Co bude s potomky báby Jolany?

„Zlatý komunisti,“ říkávala bába Jolana, stará Romka ze Smíchova, která byla matkou šesti dětí a pocházela z východního Slovenska. Slovo „bába“ není dehonestační, jde naopak o uctivé označení matky rodu. Během dětství a dospívání zažila válku, schovávání v lesích, ničení romských vesnic a pronásledování Romů. Její otec byl za války v pracovním táboře. Po roce 1945 se stejně jako mnoho jiných Romů ze Slovenska přestěhovala do Čech a prožila zde celý život. Pracovala jako myčka nádobí, a když její manžel zemřel na infarkt – to byly nejmladší dceři dva roky –, přibrala si ještě mytí schodů v činžácích. Svých šest dětí tak dokázala uživit. Po roce 1989, už v důchodu, přišla o dekret na byt, když jí za něj někdo nabídl třicet tisíc korun a ona ho prodala. Samozřejmě netušila, jaký problém se z bydlení stane. Potom až do konce života bydlela střídavě u svých dětí, které také bojovaly se ztrátou bydlení a přežívaly po různých ubytovnách nebo v nevyhovujících místnostech v polorozpadlých domech.

Otázka perspektivy

Jolana zemřela v roce 2003 na Plzeňské 26, kde v tu dobu bydlely v prvním patře její dvě dcery s rodinami v něčem, co se těžko dalo nazvat byty. Byly to místnosti bez koupelen a se společnými záchody na chodbě. Dům byl v dezolátním stavu, dlouhá desetiletí do něj nikdo neinvestoval, patřil městské části Praha 5. Místnost, kterou spolu s jednou ze svých dcer a její rodinou obývala před svou smrtí, sloužila nějakou dobu předtím jako výdejna heroinu, což Jolana věděla, protože v té době bydlela hned vedle u další dcery a mohla z postele, která stála kousek od dveří, pozorovat fronty uživatelů táhnoucí se po schodech až na ulici. Lidé, kteří v domě bydleli, si chodili stěžovat na policii, přítomnost dealerů je obtěžovala a připadali si ohrožení, ale policie s tím celé měsíce nic nedělala. Tehdy se z občasných experimentátorů s drogami v generaci Jolaniných vnoučat stali závislí uživatelé a začali si peníze na drogy shánět krádežemi, prostitucí a homoprostitucí.

V tu dobu se také děti a vnuci báby Jolany potýkali s pronásledováním ze strany neonacistů. V devadesátých letech zavraždili čeští rasisté řadu Romů a ještě mnohem víc jich zranili. Každý Rom měl v rodině někoho, koho napadli, honili, kdo zažil strach o život. Romové se báli chodit ven ve dnech, kdy byl fotbal, odmítali je obsloužit v hospodách a pouštět na diskotéky. Sama jsem takových situací zažila desítky. Jednou nám například na výletě s romskými dětmi v parném dni odmítli natočit v hospodě na zahrádce limonádu. Zahrádka byla prázdná, děti byly v doprovodu dospělých etnických Čechů, a přesto nám hospodský tvrdil, že má špatné zkušenosti, a vyhodil nás. Romové přestali chodit na pivo, do kina, jejich život se přesunul do stísněných obydlí, kde žilo na několika metrech čtverečních tolik lidí, že byl problém najít večer dost místa, aby se všichni uložili ke spánku.

Po Jolanině smrti městská část dům prodala italským developerům a nový majitel si najal soukromou ochranku, která ho vyklidila. Vtrhla tam se psy a vystěhovala zbytek nájemníků bez ohledu na to, zda měli platnou smlouvu a platili nájem. Lidé z tohoto a dalších domů pak v mnoha případech bydleli na ubytovnách, kde se jim nájmy stanovovaly podle počtu osob v domácnosti, takže rodina s více dětmi měla na ubytovně nájem mnohem vyšší než v normálním vícepokojovém bytě. Nájem každopádně pravidelně a včas platili – kdyby to neudělali, z ubytovny by je další den vyhodili. Na bydlení tak vydělávali všichni členové domácnosti, které někdo zaměstnal, ať už legálně, nebo – mnohem častěji – načerno. Na normální bydlení nedosáhli, protože jim byt nechtěl nikdo pronajmout.

