Děda mi dal pero do kolíbky

Co tě napadne, když se řekne romský spisovatel, romská spisovatelka?

Rom, který se snaží psát o romských tématech. Ta témata jsou primární, měl by se v nich odrážet každodenní život Romů. Nejdůležitější ale je, jak se identifikuje sám autor. Jestli chce být prostě jenom „spisovatel“, anebo výslovně „romský spisovatel“, kterému záleží na tom, aby byl ostatním vzorem a napomáhal romskému sebevědomí. Naše písemnictví je teprve na začátku, do konce šedesátých let byla u Romů slovesnost výhradně orální. Přesto se teď podařila velká věc: Patrik Banga získal jako první Rom v historii Magnesii Literu.

 

Je šance, že by vítězství Roma v celostátní literární soutěži mohlo mít trvalý dopad?

Patrik Banga se veřejně hlásí k romství, vyjadřuje hrdost na svůj národ a může ovlivnit spoustu mladých, kteří se bojí projevit svou identitu. Může další Romy motivovat k psaní a ke studiu. Zároveň tu situaci normalizuje: Ano, jsem Rom, ale především jsem člověk a autor. Vnímejte mě hlavně skrze to, co umím. Pracujte na sobě a dřív nebo později to přinese ovoce.

 

Čím podle tebe Bangova kniha Skutečná cesta ven porotu zaujala?

Syrovostí vyprávění o Žižkově v devadesátých letech. Nabídl jiný pohled na tu dobu, vylíčil ji z perspektivy Romů. Málokdo ví, jak to tehdy měli těžké, že je naháněli skini a nemohli studovat, i kdyby chtěli, protože je rodiče nemohli každý den doprovázet do školy a jim hrozilo napadení. Patrik Banga svou knížkou šokoval. A zároveň nejspíš hrálo roli i štěstí, že si té knihy všimlo víc lidí najednou a dostala se do nominací. Měl asi štěstí na lidi, kteří za něj v literárních kruzích kopali, protože to je složitý terén. A šťastné je asi i momentální nastavení společnosti. Mám z toho velikou radost.

 

Pocházíš z významného hudebnického rodu Giňovců z Rokycan, tvůj děda Andrej Giňa byl jedním z prvních romských spisovatelů a ty sama publikuješ…

Máma mi říkala, že když jsem se narodila, dal mi děda do ruky pero. Chlapcům se totiž často dávaly do kolíbky housle, aby se z nich stali hudebníci. Odmalinka jsem byla knihomol. V osmi jsem začala chodit do knihovny. Tahala jsem si domů stohy knih a všichni si mysleli, že ze mě bude učitelka. Ve dvanácti jsem popsala sešit zamilovaným příběhem, pak mě začaly zajímat hudební texty. Psala jsem pro různé romské kapely, třeba Le čhavendar, ale taky pro jednu českou rockovou skupinu. A dodnes se bavím tím, že píšu romské texty na známé melodie.

Zhruba rok předtím, než děda umřel, jsem napsala povídku Paťiv, Úcta. V roce 2016 jsem ji poslala do literární soutěže pro romské studenty pořádané Romeou a ke svému překvapení jsem vyhrála první cenu. V následujícím roce mě oslovil časopis romistických studií Romano džaniben, abych napsala povídku pro připravované číslo o romském dětství, a tehdy vznikl první z textů o malé Janičce – Šov berš, Šest let. Existují kritické hlasy, které tvrdí, že různé literární výzvy a soutěže v psaní v romském jazyce jsou vlastně formou sociálního inženýrství a že romská literatura tím pádem vzniká shora. Já si to ale nemyslím, podle mě jsou to především příležitosti.

 

Když jsi začínala psát, byla pro tebe romština automatickou volbou, nebo jsi zvažovala psaní v češtině?

Začala jsem takovou vtipnou historkou, a ta mi automaticky naskočila v romštině. Když jsem si sedla k počítači, dialogy mi zněly v uších romsky. Kdybych se to pokusila napsat česky, nebylo by to tak komické. Ale mám­-li psát úvahu nebo esej, sáhnu spíš po češtině, protože má bohatší slovní zásobu. Kdybych se to samé snažila vyjádřit romsky, trvalo by to dlouho.

