Cesta ven, nebo egotrip?

Síla zkušeností, které kniha Patrika Bangy za­­­­­­­­chycuje, je nezpochybnitelná. Autor nás pro­vází Žižkovem svého dětství a přes pobyt ve vězení nás zavádí až do uprchlického tábora v Černé Hoře, kde nastává jeho přerod z humanitárního pracovníka v novináře. Styl, jakým jsou události čtenáři zprostředkovány, nicméně vybízí k otázkám. Zejména způsob autorovy sebestylizace vzbuzuje pochyby, kolik skutečného ve Skutečné cestě ven vlastně je. Veškeré události jako by byly přetaveny do podoby, v níž odpovídají přímočaře jednoduché perspektivě. V té je vypravěč neomylným obrán­­­cem a pomocníkem všech ­utiskovaných a nepřítelem zbytku světa. A ještě přitom zvládá hrát na kytaru a balit holky. Tváří v tvář ne­­snázím, které mu osud připravil, si zachovává svou drsnou povahu a zlaté srdce, díky nimž vyniká nad všechny ostatní.

Banga zažil v životě věci, které si většina z nás neumí ani představit. Přesto dokázal ve společnosti, která mu odmala házela klacky pod nohy, uspět, stát se úspěšným novinářem a nyní i držitelem výrazného literárního ocenění. Robinhoodovské sebepojetí je tudíž do velké míry pochopitelné. Při četbě však brzy začne působit jako únavné a stěží uvěřitelné klišé.

Prokletí novinařiny

Rychlý spád vyprávění bez zabíhání do detailů, který je vlastní Bangovým publicistickým textům, je uplatněn i v knize. Jenže zatímco v novinařině skvěle funguje, jeho přenesení na plochu více než dvou set stran se ukazuje jako problematické. Kdyby byla Skutečná cesta ven sérií vzpomínkových reportáží, působila by možná úderněji. Kvůli snaze vytvořit kompaktní text je však autor nucen oscilovat mezi novinářskou polohou a tendencí události beletrizovat. Výsledkem je čtivé, svižné, ale nesoudržné vypravování. Pasáž zachycující setkání s kamarádkou z dětství se například snaží působit na čtenářovy emoce: „A najednou přišla Iveta. Ta Iveta, se kterou jsem se tolik kamarádil a kterou jsem kdysi myslím znal daleko víc než svou vlastní sestru. Ta Iveta, která tak krásně zpívala a tančila, a když ji někdo naštval, jednoduše ho zmlátila. Stála přede mnou, vypadala o dvacet let starší a měnila si stříkačky.“ Kýžená emocionální odezva však nenastává, protože dotyčná Iveta je předtím zmíněna jen dvakrát, a to velmi okrajově.

Banga neumí zacházet s postavami, které se ve vyprávění objevují – je jich příliš, náhle se vynořují a zase ztrácejí, znovu se objevují nebo mizí navždy. I o těch nejvýraznějších se dozvídáme jen kusé informace – třeba že vypravěčův táta poslouchal rock a neměl rád komunisty. O ženách zpravidla zjistíme, zda byly krásné, ne moc hezké nebo totální krávy, ovšem s výjimkou matky a sestry, o kterých se nedozvíme nic. „Malé dějiny“ lidí, kteří prošli Bangovým životem a měli podíl na jeho vývoji, by si v autobiografii zasloužily větší prostor. Takto působí dojmem náhodně nakupených střípků, které ve výsledku o ničem nevypovídají.

Banga versus Banga

Mnohem zdařileji autor pracuje s „dějinami velkými“. Sametová revoluce i následná devadesátá léta z perspektivy dospívajícího Roma vyznívají o poznání temněji, než jak jsou tradičně zobrazovány. Patnáctiletý Patrik a jeho bratři místo sledování západních filmů a ochutnávání nových příchutí zmrzliny utíkají před neonacistickými skinheady nebo jsou neoprávněně drženi v policejních celách. Vedle svých vlastních zkušeností Banga připomíná i dnes pozapomenutá jména obětí rasově motivovaných vražd Milana Lacka, Heleny Biháriové či Emila Bendíka. Autor tak zastupuje trojí roli. Je zároveň žalobcem a soudcem většinové společnosti, která se po dlouhou dobu na romské menšině dopouštěla útlaku, ať už ve formě jejího plošného odsunu na periferii republiky v rámci privatizace, nebo v podobě neochoty policie řešit na ní páchané násilí. Plní však i úlohu svědka, vypovídajícího o opomíjené historii Romů. V tomto ohledu je hlasem, který v českém mediál­ním prostoru doposud chyběl a který zde rozhodně má své místo.