Z hlediska báby Jolany a dalších Romů, kteří si komunismus pamatovali jako dobu, kdy měl každý práci i bydlení, šlo – zpětně viděno – opravdu o zlaté období. To, co zažili po roce 1989, bylo naprosto odlišné od toho, jak vnímá devadesátá léta velká část našeho národa. Je až s podivem, že se to dělo ve stejné době v jedné zemi.

O období komunismu se ovšem dá vyprávět i zcela jiný příběh: o asimilaci, odebírání dětí, nuceném přesídlování, ztrátě identity, sterilizacích a zvláštních školách. Asimilační praktiky, které tehdejší státní moc vůči Romům používala, sice zažívaly různé etnické skupiny po celém světě, v provedení autoritářského režimu tehdejšího Československa ale postupně nabyly obludných rozměrů. Demokratické státy navíc většinou upustily od různých asimilačních praktik o něco dříve, byly schopné sebereflexe a v některých případech dokonce příslušníky etnických minorit odškodnily.

Zpátky do historie

Abychom pochopili, proč dnes tolik Romů už neumí romsky, proč neznají své tradice a jaké břímě si s sebou nesou, bylo by potřeba vrátit se až do válečných let. Většina české společnosti už ví, že čeští a moravští Romové byli obětí genocidy a přežilo jich jen pár set, stejně jako vešla ve známost existence koncentračních táborů v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. Méně známá je ale historie slovenských Romů, což jsou právě ti Romové, kteří dnes většinově žijí v České republice. Ti žili na Slovensku většinou už po staletí usazeni a živili se mnoha různými řemesly. Vedle nejčastěji zastoupených kovářů a hudebníků to byli také brusiči, dráteníci, klempíři, kotláři, korytáři nebo cihláři. Pracovali i na statcích u sedláků a na mnoha místech se mezi romskými a slovenskými rodinami vytvořil vztah, kdy Romové sice pracovali jen za jídlo a ošacení, ale rodina sedláka pomáhala „své“ romské rodině i v zimě, kdy na statku nebylo tolik práce.

Vztahy do značné míry zpřetrhala válka, kdy se mnoho romských osad muselo narychlo přestěhovat alespoň dva kilometry od vesnic a Romové začali být všemožně pronásledováni. Kromě pracovních táborů pro muže a řady diskriminačních opatření (romským ženám například holili gardisté vlasy dohola) ­vznikl koncem války tábor v Dubnici nad Váhom, kde byly internovány celé rodiny a mnoho Romů zde zemřelo.

Po válce se řada Romů rozhodla odejít, třeba i proto, že jejich původní domy a vesnice byly zničeny – ať už během války, nebo i po ní, kdy byly novelizovány vyhlášky z válečného období, které obsahovaly například zmíněné nařízení zakazující bydlet Romům v blízkosti obcí. Jiným důvodem mohlo být, že jim válka způsobila životní trauma, které se rozhodli řešit odchodem „na Čechy“, kde se zejména v Sudetech po odsunu Němců objevily nové příležitosti.

Asimilační politika

První cílená politická opatření komunistického režimu přišla na začátku padesátých let. V roce 1951 vznikl Návrh na řešení cikánské otázky v ČSR, který prosazoval koncepci asimilace a v němž se začalo používat slovní spojení „osoba cikánského původu“. Pak nastal krátký obrat, kdy se kladl důraz na podporu „cikánské kultury“, aby se nakonec v roce 1958 po vzoru Sovětského svazu státní moc definitivně přiklonila k politice asimilace. Ta byla načas přerušena pražským jarem, kdy během tehdejšího uvolnění společnosti vznikl například Svaz Cikánů­-Romů, začalo se mluvit o emancipaci a Romové měli svůj pořad v rozhlase. Následná normalizace byla ve vztahu k Romům z mnoha hledisek opět velmi tvrdá.

V rámci asimilační politiky tak započal „proces převýchovy cikánů“ a boj proti všemu, co napomáhalo „konzervovat starý, primitivní způsob cikánského života“. Konkrétním zásahem do života Romů byla i legitimizace odebírání dětí do ústavní péče: „Zjistí­-li soud v trestním nebo v občanskoprávním řízení, že rodiče cikáni nejsou s to zajistit řádnou výchovu svých dětí nebo že ji narušují, rozhodne o vhodných výchovných opatřeních, zejména o umístění ve výchovném ústavě, a po případě zbaví rodiče rodičovské moci.“ Odebírání dětí se často dělo velmi drastickými způsoby, zaznamenány jsou i případy, kdy policejní psi vytahovali zpod postelí děti, které se tam schovávaly před sociálními pracovníky. V sedmdesátých letech už romské děti tvořily až padesát procent klientů dětských domovů, v některých částech republiky až osmdesát.

