Ciral

„Teď se spolu podíváme na obrázek, který jsem si pro vás přichystala,“ paní učitelka pomalu otevírá křídla tabule po obou stranách.

Všichni naráz spustíme: „Kráva, to je kráva.“

„Šikulky,“ usměje se na nás.

Je krásná, jako víla. Má dlouhé hnědé vlasy sčesané na jednu stranu, padají jí přes rameno až k pasu. Vlasy jí sahají až k úzkému koženému pásku, který jí svírá dlouhé zelené šaty. Je jí vidět jen jedno ucho, ve kterém se třpytí malá zlatá náušnice. Její modré oči se smějí samy o sobě, i když neukáže zuby. Přemýšlím, kolik je jí let. Přijde mi, že je mladší než moje máma. Mámě je dvacet devět, to je už hodně. Učitelka nám vypráví o krávě. Jsem ráda ve škole, každý den se naučím něco nového.

„Tak a teď mi řekněte, co se vyrábí z mléka. Kdo ví, zvedne ruku.“

Někdo řekne jogurt, někdo smetana. Maruška řekla kefír. Srandovní slovo, to zná každý, brnkačka. Já tohleto kyselé mléko nemám ráda. Máma někdy vaří takové divné jídlo, pučimen gruľi s cibulkou, a k tomu tenhleten kefír. Je kyselý, smrdí to a ještě v tom plavou takové cucky, jakoby smetí.

„A co ještě?“

Nikdo už ruku nezvedne, všichni jsou zticha. Já to vím, ale přihlásit se nemůžu. Ach jo, proč to nikdo neřekne? Vždyť je to tak lehké! Umím plno slov, hrozně moc, ale zrovna tohleto? Kdoví, jestli mě náhodou nezaklela nějaká čarodějnice slovíčkářka: „Abrakadabra, tohle slovo česky nikdy nevyslovíš.“ Čarodějnice jsou hodné a zlé, v pohádkách to tak bývá. Babička říkala, že to tak je doopravdy. A tahle je hodně zlá. Málem bych se plácla do čela. Já jsem úplně blbá, to mi mohlo docvaknout už dávno! Představuju si, jak taková čarodějnice vypadá. Myslím, že má dlouhé bílé šaty a na nich písmena, celou abecedu, odshora až dolů. Oči má velké a černé jak uhel, vlasy má dlouhé a zrzavé, je rozcuchaná, vlasy samý uzlík. A v puse má tři velké zuby, jeden nahoře a ty dva další dole po stranách, jak vylámaný hřeben. Jak si ji tak představuju, cukají mi koutky.

„Tak víte co, děti, teď hrajeme o jedničky!“

Smích mě přejde. Naráz by ve třídě bylo slyšet spadnout špendlík. Všichni přemýšlejí, drží se za hlavy. Maruška se zase hlásí. Do háje, zamračím se, ta ví taky všechno.

„Podmáslí.“

„Výborně, Maruško! Chce ještě někdo jedničku?“

Třeba by mě napadla i jinačí slova, ale nechci. Já se soustředím jenom na to jedno jediné, jsem jak pes, který v tlamě drží svůj míček a nechce ho ani za nic pustit, jak Hynkova Ťapka. No počkej, slovíčkářko, já tu tvou kletbu prolomím!

To slovo mi nedá pokoj, provokuje mě. Ne­­chce mi vůbec naskočit. Moc neposlouchám, co kdo zrovna říká. Někdo řekl sýr. Pff, řeknu si pro sebe, za chvíli na to přijdou! Babička říkala, že někteří Romové říkají sir česneku, no fakt. Ona toho ví hodně, taky mi říkala, že někteří říkají houbám kudrľini, a co je teda úplně divné, fotkám říkají kipos! Taková hromada slov, z toho by se mi zavařila hlava. Fakt.

Maruška se přihlásí znovu: „Mohlo by to být i máslo?“

„Maruško, úžasný!“ řekne učitelka a začne nám vyprávět, jak se vyrábí máslo.