 

Co děláš, když tě při psaní v romštině nějaký výraz romsky nenapadá?

Podívám se do česko­-romského slovníku, i když slovník z roku 1991 není samospasitelný. Ale já si nerada vymýšlím a nechci, aby čtenář potom tápal v neologismech. Takže zavolám sestře a zeptám se jí, jak by řekla třeba „pískoviště“, a pak o tom spolu debatujeme. Anebo hledám způsob, jak přeformulovat celou větu, abych se slovu vyhnula.

 

Rokycanská romská autorka Ilona Ferková mi nedávno vyprávěla, jak se natrápila s popisem okýnka se stahovací roletou na policejní služebně…

Přesně. Místo jednoho slova pak musíš napsat několik vět, abys to opsala. Dalším úskalím psaní v romštině jsou přejímky. Pokud nemáš obstojnou slovní zásobu, bude to samé „pisinel, mislinel“. Já vím, že se tak někde mluví, ale pro mě už to není romština. Mou snahou je vrátit se k té mluvené romštině, která bývala výhradním komunikačním kódem uvnitř komunity. Ptám se starších, jak se to tenkrát říkalo, a snažím se používat ta stará slova. Nevadí mi, že se slovo dnes neříká. Pokud má oporu v tradici, třeba se do romštiny zase vrátí.

 

V literárních časopisech postupně vychází tvá Janička, sbírka povídek v romštině. Děj je rámován šestými a sedmými narozeninami hlavní postavy a odehrává se mezi domovem a školkou, posléze školou. Proč by si měl dospělý čtenář číst o trampotách malé školačky?

Kvůli věku hrdinky se na první pohled zdá, že to bude četba pro děti. Ve skutečnosti je to ale obraz české společnosti na začátku devadesátých let, kterou sledujeme prostřednictvím malé holčičky, jejího každodenního života a dospělých, kteří tvoří její svět. Doznívá komunistická éra. Ona však neví, co to byl komunismus, neví, proč si třeba paní učitelka ve školce myslí, že ten ztracený batůžek ukradla ona – zatím nechápe, jak se na ni ostatní dívají.

Dospělý čtenář si myslí, že se z kulis dětství nedozví nic, co by ho zajímalo. A přitom jednotlivá dějiště jsou vlastně mikrolaboratoří okolní společnosti. Pro mě je důležité, že se vypráví o úplně obyčejné, středostavovské romské rodině, která žije v bytovce a nedává nijak na odiv své romství. Schválně jsem hrdinku pojmenovala Janička, protože to je úplně běžné gadžovské jméno. Žádná Margita ani Růžena. Je to Romka, ale nežije v osadě ani ve vyloučené lokalitě. Chodí do školy, a dokonce je v té škole dost dobrá.

 

Povídky o Janičce překládá romista Pavel Kubaník. V čem je pro tebe překladatel z romštiny nenahraditelný? Co umí, co by za něj umělá inteligence nesvedla?

Především má cit, který strojový překlad postrádá. Protože ten jazyk výborně ovládá a dobře zná romské kulturní reálie, dokáže pochopit i náš typický humor a vypointovat ho v překladu tak, aby si ho vychutnal i čtenář v češtině. Dobrý překladatel, a zvlášť z romštiny, je k nezaplacení. Naopak takový, který by se jazyk naučil ze slovníku bez znalosti reálií, by vlastně sám překládal jako stroj.

Já si vlastní texty nerada překládám. Je to pro mě pracné, trpím nejistotou, zda mám text češtinářsky správně. Navíc mám tendenci do textu zpětně zasahovat a vylepšovat ho. Když píšu romsky, neustále se k už napsanému vracím a předčítám si to nahlas, abych si ověřila, jak to zní. Nechci vypustit něco hloupého nebo odbytého. Než uspěchanou práci, to radši nic.

 

Co tě štve, když se o romské literatuře mluví třeba v televizi nebo v rozhlase?