V padesátých letech byl připravován také Zákon o trvalém usídlení kočujících osob, který vešel v platnost v roce 1959, a jeho aplikace zásadním způsobem ovlivnila život zejména olašských Romů, kteří do té doby kočovali. Během jediné noci jim zabavili koně a kola z vozů a často trvalo i několik měsíců, než dostali nějaké ubytování.

V roce 1965 vznikla koncepce organizovaného přesunu „části cikánského obyvatelstva ze Slovenska do českých krajů“ a návrh pro zpracování zásad „likvidace cikánských sídlišť (ulic, čtvrtí, osad)“. Vládní výbor vytvořil koncepci „rozptylu a přesunu“ Romů, která si kladla za cíl organizovaně přesídlit část Romů z východního Slovenska do Česka. V rámci družebních okresů se uvažovalo o přesunu 2170 rodin, což znamenalo celkem čtrnáct tisíc Romů. Žádoucí bylo zamezení vyšší koncentrace romského obyvatelstva. Do roku 1970 mělo být zrušeno 611 osad. Koncepce se sice zcela nenaplnila, ale mnoho Romů přesunuto bylo. Začala vznikat nová ghetta, která se stala ještě horším místem k životu než původní osady. Jedním z důvodů byla i skutečnost, že se sousedy přesídlenců často stávali Romové z jiných rodů a osad, které považovali za degeše (rituálně nečisté) a s nimiž neměli a nechtěli mít nic společného. Někteří Romové se i z toho důvodu vraceli zpátky na Slovensko. K nuceným přesunům navíc docházelo i uvnitř Slovenska.

Přípravka na devadesátá léta

Jakkoliv tehdejší moc představovala opatření proti Romům jako asimilační, postupem času rezignovala na vzdělávání romských dětí. Už v roce 1951 se ve zprávě ministerstva vnitra O cikánské otázce psalo: „Otázku vzdělání cikánských dětí lze řešit velmi snadno podle dnešních platných předpisů. Do zvláštních (pomocných) škol sice nepatří, ale tam, kde nejde o velký počet dětí, bude toto opatření nejvhodnější. Při větším počtu dětí možno pro ně zřídit třídu pro mládež obtížně vychovatelnou, ovšem za předpokladu, že bude odstraněn dojem diskriminace.“ Postupně se stalo zvykem posílat romské děti do zvláštních škol automaticky a před rokem 1989 už je navštěvovala dokonce většina z nich. Ze škol, které neposkytovaly potřebné vzdělání, vycházely mnohdy funkčně negramotné děti, které nemohly pokračovat nikam dál s výjimkou několika málo oborů bez maturity. Odebírání dětí bylo přitom často zdůvodňováno právě důrazem na vzdělání. Do zvláštních škol však chodily i děti, které vyrůstaly v dětských domovech. Dětem se ve školách zakazovalo mluvit romsky a často dostávaly různé tresty, pokud zákaz porušily.

Další kapitolou jsou nucené sterilizace, které byly prováděny proti vůli romských žen. V období mezi roky 1970 a 1990 byly zaznamenány případy, kdy souhlas nebyl získán vůbec nebo si ho zdravotníci vynutili během porodu a porodních bolestí. Jindy byl souhlas dán na základě chybného porozumění, nebo dokonce pod nátlakem.

Rozbití rodin, nucené přesídlování, odebírání dětí, sterilizace, zákaz mluvit romsky – to vše se na Romech samozřejmě podepsalo, byť jejich vzpomínky na tu dobu často překryl vstup do divokých devadesátých let, kdy mnohé čekalo propuštění ze zaměstnání, rasistické útoky nebo ztráta bydlení. Romové vcházeli do nové éry oslabeni asimilační politikou i tím, že byli tak dlouho vnímáni jako občané druhé kategorie, které je třeba převychovat.

Polistopadové hříchy

Po převratu v roce 1989 se situace pro Romy zásadně změnila v několika oblastech. Velká část jich přišla o práci, o bydlení, zadlužili se a ztratili pocit bezpečí při pohybu na ulicích a v dopravních prostředcích. Dále přitom pokračovaly sterilizace, odebírání dětí i jejich umísťování do zvláštních škol. Devadesátá léta tak byla pro značnou část Romů skutečným peklem na zemi.