V textu však výrazně převažuje pozice prokurátorská. A právě ta leckdy působí podivně. Například pasáže, které tematizují rasismus či šikanu, totiž vyznívají pokrytecky v okamžicích, kdy Banga sám nepokrytě opovrhuje těmi, kdo se ocitli na pomyslných příčkách společenského žebříku pod ním. Své zvnitřněné rasistické stanovisko přitom obhajuje podobnými argumenty, jaké používá ona nenáviděná většinová společnost. Při popisu stěhování z Prahy popisuje Romy z venkova slovy: „To se fakt nedalo. Sám jsem za svůj relativně krátký život přečetl daleko víc knih než celá tahle skupina lidí za celý život. A nebylo to proto, že by nemohli. Oni prostě nechtěli.“ Tuto intelektuálně nadřazenou pozici přitom paradoxně zaujímá poté, co o pár desítek stránek dříve zesměšňuje svého bratra: „Moje dvojče mělo jasno, chtělo na obchodní akademii. A tak se brácha učil, lezl do zadku učitelkám, jak měl ve zvyku, a učitelky ho za to podporovaly. Já a starší brácha jsme pořád jeli naši klasiku. Mejdany, kytary, fotbal a ženský. Zatímco dvojče bylo ‚symbolem čistoty‘, jak si stále nechával říkat, my jsme byli ‚symbolem ulice‘ ve všech směrech.“ Ve finále nicméně dochází k závěru, že „dneska už není Rom­-vysokoškolák výjimkou a za pár let to snad bude standard, kterého bych se chtěl dočkat i od svých dětí. A to je cesta ven pro nás všechny.“ Podobné inkoherence rozrušují logickou výstavbu celého textu a odhalují praskliny v Bangově sebezobrazování coby mstitele uražených a ponížených, čímž vyvolávají pochybnosti o vypravěčské věrohodnosti.

Určité pasáže se stávají podezřelými, především pokud jsme obeznámeni s děním, jež vydání knihy předcházelo. Radek Banga ­alias Gipsy.cz, Patrikův bratr­-dvojče, totiž před dvěma lety vydal svou vlastní autobiografii (Ne)pošli to dál, která vyvolala mezi Bangovými mediální spor. Také Radek na své dětství vzpomíná s notnou dávkou zloby a bolesti, obojí má ale původ v rodině. Otce, pro Patrika především hudebníka a máničkovský vzor, líčí jako násilníka, matku, jež je v Patrikově textu zamlžená, coby ne úplně svatou mučednici: „Nevydržel jsem to ale a řvu na mámu: ‚On ti dá na hubu, a ty ho ještě bráníš? Mami, nezlob se, ale jsi prostě hloupá.‘ Přilítla mi strašná facka s tím, že mi máma řekla, abych s ní takhle nemluvil. Pokývl jsem hlavou a odešel pryč z bytu (…) Postupně odešli i Patrik a Julek.“ Oproti tomu Patrik Banga se soustředí na konflikty společenské a rodinné poměry nechává stranou, ovšem s výjimkou svého nápadně nesympatického dvojčete: „Ale ten se k Romům nikdy nehlásil. Chodil stále do školy na Vinohradech a vždycky tíhnul ke gádžům, nikdy nechodil mezi Romy. A nakonec ho učitelky používaly jako cvičenou opičku, aby každému mohly ukázat, že to je ten náš ‚chytrý cikán‘. Jasně, ten jejich.“

Romský autor?

Slabinou knihy je i její jazyk. Užívání hybridů složených z různých variet jako „bolševici jsou zasrané svině“ může být autorský záměr, na některých místech jsou však výrazy zvoleny natolik nevhodně, že sdělení postrádá logiku: „A ten, kdo nedejbože neposlouchal, byl adept na skutečnou basu. Takže konkrétně já, Viktor, Roman a Robert. Paradoxní je, že jsem v dospělosti jako jediný z party nikdy ve vězení nebyl.“ Redakce nadto ponechala v textu často se opakující slova i celé pasáže a nadbytečně působí i některé glosy, v nichž autor čtenářům předestírá svůj postoj: „Vilda přišel a jako vždycky hned napadl dítě, co si hrálo kousek od nás. Vildovi třicet, dítěti jedenáct. Fér rvačka.“

Odpověď na otázku, jakým typem textu je Skutečná cesta ven, bude nutně nejednoznačná. Pokud chtěl autor podat svědectví o rasismu české společnosti devadesátých let, svůj účel kniha splnila. Od této úlohy se však Banga distancuje – v rozhovorech několikrát vyjádřil naději, že bude veřejností vnímán zkrátka jako spisovatel, bez přívlastku romský. Dá se tedy usoudit, že kniha měla i ambice čistě literární. A těm její autor nebyl schopen dostát.

Autorka studuje komparatistiku.

Text vznikl ve spolupráci s Heinrich­-Böll­-Stiftung Praha.