Řada lidí si myslí, že je strašně jednoduchá. Že nemá promyšlené literární prvky, je přímočará a naivní. Ale její silné stránky jsou jinde: je pravdivá, na nic si nehraje a je syrová, naturalistická. Najdeme v ní kus orální historie.

 

Co o Romech nerada čteš v novinách?

Štvou mě předsudky a to, že se Romové vždycky ukazují v negativním světle.

 

Nezlepšuje se to? Třeba v pořadu České televize 168 hodin byla nedávno reportáž o úspěšných Romech, ve které vystupovali Patrik Banga, historička Renata Berkyová nebo herec Marsell Bendig.

Ale to je 168 hodin! Tam se Romům věnují soustavně. Měli reportáž i o historikovi Michalu Mižigárovi nebo klavíristovi Tomáši Kačovi. Česká televize o Romech informuje vyváženě. Ale na druhou stranu jsou tu třeba Krimi zprávy TV Prima, kde měli jednoho reportéra vyhrazeného jen pro zločiny Romů… Další věc je, že dnes už se na televizi tolik lidí nedívá. Dneska máš sociální sítě a telefon a nepotřebuješ televizi. Nepotřebuješ knížky, protože na facebooku všechno je. Tam se staneš odborníkem na koronavirus a hlavně na politiku. Facebook, to je alfa a omega.

 

Je známo, že Romové využívají facebook jako platformu velice často. Čím to je?

Je to dané dobou. Neplatí už, že by se Romové scházeli jako kdysi. Vše se odehrává virtuálně a vše se sdílí: svatby, pohřby i jiné životní situace. Lidé jsou propojení s rodinou, i když žijí v různých státech. Vytvářejí se různé skupiny. Blbé je, že každý potřebuje být viděn a každý se vyjadřuje ke všemu. Pak jsou tu ty slavné „sociál­ní bubliny“. Když se potom k některé bublině dostane informace, že nějaký Rom něco napsal, nejspíš si řeknou jenom: „Aha, nezisková organizace si chtěla něco odfajfkovat.“ Mají automatickou potřebu ten úspěch shodit. Ale ve tvé vlastní bublině tě naopak budou všichni chválit.

 

Čili sociální sítě jsou cesta do literárních pekel…

Naopak, myslím, že se tam dají udělat velké věci. Například v uplynulém roce spustilo Muzeum romské kultury projekt Phabaľin, audiopovídky romských autorů, které jsou volně ke stažení na internetu v češtině i romštině. Romský jazyk tím ožívá a může to mít velký dosah. Nebo lze sdílet rozsáhlou produkci nakladatelství Kher: co zrovna vydali, co mají v plánu. Ať lidé vidí, že romská literatura žije a že to není jen záležitost několika málo jmen! Může to inspirovat k psaní i další Romy. Věřím, že každý Rom má mezi přáteli i nějaké Čechy. A když aspoň jeden z nich bude sdílet odkaz na romskou literaturu, uvidí to další neromští čtenáři a bude se to šířit dál. Další mocným nástrojem je YouTube…

 

Vidíš tedy v YouTube potenciál pro šíření romské literatury?

Nejen literatury, především romštiny. Romský jazyk se zapomíná. Sama třeba málokdy doposlechnu současnou písničku v romštině do konce. Vadí mi výslovnost. Když jsem Rom, měl bych umět správně vyslovit „kh“ s přídechem a neříkat místo toho „k“ a naopak. Když někdo místo „bokeľi“, koláč, zpívá „bokheľi“, trhá mi to uši. Taky je časté, že romský zpěvák má v češtině romské frázování, přízvuk klade jako v romštině na předposlední slabiku, a to pak nefunguje. A u textů mi vadí nelogičnost a vyložené nesmysly.

Na druhé straně u romských lidových písní je nelogičnost běžná. Třeba když se v písničce Ko kodoj zpívá: „My jsme Romové, nebijte mě, mám starou maminku, šel bych za ní, ale nevím kam.“ Ale to je folklor. To je to domácí stříbro, u kterého se s tím počítá. U nových písní očekávám, že se romština posune někam dál. Výborné texty v romštině má třeba Gejza Horváth z Brna, Kale z Rokycan nebo Točkolotoč ze Svitav, ale jinak jsem ze současné úrovně romských písňových textů dost otrávená.