Boj se zvláštními školami byl těžký a ve skutečnosti se ho nepodařilo vyhrát dodnes. V roce 2000 žalovalo osmnáct romských dětí Českou republiku kvůli diskriminaci a o sedm let později vydal Evropský soud pro lidská práva rozsudek, kterým potvrdil, že Česko nezajišťuje všem dětem rovný přístup ke vzdělání. Zvláštní školy se během procesu v roce 2005 přejmenovaly na praktické, což ale neznamenalo reálně žádnou změnu. Dnes sice chodí většina romských dětí do škol, které se jmenují základní, ale jsou často segregované. A pokud není segregovaná celá škola, bývají segregované aspoň třídy.

Rasistické vraždy v devadesátých letech nebyly většinou kvalifikovány jako rasistické, a dokonce často ani jako vraždy, ale například jako vydírání s následkem smrti nebo jako výtržnictví. Za brutální usmrcení Romů s jasným rasistickým motivem padaly často jen podmíněné tresty. Při třídenním pogromu v únoru 1991 v Libkově na Domažlicku zemřel jednadvacetiletý Emil Bendík, dalších sedm lidí bylo vážně zraněno a málem uhořelo malé dítě. Osmadvacet útočníků bylo obviněno z trestných činů ublížení na zdraví, výtržnictví, porušování domovní svobody a poškozování cizí věci a osmnáct z nich dostalo jen podmínku. V srpnu téhož roku vhodila v Hradci Králové do místnosti Klubu romské iniciativy skupina neonacistů cihlu. Za nejasných okolností byl smrtelně zraněn dvaapadesátiletý Rom Josef Sztojka. Případ se řešil jako přestupek. Osmnáct dní poté dvaadvacetiletý neonacista brutálně zavraždil šestiletého romského chlapce Radka Rudolfa, který si hrál v místním parku. Muž ho rdousil a bezvládného ho pak přenesl do objektu bývalé koželužny, kde ho dál škrtil elektrickým kabelem. Poté mu skleněným střepem způsobil čtyři hluboká bodnořezná poranění břicha. Navíc se pachatel ještě pokusil zapálit dům, v němž žili Romové. Za svůj čin byl sice odsouzen k sedmnácti letům vězení, ale brutální rasistická vražda dítěte nevzbudila v té době žádnou mediální pozornost. V listopadu téhož roku zaútočili v Čerčanech u Benešova tři neonacisté na šestatřicetiletého Roma Juraje Šarköziho, otce několika dětí, a zavraždili ho. Jeden z pachatelů byl odsouzen na deset let, dva druzí odešli od soudu s podmínkou. To vše se stalo jen v roce 1991; popis všech případů z devadesátých let by vydal na samostatnou knihu. Některé jsou mediálně známější – týká se to případů Tibora Danihela, Heleny Bihá­riové nebo Milana Lacka, jež sledovali někteří novináři i občanská společnost a dlouhé roky se snažili, aby byly tyto činy odsouzeny.

Totální rezignace státu na ochranu romské menšiny byla jedním z důvodů masové migrace do Kanady a Velké Británie v druhé polovině devadesátých let. A přetrvávající rasismus v Česku je důvodem, proč se ani ti Romové, kterým se v zahraničí stýská po rodině, nevracejí. Vnučka báby Jolany, dnes mladá romská žena, která žije ve Velké Británii, se o takový návrat pokusila. Po několika nepříjemných návštěvách dětských hřišť v Praze, kde se její tmavý syn setkával s agresí ze strany dospělých, se rozhodla odjet zpátky do Británie. Ty, kteří se nad odchodem Romů radují, by nejspíš nepotěšilo vědomí, že odcházejí ti, kdo na to mají prostředky a kompetence, a zůstávají ti, kdo odejít nechtějí nebo jsou na tom už tak špatně, že odejít nedokážou. K symbolickému uznání Romů a k jejich pocitu, že jsou tady doma, nepřispělo ani to, jak dlouho museli bojovat za zrušení prasečáku, který stál na místě bývalého tábora v Letech u Písku, nebo o uznání protiprávnosti sterilizací a odškodnění.

