Inspirujme se starým Rakouskem

Pozornost české historiografie po dlouhou dobu poutal emancipační boj národů habsburské monarchie, jehož důkladný rozbor měl objasnit a ospravedlnit založení nového československého státu. Později – v období komunistické diktatury – přibyl zájem o dělnické hnutí v podmínkách středoevropského kapitalismu. Takto zase historie přispívala k ospravedlnění vítězství socialismu po roce 1948. A po roce 1989 jsme si pomocí příběhů o úspěších českých podnikatelů a peněžních ústavů konstruovali dávné a hluboké tradice české podnikavosti coby vzpruhu v podmínkách postkomunistické transformace.

Zároveň nás provázejí přetrvávající polemiky o smysluplnosti rozpadu Rakouska­-Uherska. Jakkoli jsou z hlediska historické vědy podobné debaty jalové, periodicky se vracejí nejrůznější spekulace o tom, zda naši předkové neudělali chybu, že soustátí rozbili, zda se opravdu jednalo o pověstný „žalář národů“, jak byla habsburská monarchie vykreslována po roce 1918, anebo to byl naopak unikátní projekt soužití a v mnoha směrech úspěšný předobraz dnešní Evropské unie.

Úvahy nad tím, zda byla existence Rakouska­-Uherska prospěšná, či nikoli (pokud už je chceme rozvíjet), by se ovšem měly opírat o důvěryhodná fakta. Americký bohemista Gary B. Cohen ve své práci Vzdělání a střední třída v císařském Rakousku 1848–1918 (Education and Middle­-Class Society in Imperial Austria, 1848–1918, 1994) předložil skvělou analýzu rakouského středního a vysokého školství, která se nyní díky nakladatelství Academia dočkala českého překladu. Shromáždil v ní dostatečné množství dat, aby bylo možné zhodnotit, jak rakouský vzdělávací systém nabourával stavovské hierarchie zděděné z předmoderních časů a nakolik tak přispíval k formování moderních společenských vztahů.

Cesta k emancipaci

Cohen, narozený v roce 1948, sice za svůj život vydal pouhé dvě samostatné monografie, přesto však patří k nejrespektovanějším odborníkům na období pozdního Rakouska­-Uherska. Když nakladatelství Karolinum vy­dalo český překlad jeho skvělé knihy Němci v Praze 1861–1914 (1981, česky 2000), byla to v odborné obci jedna z událostí roku. Vzdělání a střední třída je – s ohledem na téma vyžadující značnou kvantifikaci a abstrakci – kniha jistě méně čtivá, její obsah však o nic méně důležitý. Teprve když získáme jasnější představu o možnostech sociální mobility, totiž můžeme hodnotit, jak dalece bylo Rakousko úspěšné v modernizaci a nakolik z jeho existence obyvatelstvo profitovalo.

Cohen shromáždil obdivuhodné množství číselných údajů o dlouhodobém vývoji rakouského středního a vysokého školství. V některých směrech potvrzuje starší poznatky či pouhé intuice, například že se židé nebo rakouští nekatolíci orientovali na sociální vzestup skrze vyšší vzdělání daleko více než katolická majorita. Obdobně i pro některé menšinové národnosti, třeba Čechy či Slovince, bylo vzdělání vítanou cestou k národní i individuální emancipaci. Proto také Češi již před rokem 1890 dosáhli počtu studentstva odpovídajícímu jejich podílu na celkové populaci.

Čtenáře patrně překvapí, že rakouské střední i vysoké školství na přelomu století patřilo k nejotevřenějším v Evropě, navzdory trvalým a relativně silně artikulovaným obavám konzervativních kruhů, že školy produkují příliš mnoho vzdělaných lidí, pro které není dostatek uplatnění v hospodářství. Existenci takového intelektuálního proletariátu považovali za nebezpečnou pro existující pořádky. Kromě přirozených cyklických krizí, které však nepostihovaly jen vzdělance, nýbrž pracovní trh obecně, se však nezdá, že by právě toto byl problém. Ostatně, rakouská školská byrokracie od poloviny devadesátých let 19. století po předchozích neúspěšných snahách o dílčí omezení vstupu na vyšší školy nakonec boj za omezující regulaci vzdala.

