Má dnešní době co nabídnout hodnotový svět katolického kněze, který čelil perzekuci totalitního režimu? Na tuto nelehkou otázku se ve Studiu Hrdinů snaží najít odpověď tvůrčí tým kolem režiséra Miroslava Bambuška. Výsledkem je formálně náročná inscenace Zvěřinec.
Novinka pražského Studia Hrdinů ve spolupráci se spolkem Mezery je završením volné trilogie inscenací o významných osobnostech českého předlistopadového disentu. Po Pavlu Zajíčkovi a Janu Patočkovi se nyní režisér Miroslav Bambušek ujímá odkazu Josefa Zvěřiny, katolického kněze, teologa a filosofa, který byl za své myšlenky a postoje perzekvován jak nacistickým, tak komunistickým režimem. V žádném případě se ale nejedná o životopisné drama ani o převyprávění protagonistova života. Bambuška zajímá Zvěřinův vliv na tehdejší společnost a řeší otázku, nakolik jsou jeho myšlenky přenositelné z jím žité reality do dnešního světa.
Dvojsmyslný název Zvěřinec je pro hru příznačný. Jednak označuje skupinu knězových studentů, jimž se tak skutečně říkalo, jednak ho lze vnímat jako označení masy lidí manipulovatelných jakoukoliv mocí. S touto metaforou pak inscenace umně pracuje i dál, ať už prostřednictvím zápletek, masek nebo třeba scény, kdy se z kotce stává výslechová místnost či cela.
Zběsilost a přeplněnost
Hlavní postavou ovšem není samotný Zvěřina, jenž inscenací spíše provází, nýbrž dívka z okraje společnosti. Rút se vyrovnává s pošramoceným rodinným zázemím a utápí problémy v drogové závislosti. Východisko ale postupně nachází v duchovnu a právě prostřednictvím její postavy se divák seznamuje s myšlenkovým světem Josefa Zvěřiny. Ten je zobrazen jako morální autorita, šiřitel humanistických idejí a symbol dobra, kvůli čemuž samozřejmě upadá v nelibost představitelů totalitní moci. Propagandistickými výstupy televizního hlasatele je postupně označen za radikála, fanatika a dokonce strůjce útoku v nákupním centru. Přirovnáním k aktuálnímu boji proti terorismu je tak divákovi přiblížena historická štvanice proti odlišnému světonázoru.
Zobrazení totalitního prostředí a zvůle je důležitou složkou hry. Tvůrci ovšem zvolili opačný přístup, než na jaký jsme zvyklí z orwellovského narativu. Scéna, která využívá téměř každý centimetr jeviště, působí jako nepřehledný, až chaoticky svobodný prostor plný balastu, v němž se ztratí jakákoliv aktivita. Rozhodně nepřipomíná šedivé uniformní prostředí, kde nelze uniknout pohledu Velkého bratra. Hra je pojata jako smršť, která prostor divadla i diváky zaplavuje mnoha podněty naráz. Přeplněnost jeviště a zběsilost akce je tak v opozici k prázdnotě konání postav a bezvýchodnosti situací. Tyto inverzní principy zobrazování útlaku osvěžují temný námět a zároveň je můžeme chápat jako komentář dnešního přesyceného, konzumního světa.
Rytmická monotónnost
Jenže neutopí se v tom všem smysl hry? Nehrozilo by to, pokud by tento princip přeplněnosti nesledovalo i samotné tempo inscenace a herecké výkony. Pro Bambuškovy hry typická intenzivní dynamika se však ve Zvěřinci projevuje na maximum. Aktéři rychlé tempo nasadí prakticky od začátku a udržují je až do konce, chybí možnost zklidnění a vytvoření kontrastu a gradace. Svůj podíl na tomto přehlcení má i elektronická hudba Vladimíra Franze. Ta je sama o sobě sugestivní součástí celé inscenace a zvláště varhanní mixy či basové dunění vytváří silnou atmosféru, ale i zde platí, že by bylo dobré nechat diváka čas od času vydechnout… Bezvadně naopak fungují projekce promítané na obrovskou zadní stěnu jeviště. Právě ty dávají možnost na chvíli se ponořit do Zvěřinových myšlenek či dokreslují až psychedelické vnitřní stavy hlavní hrdinky.
Určitá rytmická monotónnost platí i pro vývoj postav. Ty se od začátku pohybují v konkrétních charakterových mantinelech a své výrazové prostředky příliš nemění, ačkoliv si o to směřování hry přímo říká. Bohužel i Rút v podání Gabriely Pyšné je místy křečovitá a očekávaný posun hrdinky chybí. Naopak je nutné vyzdvihnout výkon Jakuba Gottwalda v roli vyšetřovatele a také tanečně performativní výstupy Petra Krušelnického v roli matky. Jeho scény poeticky zazáří uprostřed rachotu celého představení.
Zobrazení chaotického světa, ve kterém jsou morálka a osobní odhodlání významnou hodnotou, otázky moci a bezmoci, vina a nevina, ale i láska – to všechno jsou silná témata, se kterými Bambušek ve Zvěřinci objevně a neprvoplánově pracuje. Škoda jen, že většinu času forma přebíjí obsah, a divák tak ve změti, kterou je zavalen, nemusí smysl a sdělení hry zachytit.
Autor studuje krajinářskou architekturu.
Josef Zvěřina, Miroslav Bambušek: Zvěřinec. Režie Miroslav Bambušek, dramaturgie Jan Horák, scéna a kostýmy Jana Preková, hudba Vladimír Franz, Tomáš Vtípil, světelný design Pavel Havrda, hrají Gabriela Pyšná, Daniela Voráčková, Ondřej David, Jakub Gottwald, Mark Kristián Hochman, Petr Krušelnický, Miloslav Mejzlík. Studio Hrdinů, Praha. Psáno z reprízy 27. 3. 2023.