Většina aktuálně vycházející literatury psané českými Romy je zachycením rodinných vzpomínek na to, „jak to bylo doopravdy“. Dokáže si romská literatura udržet svou tvář, pokud se romští autoři a autorky pustí i do jiných žánrů a témat a zároveň budou psát v češtině?
„Akana tumenge phenava, sar oda čačhes sas la Marikaha – Teď vám povím, jak to doopravdy bylo s Marikou,“ přeruší bujaré veselí Babika svým hlasem jako zvon. Housle utichly, ženy přestaly zpívat, všichni usedají. Honem přiběhne Cikno a hodí do ohně větývku v naději, že když Babice tak hbitě pomohl, nechá ho poslouchat. K jeho smůle ho ostatní děti odvedly s neoblomným příkazem, že když ony musí jít spát, on tím pádem taky. Babika se po dětech trochu rozzlobeně ohlédne a zavelí nejstarší vnučce: „Haňo, phen le čhavenge odi paramisi pal e jagori the o pusoro – Hano, vyprávěj dětem tu pohádku o plamínku a slámě,“ pousměje se a utrousí jakoby jen pro sebe: „Nane čhave, nane bacht – Nejsou děti, není štěstí.“ Přiloží na oheň největší poleno, aby ji už nic nevyrušovalo a bylo dobře vidět. Je teplá letní noc. Nebe je plné vzpomínek, které rodí nové hvězdy. Nastalo ticho, jen koně tiše odfrkují. Začíná příběh o tom, jak to bylo s nebožkou Marikou, zakladatelkou pokrevní linie této rodiny…
Stereotypní obrázek Romů v lůně přírody už nemá s dnešními romskými čtenáři téměř nic společného. Nekočují, i když zlí jazykové by tak zřejmě označili úděl té části romské společnosti, která sociálně padla na dno a nejen kvůli dluhům se z něho nemůže dostat. Své dávné i současné příběhy si však sdělujeme dál, ačkoli u toho nesedíme u ohně, a dokonce si pro ně chodíme do knihkupectví.
To bylo tak…
Miluji knihy, jejich vůni a moc. Občas se neubráním povrchnosti a dám na první dojem – tedy na lákavou anotaci a atraktivní obálku. A v případě knih romských autorů nebo těch s romskou tematikou nezaváhám nikdy. Možná proto, že takových titulů stále není mnoho. Jsem dychtivá po obsahu, po něčem, co je také moje, co je součástí romské, ale zároveň i české historie. Po něčem, co se stále rodí těžce a nesamozřejmě.
Doma jsme vždy měli spoustu knih. Otec filatelista a sběratel starožitností sem tam nějakou přinesl. Z některých mně a bratrům předčítala maminka před spaním, zatímco otec sám je snad ani neotevřel – stačila mu Kniha knih. Starší bratr je však přečetl všechny a později knihovnu obohatil o Čapka, Orwella, Dostojevského nebo odbornou literaturu, když si jako samouk doplňoval všeobecný přehled. Ale knihu od romského autora, či dokonce v romštině, jsme doma neměli. Netušila jsem, že tehdy díla romských spisovatelů vycházela, ve škole se o nich nemluvilo. Přesto jsem znala někoho, kdo romsky psal, i když jen „do šuplíku“ – strýce Ernyho. Ten naší dělnické rodině, která přijela v sedmdesátých letech z východního Slovenska za prací, rozšiřoval kulturní obzory. Při příležitosti kulatých narozenin mé mámy třeba napsal báseň, což bylo v mé rodině něco nevídaného. Čestný úkol přednést ji na oslavě před celým příbuzenstvem jsem dostala já. Aniž by to tušil, vzbudil ve mně celoživotní zájem o literaturu.
V mé rodině – a určitě není jediná – se udržuje lidová slovesnost zcela přirozeně. Povídáme si o předcích, o životě na Slovensku, zpíváme romské písně a vyprávíme pohádky. „Mamo, vyprávěj nám tu o plamínku a slámě!“ „Oda sas kavka. E jagori the o pusoro pes skidenas andro svetos… – To bylo tak. Plamínek a slámka se vydaly do světa…“ Měla jsem ráda, když nám maminka předčítala české knihy, ale romskou pohádku jsem měla raději. Byla to jediná příležitost, kdy k nám skrze ni promlouvala romštinou. Strýc Erny při rodinných sešlostech občas četl své povídky, samozřejmě v romštině. Mám ale pocit, že jediný, kdo si toho vážil a byl z toho paf, jsem byla a doposud jsem já. Díky strýci – a také díky nakladatelství Kher, které otisklo mou tvorbu – jsem se stala romskou autorkou. Stejně jako strýc Erny i já svým příkladem inspiruji další generaci – můj dvanáctiletý syn už také jednu povídku vydal a na dalších pracuje. Sleduji však určitý posun, protože pro něho už není důležitá jen romská tematika, zajímá ho celý svět. Velké romské srdce je ale v jeho příbězích patrné.