Maruška si hodí své dva blonďaté copánky dozadu, je na ní vidět, jak se jí zvedá ten její nosánek nahoru. Sedí ve druhé lavici u dveří a já ve třetí uprostřed. Otočí se mým směrem a tak, aby to nikdo neviděl, na mě vyplázne jazyk. Trhni si nohou, šprtko, myslím si pro sebe. Udělám na ni obličej a naštvaně otočím hlavu na opačnou stranu k oknu. Cítím, že mě pozoruje. Já fakt nevím, proč je na mě ta Maruška tak hnusná. Chová se jak malý spratek. Když tady není učitelka, dělá ze sebe nejlepší kámošku. „No počkej, až za mnou přijdeš někdy o přestávce,“ myslím si.

Jak si tak lámu hlavu, praští mě do očí taková velká bílá cedule. Visí na domě, který je vidět z okna. „Kon–zum, konzum…“ Tohle slovo už přečíst umím, jiná slova taky. Tam, kde bydlím, je taky konzum, jenom není tak velký jako tenhle. Stojí rovnou přes ulici, máma mě tam posílá na nákup. Minulou sobotu mě tam taky poslala. Nevěděla, co má vařit, byla z toho hrozně nervózní.

„Mě to vaření přivede do hrobu, já už fakt nevím, co vám mám vařit.“ Máma si sedla na židli, byla naštvaná.

„Vidíš to, ani to kafe si vsedě nevypiju,“ povídá. Vzala kafe a hrkla ho do sebe takovým fofrem, jako by jí měl ujet vlak.

„Fuj, už je studený,“ zašklebila se. „Založila jsem vývar, ten bude dobrej, silnej, hovězí. Trepimen haluškici do polívky mám taky připravený. Noky jsem udělala, ty budou k tomu hovězímu z polívky. Brambory budou za chvilku. Co ještě k tomu?“ pokrčí máma čelo.

Tak tomuhle fakt nerozumím, dívám se na mámu s otevřenou pusou.

„Mami, co kdybys udělala ty dobrý rezanki?“ vypadne ze mě najednou. Máma se na mě podívá, přemýšlí.

„Jaký?“

„Ty, co tečou!“

„Aha, jasně,“ usměje se.

Máma se zvedne: „Tak počkat,“ podívá se do ledničky. „Uzený máme, těsto mám hotový raz dva,“ ulevilo se jí, to na ní poznám.

„Ajaj, víš, co nemáme?“

„Jo,“ řeknu. Vím to, protože někdy, když máma vaří, pomáhám jí a tohle jídlo jsem ji už viděla vařit aspoň desetkrát.

„Janičko, dám ti peníze a skočíš do obchodu.“

Jsem už velká, tak co nadělám, velké holky mámě pomáhají, to je jasný, ne? Obuju si boty a zavřu za sebou dveře. Rozhlédnu se na jednu stranu a pak na druhou, tady zase tolik aut nejezdí. Ale máma říkala, že se mám pořádně rozhlídnout, tak se dívám.

Rychle vejdu do obchodu, jdu k takovému velkému pultu, nad ním je napsáno ,,La–hůd–ky“. Tohle slovo zní hezky, jen si ho přeříkám, hned mám před očima dobroty, bramborový salát, ruské vejce a taky chlebíčky s vajíčkem nebo s debrecínkou. Ale co už, halušky jsou taky fajn.

„Co to bude, slečno?“

Prodavačka je vtipná, mrkne na mě okem obtaženým černou tužkou tak, že vypadá jak kočičí. Usměju se na ni.

„Dobrý den, já bych chtěla…“

Zmlknu. Nemůžu si vybavit, jak se to řekne. Jako by někdo zhasnul světlo. Tma!

„Ano, poslouchám,“ řekne prodavačka a upraví si bílou zástěru, ve vlasech má malinký bílý klobouček s krajkou. To bych ráda věděla, jak jí to na tom ohromném blonďatém drdolu může držet. Trochu jsem se zapotila, styděla jsem se. Stojím tady jak opařená, mám na sebe vztek. To je ostuda. Jsem nervózní, otočím se za sebe, mám štěstí, jsem tady sama. Teď zrovna odešla jedna stará paní.