 

Máš mezi dědovými prózami nějaké favority?

Osobní vztah mám k jeho povídce Sar mušinďam te rozčhivel o khera, Jak jsme si museli zbourat vlastní domy, v níž vypráví o historické události v jeho rodné obci Tolčemeš, kdy gardisti spolu s místními občany donutili tamní Romy srovnat své domy se zemí a odstěhovat se za vesnici na palouk u potoka. A pak mě moc baví jeho krátká humorka Trin jindre, Tři vejce: paní si přijde k sousedce postěžovat, že její muž nebyl dva dny doma, společně si zanadávají na chlapy a na závěr se ta paní upamatuje, že si vlastně přišla půjčit tři vejce, protože manžel má po návratu ze záletů rád teplé řízky. Tak to je přesně můj styl humoru.

 

Dokud žil tvůj děda, bavili jste se spolu o psaní?

Já jsem mu neříkala, že píšu, a myslím, že se to nikdy nedozvěděl. O jeho psaní jsme se bavili až na sklonku jeho života. Když jsme byli malí, vůbec jsme nevnímali, že děda píše. Sedával v přístěnku pod schody a pořád něco ťukal. A babička říkávala: „No jo, zas píše nějakej dopis.“ Věděli jsme o romistce Mileně Hübsch­­­mannové, že je to dědova kamarádka, ale setkala jsem se s ní až jako studentka romistiky. Věděli jsme sice, že děda něco „dělá“, ale spíš šlo o kulturní a vzdělávací akce nebo zábavy.

 

Kromě toho, že Andrej Giňa psal, byl také hudebník a jeho kapela Rytmus 84 byla ve své době dost populární, alespoň mezi Romy. Hodně jezdili po folklorních festivalech…

Jezdili i na Slovensko a hráli na svatbách. Ale pokaždé, když hráli na zábavě, byla k tomu ještě nějaká doplňující akce, třeba Hledáme nové talenty, romská miss nebo fotbalový turnaj. Děda byl zvyklý takové akce pořádat od dob Svazu Cikánů­-Romů na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy byl funkcionářem za Západočeský kraj. Taková romská zábava byla velká událost, všichni se těšili a já si pamatuju, že šaty se vybíraly klidně tři týdny dopředu.

 

Když jste se s dědou na sklonku života začali bavit o jeho psaní, o čem jste mluvili?

Děda měl hrozně rád, když jsme přišli na návštěvu, protože nám mohl vyprávět o životě na Slovensku. On byl skutečně skvělý vypravěč. Když už potom ležel v nemocnici, bavili jsme se o románu, který měl rozepsaný. Je to příběh mojí prababičky, jeho tchyně. V nemocnici o tom pořád mluvil a říkal: Škoda, ještě tohle bych napsal! Měl do toho psaní strašnou chuť. A dělal si starosti, kdo to za něj dopíše. Jenže ten příběh je strašně složitý a ty vědomosti, co o něm měl děda, jsou nepřenositelné. Já bych se k tomu jednou, až dopíšu Janičku, ráda vrátila. Alespoň jsem si babičku a její sestru nahrála a hodlám v tom pokračovat, abych měla podklady. Ale hlavní bude najít na to čas.

 

Jak vnímáš roli Andreje Gini a jeho současníků z literární generace věstníku Svazu Cikánů­-Romů Romano ľil – Františka Demetera, Andreje Pešty nebo Tery Fabiánové?

Byli to průkopníci. Do té doby bylo ­psaní v romštině, zatracovaném menšinovém jazyce bez pravopisu, v podstatě nemožné. Nebýt iniciativy Mileny Hübschmannové, tak by v době existence Svazu Cikánů­-Romů ta pravidla nevznikla. Díky textům dědy a jeho vrstevníků víme, jak se dřív žilo na Slovensku, protože dnes už to mladí Romové netuší. Děda měl štěstí a potkal dobrého člověka, který ho nasměroval a ukázal mu, že to jde.