Mísa plná pišotů
Doma jsme si často vyprávěli u mísy plné pišotů a i já si připadám jako hostitelka, která zve čtenáře k sobě domů, k prostřenému stolu. Ve svých povídkách a esejích popisuji prožitky, díky nimž se čtenáři z majoritní společnosti mohou seznámit s tím, jak Romové žili: jak jsme za socialismu už jako školkové děti čelili asimilaci, po revoluci naši rodiče ztrátě zaměstnání a mladí lidé ohrožení vlnou rasismu a drogové závislosti.
Dnešní romští autoři jsou v podstatě stále ti lidoví vypravěči z dávných i nedávných dob, kteří cítí povinnost zachytit mizející vzpomínky na to, jak to bylo doopravdy, aby posluchače poučili a ti se mohli vyvarovat špatných rozhodnutí. Jen už se to děje jinými prostředky a částečně i pro jiné publikum. Tak jako Babika chtěla, aby její rodina věděla, jak to bylo s Marikou, i můj otec mi stále připomíná: „Phuč pes, doakana som kadaj. Ela gives, sar kadaj imar na avava, the nadžaneha nič – Ptej se, dokud jsem tady. Až tu nebudu, už se to nedozvíš.“ A tak se ptám a přenáším jeho příběhy do psané literatury.
Možná ještě zásadnější změna je v tom, že na rozdíl od otce se nebojím otevírat témata, která pro něj byla a jsou tabu. Napsat o tom, jak moji rodinu ničil heroin, bylo samo o sobě těžké, natož to psát s myšlenkou, co si o tom lidé, především rodina a naši známí, pomyslí. Můj otec o tomto mém textu neví. Určitě by nebyl rád a cítil by se zostuzený. Úkolem otce romské rodiny je ochránit její čest – paťiv. Přiznat jakékoli selhání má v naší společnosti, která stále přísně posuzuje jednotlivce podle toho, z jaké rodiny pochází, dalekosáhlé důsledky. Staří Romové se dodnes cítí provinile kvůli tomu, že svou rodinu neuchránili před drogami, které v devadesátých letech zdecimovaly jejich syny a dcery. Nemluví se o tom otevřeně ani doma, natož aby se o tom psalo a mluvilo veřejně. Já na to však mám jiný názor a naštěstí nejsem sama.
Například Eva Danišová psala o prostituci, i když se jistě najdou tací, kteří si puritánsky zakrývají ústa zděšením nad její otevřeností. Tyto hranice poprvé překročila v próze, která je součástí sborníku Slunce zapadá už ráno (2014). A co taková Iveta Kokyová, která vzbudila pozdvižení, když v jedné literární diskusi prohlásila, že romština má dostatečnou slovní zásobu i v oblasti sexuality, a ona by tak klidně mohla napsat erotický román! Co na tom, že žádný takový román psát neplánovala – už jen to, že vyřkla slovo sex v souvislosti s romštinou, působilo nepatřičně. Ženy jsou navíc svázány mnohem přísnějšími pravidly, takže peprnější témata se tolerují pouze mužům, například Emilu Cinovi či Gejzovi Horváthovi, který se jich ve svém vzpomínání na povinnou vojenskou službu opravdu nebál. Emancipace v romské literatuře se tak zdaleka netýká jen zapojení žen, ale také témat. Pro mnohé autorky i autory zůstává jedinou možnou cestou psát pod pseudonymem.
Bude co obrodit?
V hlavě se mi rodí námět na sci-fi. Bude ale někoho zajímat žánrovka? A jak takovou knihou obohatím romskou literaturu? Mám hlavnímu hrdinovi dát romské kořeny, protože zřejmě dosud žádný Rom ve sci-fi nevystupoval? Anebo postačí, že knihu napíše Romka? Budu první Romka, co napíše sci-fi. Bude to dostatečně zajímavá marketingová nálepka, aby si kritici knihy všimli? A proč by o ní vlastně měli informovat? Jsme opravdu tak odlišní? Myslím si, že ne, ale náš mediální obraz je stereotypní víc než dost. Jak bych psala, kdyby o Romech nekolovalo tolik předsudků? Mé texty jistě ovlivnilo majoritní umění stejně jako romská folklorní slovesnost, zdaleka nejvíc ho však ovlivňuje potřeba podat svědectví, že Romové nejsou jen problémoví spoluobčané, které znáte z televizních zpráv.
Když čeští obrozenci začali rozvíjet českou literaturu, mohli se opřít o jazyk, který ovládaly široké vrstvy obyvatelstva. Romštině však jazykovědci predikují, že se bez strukturální podpory dříve či později stane mrtvým jazykem. Cítím vinu, že nedělám pro naši národní identitu víc. Píšu česky, aby mělo moje psaní větší dosah, a nejen mezi majoritou. I pro Romy je náročné vnímat svůj jazyk v písmu, děti už nemají ani pasivní znalost romštiny, o možnosti učit se ji ve škole a přirozeně s ní intelektuálně vyrůstat ani nemluvě. Možná je tak podstatná jediná otázka: Zažívají Romové své národní obrození, nebo poslední fázi asimilace?
Autorka je spisovatelka.
Text vznikl ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung Praha.