Inkluzivní školství

Podle Cohenových čísel rakouské střední i vysoké školy přijímaly v poměru k počtu obyvatel jeden z nejvyšších počtů studentů v Evropě: vyšší než Německo, Francie nebo Velká Británie, ale nižší než Švýcarsko, které představovalo tehdejší evropskou špičku. V porovnání s dneškem šlo nicméně o zcela zanedbatelná čísla, která se pohybovala kolem jednoho procenta příslušné věkové kohorty mladých. Oproti dnešku bylo také daleko běžnější, že studenti studia nedokončili. A nejen proto, že maturitní zkoušky byly velmi náročné. Do zmírňující reformy v sedmdesátých letech 19. století propadalo až 18 procent studentů, poté už stabilně jen zhruba desetina. Lidé však dávali své potomky na školy často s tím, že nedostudují, protože k výkonu lepšího povolání jim stačilo jen pár tříd. Podle údajů z roku 1900 jen asi čtvrtina studentů dokončila gymnaziální studium a studium univerzity nedokončovala polovina zapsaných. I zde totiž platilo, že s prvními ze tří státnic na právnické fakultě již šlo vykonávat určitá specializovaná, lépe honorovaná povolání. Obdobné uvažování naši předkové zřejmě aplikovali i ve vztahu k dalším směrům vysokoškolského vzdělání.

I když se platilo školné, patrně příliš nebránilo v přístupu nižších vrstev ke vzdělání. Byla totiž běžná praxe, že se odpouštělo, a na konci 19. století zhruba polovina středoškoláků žádné neplatila. Je přitom zajímavé – a Cohen pro to nemá jednoznačné vysvětlení –, že si české vzdělávací ústavy počínaly daleko benevolentněji, než tomu bylo na ústavech německých. Ve školním roce 1905/1906 odpustily české ústavy školné 64 procentům studentů, zatímco na školách s německou vyučovací řečí to bylo jen 48 procent. Vyšší míře participace potomků z řad dělnictva na středních školách i univerzitách patrně spíše bránily související náklady a nepochybně i kulturní vzorce této části populace, v níž přesvědčení o vzdělání jako prostředku sociálního vzestupu rozhodně nebylo všeobecně rozšířené.

Je nepochybné, že rakouské školství se z třídního hlediska stávalo stále inkluzivnějším. Šlechtici vždy představovali jen zanedbatelné procento studujících, protože dávali přednost soukromým, vysoce prestižním a specializovaným ústavům. Zřetelný růst naopak zaznamenávala městská nižší střední třída. Cohen podrobně srovnává rakouský vývoj se sousedním Německem. Statistika zapsaných studentů ukazuje, že německý vzdělávací systém byl nepochybně elitářštější. A uvnitř Rakouska zase české vzdělávací ústavy vykazovaly větší míru rovnostářství než ústavy německojazyčné, což pravděpodobně souviselo s více plebejskou strukturou českého národa.

Investice do vědy

Habsburské Rakousko, navzdory poměrně chabým počátkům, po roce 1848 vytvořilo velmi úspěšný systém středního i vysokého školství, který podle Cohenových čísel patřil jednoznačně k tehdejší evropské špičce. Jestliže si dnes zoufáme nad spíše klesající úrovní vyšších stupňů vzdělávacího systému v Česku, nelze ovšem jednoduše říkat: „Jó, za Rakouska to bylo jiné.“ Trvalo totiž skoro půl století, než se Rakousko k těmto solidním výsledkům dobralo. Spíše by nás mohl inspirovat elementární politický konsenzus na tom, že je vzdělání důležité z hlediska kolektivního i z hlediska individuální seberealizace. I když se tehdejší liberálové a konzervativci neshodovali v tom, nakolik má být vzdělání dostupné a co má být jeho náplní, trend byl růstový a žádná vláda neobrátila kormidlo jiným směrem, a to ani v dobách hlubokých ekonomických krizí. Proto monarchie dokázala dosáhnout pozoruhodných výsledků v aplikovaných vědách a technologiích, ačkoli sousední Německo mělo rozvinutější progresivní průmysl a jeho lidský kapitál a finanční zdroje byly daleko větší. Do svých vědců totiž Rakousko investovalo více i při své relativní ekonomické slabosti.

Autor je historik.