátov, kde ľudia žiadali lepšie životné podmienky a zmenu politického režimu. V tej dobe som študovala architektúru v Škótsku a pamätám sa, že u mojich profesoriek a profesorov to vyvolávalo veľké nádeje. Nebolo prednášky, ktorá by nejakým spôsobom nezmieňovala arabskú jar. Bolo to dané tým, že sa mesiace okupovali námestia, ako napríklad námestie Tahrir v Egypte, a to dalo verejnému priestoru veľmi konkrétny význam a rolu. Novinkou v tej dobe bol tiež vplyv digitálnych technológií na zhromažďovanie ľudí. Nasledovalo hnutie Occupy, ktoré sa inšpirovalo arabskou jarou a začalo takzvaným Occupy Wall Street v Zuccottiho parku v New Yorku, ktorý sa ukázal byť verejným priestorom v súkromných rukách. Toto hnutie bolo kryštalizáciou uvedomenia si dôsledkov neoliberálnej ekonomiky na mesto. V rámci okupácie rôznych námestí sa vytvárali alternatívne štruktúry a organizácie priestoru s pouličnými knižnicami, kuchyňami a tak ďalej. To malo silný vplyv na teóriu architektúry či urban studies, kde sa otázky priestoru ohromne spolitizovali.
2. Budem nadväzovať na predchádzajúcu odpoveď. Rada by som, aby sa otázky priestoru skutočne spolitizovali, čo – verím – je už v procese. Zdá sa mi, že otázka verejného priestoru sa rieši izolovane od priestoru „vnútorného“. Málo sa zaoberáme inklúziou a diverzitou spoločnosti s ohľadom na inklúziu a diverzitu mesta. Je to absurdné, keďže oba sú evidentne prepojené. Nemôžeme sa baviť o verejnom priestore bez toho, aby sme sa bavili o bývaní alebo o práci naokolo. Dúfam teda, že mesto o tridsať rokov bude lepšie hájiť svoje záujmy voči súkromnému sektoru, a tak bude mať okrem komplexného bytového fondu aj sociálne a ekologicky udržateľný územný plán, ktorý by sa nemenil tak ľahko ako dnes. No hlavné je, aby tu mesto ešte bolo a my v ňom.