„Mamka mě posílá pro, pro… Já si nevzpomenu na to slovo!“

„Zkusíme to spolu, jo?“

„Vyrábí se to z mlíka,“ řeknu.

„Aha, a k čemu to maminka potřebuje?“

„Na halušky!“

„Ale ty se dělají se zelím přece?“

„Taky, ale mamka dělá různý.“

,,Vážně? Není to brynza?“

,,Ne, takový máma nevaří.“

,,Aha, a s čím je teda děláte?“ naklonila se ke mně přes pult. Vypadá to, že ji to fakt zajímá.

,,S kulatým zelím a pečeným kuřetem, s kyselým zelím a praženým masem, z kyselýho mlíka a z brambor a právě s tím… No s tím, na co si nemůžu vzpomenout,“ povídám.

„Máslo?“ zvedne kostku másla. Napravo má hezky vyskládané kostky másla a mléko, na druhé straně jsou saláty.

,,Je to podobný. Dává se to do buchet!“

„Už to mám! Simsala bim!“ Je jako kouzelnice, co vytáhne z klobouku zajíce. Dívám se na ni, úsměv od ucha k uchu.

„A chceš tvrdý, nebo měkký?“ zeptá se.

„Měkký,“ nemůžu se zbavit toho úsměvu.

„Tak, já ti ho dám do pytlíku. A fakt s tím máma chce dělat halušky?“

,,Jo, chce! A se slaninou! Budou výborný. My jim říkáme tekoucí halušky!“

Vrtá jí to hlavou: „Až se tu mamka staví, tak se zeptám.“

„Dobře,“ odpovím. „Na shledanou.“

„Pa!“ zamává mi.

Ze vzpomínky mě vytrhne Maruška: „Vítěz se dělá také z mléka, já to vím, míváme ho k večeři na chlebíku.“

„Maruško, to je na jedničku s hvězdičkou. Poslední nápady, za chvilinku bude konec hodiny,“ povzbuzuje učitelka.

Zavřu oči, ještě teď cítím tu chuť halušek. Haluški ciraleha, moje nejoblíbenější jídlo. Jako bych byla ve snu. Zase mám hlad. A naráz mi to naskočí. Už to mám! Žárovka blikla. Rychle zvednu ruku.

„Janičko, povídej.“

„Ciral… teda tvaroh!“ vyhrknu rychle.

„Teď jsem moc nerozuměla, co jsi říkala?“

„Tva–roh!“ řekla jsem hezky tak, aby mě všichni slyšeli.

Maruška si mě prohlíží. Cítím, jak mě probodává pohledem. To ve mně chce vypálit dírku nebo co?

„Jasně, ten nám nesmí chybět,“ řekne a ukáže mi palec nahoru.

Crrrrrr. Učitelka odchází. Otočím se k Marušce a vypláznu na ni jazyk. Vytáhnu z aktovky chleba s máslem. Zvednu hlavu, Maruška stojí u mě.

„Ty se zlobíš?“

„Co myslíš, když se chováš tak hnusně!“

„Já to tak nemyslela, víš?“

„A jak jsi to myslela teda!“ pozdvihnu obočí i ruce.

„To byla přece soutěž, ne? Tak jsme soutěžily.“

„Ale já nerada soutěžím, víš!“ řeknu jí a zakousnu se do chleba.

„Tak promiň, už nebudu tak hr.“

„Hm, za chvilku budeme mít matiku, tak jsem moc zvědavá!“ odpovím.

„To bude určitě početní král!“ vykřikne, rozzáří se jí oči.

„A nechceš si radši kousnout?“ nabídnu jí chleba.

„Hele a cos to říkala? Tomu jsem teda vůbec nerozuměla!“

,,Myslíš ciral? No takhle říkáme doma tvarohu.“

,,Aha,“ hledí na mě udiveně.

,,My tak doma mluvíme, víš. Hele, radši si kousni,“ usměju se.

Obě žvýkáme. Tak vidíš, slovíčkářko, tu tvou kletbu jsem zlomila.

 

Z romského originálu přeložil Pavel Kubaník.

 

Text vznikl ve spolupráci s Heinrich­-Böll­-Stiftung Praha.