V pořadí třetí ministr školství Fialovy vlády Mikuláš Bek, který je ve funkci od 4. května, naznačil v prvních rozhovorech velké plány: zrušení deváté třídy a rozšíření povinné školní docházky alespoň na část středního stupně nebo upgrade učňovského školství, který by umožnil každému učni udělat si maturitu. V současné době, kdy stát není schopen zajistit na středních školách dostatek míst, tyto nápady ovšem působí jako blouznění. Problém nespočívá jen v neschopnosti českých vlád reagovat na demografické trendy s patřičným předstihem (opravdu je takové překvapení, že do středoškolského věku dorostl silný ročník 2008?), ale především v dlouhodobém nezájmu o školství jako takové. Každý kabinet sice tvrdí, že vzdělávání je pro něj priorita, hlavně ale proto, že to patří k dobrému tónu. Přiznat, že vzdělanost české populace zajímá naši exekutivu asi jako výsledky albánské fotbalové ligy, by vyvolalo zbytečnou nevoli. Ve skutečnosti vše pokračuje ve vyjetých kolejích, což znamená, že tuzemské školství stačí právě na to, abychom sloužili jako montovna pro západoevropské partnery našich „kapitánů průmyslu“. Nesmíme se pak divit, že mezi zeměmi OECD se v ukazatelích týkajících se školství pohybujeme kdesi na chvostu. Symptomatický je v tomto ohledu nezájem státu o finanční situaci pedagogů a pedagožek na filosofických fakultách. Zlepšení se v kontextu vládního konsolidačního balíčku, nesoucího se hlavně ve znamení šetření ve veřejném sektoru, nedá v dohledné době očekávat. Snadno se naopak můžeme dočkat argumentu, že neblahý stav českého školství vyřeší trh. Zatím to zaznívá od postav bez přímé vazby na vládní koalici, třeba od bývalého guvernéra ČNB Jiřího Rusnoka. Nejspíš je však jen otázkou času, kdy se zázračným všelékem přijde některý z ministrů či přidružených ekonomických expertů.