 

V čem se romská literatura od těch dob změnila?

Dřív se psaly hlavně historické texty, autentické prožitky z druhé světové války, ze života ve slovenských osadách nebo z příchodu do Čech po roce 1945. Dnes už je to volnější. Romští autoři zkoušejí psát červenou knihovnu, sci­-fi, sociální drama nebo třeba humoristickou literaturu. Autoři už nejsou svázaní zobrazováním skutečných událostí. Člověk se musí odpíchnout a jít dál.

 

Kdo ze současných romských autorů tě baví?

Věra Horváthová Duždová mě dokáže vždycky rozesmát. Píše takovým pichlavým, satirickým způsobem. Každý měsíc má na webu Hostu H7O fejeton, a než ho odešle do redakce, vždycky se o něm spolu bavíme. Ale pro koho jsem měla vyloženě slabost, to byla Erika Olahová, autorka sbírek Nechci se vrátit mezi mrtvé a Matné zrcadlo. Její texty byly úplně jiné než ty od ostatních romských autorů. Surové, temné, bylo znát, že to prýští z jejího nitra. Už ale bohužel nepíše.

 

Čím může romská literatura prospět romským a čím neromským čtenářům?

Sami Romové o sobě kolikrát nic nevědí. Literatura je může poučit o vlastní historii, přivést je zpět k romštině nebo je informovat o jiném dialektu. A obdobně to funguje v neromském prostředí. Čtenář se seznámí s romskou kulturou, historií, každodenním životem Romů, s tím, co je trápí. A nejspíš zjistí, že nás všechny trápí téměř to samé.

V tuto chvíli probíhá určitá konjunktura romské literatury. Dalo by se říct, že romští autoři u nás nikdy nebyli viditelnější. Seriózní literární kritici a spisovatelé už romskou literaturu nemohou přehlížet. Ale měli by ji registrovat i obyčejní lidé. Všechno přece začíná od školy. Když se bude nabízet žákům ve školách spolu s romskou kulturou a historií také literatura, mohlo by se ledacos změnit.

 

Jak by romská literatura mohla vypadat řekněme za třicet let?

Bude víc romských autorů a jejich knihy budou běžně k dostání v knihkupectvích – při pohledu na romskou knihu už se lidé nebudou ptát: „Ono se dá v romštině psát? A oni Romové taky něco píšou?“ Budeme mít na kontě minimálně ještě jednu Magnesii Literu. Možná že romské verze budou vycházet formou audioknih a tisknout se bude v češtině, kdo ví. Určitě bude větší žánrová rozrůzněnost a bude se psát daleko víc sci­-fi a fantasy.

 

Jaký je vztah Romů k psanému slovu?

Vyvíjí se. Určitě je daleko lepší než za časů mého dědy. Dnes je psané slovo všude, stalo se součástí každodenního života. Romové čtou víc než za komunismu, ale nabouraly to sociální sítě – teď si spousta lidí čte v telefonech. A čtení také dost nahradily audioknihy. Když se studenti učí na maturitu, radši si knížku poslechnou.

Za komunistů se mezi Romy říkalo: „Na co budeš číst knížky, doktor z tebe stejně nebude. Půjdeš do zvláštní jako všichni.“ Jenže pak se ukázalo, že když budeš mít knihu v ruce, doktor nebo učitel z tebe nakonec být může. A pokud tě v tom rodina podpoří, vytvoříš si i návyk četby.

 

Řekla bys něco o tom, kde se právě nacházíme?

Jsme v rodinném antikvariátu v Berouně. Stejně jako já i můj muž Robert Balog má velkou zálibu v knihách. Celý život je sbíral, a když už jsme je měli naštosované až do stropu, rozhodl se splnit si svůj sen, odešel z pozice vedoucího provozu v továrně a otevřel si antikvariát Tisíc a jedna kniha. Lidé si Romy s knihami obvykle nespojují, ale my je přesvědčujeme o opaku.

 

Text vznikl ve spolupráci s Heinrich­-Böll­-Stiftung Praha.