Od vyloučení k dezinfoscéně

Romové v Česku nejsou jednolitou skupinou. Kromě dělení historického a jazykového na české a moravské Romy, Sinty, olašské Romy a slovenské a maďarské Romy se zásadně liší i v míře integrace nebo asimilace do české společnosti. Velká část původních Romů je integrovaná natolik, že se jim daří přesvědčovat sousedy, spolužáky, kolegy v práci nebo klienty či pacienty, že mají tmavší pleť či „podezřelé“ příjmení, protože jsou maďarského původu. Řada Romů také žije ve smíšených manželstvích. A i mezi těmi, kteří stále mluví romsky a dodržují některé romské tradice, je mnoho vysokoškoláků či lidí s maturitou, jejichž život se v zásadě neliší od života většinové střední třídy. Přesto tu zůstává významná skupina lidí, kteří se potýkají se sociálním vyloučením, a pokud jste Rom, je mnohem snazší se sociálně vyloučeným stát, i když jste měli práci, slušný příjem a bydlení. Stačí, když o zaměstnání nebo bydlení přijdete. Získat novou práci a zvláště bydlení je pro člověka, který vypadá jako Rom, v Česku mnohem těžší, než když jste etnickými Čechy. Jako záchranná síť pak funguje širší rodina, která ovšem pomůže jen proti pádu na úplné dno a životu na ulici, zdaleka ne vždy ale poslouží jako odrazový můstek k původním životním standardům. Ve chvíli, kdy se do lůna rodiny vrátíte, už se často dělíte o všechno, co máte, včetně toho, že je možné na vaše jméno napsat energie nebo si půjčit peníze.

Nejchudší Romové, kteří žijí na ubytovnách, v sociálně vyloučených čtvrtích měst nebo v romských ghettech, nebyli dosud politiky vnímáni jako skupina, o kterou by se měli zajímat. Důvod byl jednoduchý: nechodili volit. To se ale v posledních letech mění a mění se i politické uvědomění. S rozšířením internetu a sociálních sítí začalo mnoho sociálně vyloučených Romů sledovat dezinformační kanály. Nejspíš je na nich přitahuje hlavně symbolická síla – konečně se mohou vymezit proti hlavnímu proudu a být součástí hlasu, který je aspoň trochu slyšet. Že tento nový směr sdílejí s lidmi, kteří jsou zcela otevřeně rasističtí, je jen ironie osudu. Jde o způsob, jak symbolicky vrátit úder za všechna příkoří, která se jim děla a dějí.

Trocha naděje

Pochmurný obrázek romských dějin a současného stavu romské komunity může trochu vyvážit naděje v podobě srazů romských středoškoláků a vysokoškoláků. Organizace Romea, která jim udílí vzdělávací stipendia, podmiňuje jejich čerpání účastí na společných akcích. Stipendia jsou to vlastně velmi nízká, ani zdaleka nemohou pokrýt náklady na studium, bonus však spočívá v posilování romské identity a v pomoci přidělených tutorů s dokončením studia. Někteří tito studenti dokonce z vlastní iniciativy obcházejí základní školy a motivují žáky devátých tříd, aby se zkoušeli přihlásit na kvalitní střední školu.

Během celé romské historie odcházeli úspěšní Romové do gadžovského světa a přestávali se vnímat jako Romové. I to je odpověď na častou otázku, kde jsou vzdělaní nebo jinak společensky úspěšní Romové: nechtěli být Romy, aby mohli mít normální život a nemuseli čelit neustálé diskriminaci. Jenže za situace, kdy se všichni, kdo mohou, z příslušnosti k nějaké skupině vyvážou, stává se tato skupina zákonitě o to víc spolkem vyvržených. Nyní tu poprvé vyrůstá generace lidí, kteří budou mít vzdělání, ale zároveň i silné vědomí, že nemají na svou komunitu zapomínat a mají pro ni něco dělat. A že se za své romství nemají stydět, ale naopak na ně mají být hrdí. Emancipační potenciál je to ohromný, a pokud situace v České republice celkově nedegraduje, můžeme očekávat zajímavý posun.

Mimochodem, bába Jolana mi dlouhé roky tvrdila, že romsky vůbec neumí. Mluvila zá­­sadně česky a tvářila se, že snad Romka ani není. Když ale umírala, mluvila zase jen romsky. Vrstva její osobnosti, kterou se z vděčnosti komunistům za lepší život snažila potlačit, se v poslední chvíli vrátila.

Autorka je romistka a redaktorka webového deníku Alarm.

Text vznikl ve spolupráci s Heinrich­-Böll­-Stiftung Praha.